Článek
Píseň, jejíž původní název zní Veselé Vánoce, není jen popový šlágr. Je to mistrovské dílo kulturní propagandy, které nám komunistický režim nechal jako ideologický dárek, v němž z Vánoc elegantně a s bezostyšnou grácií vypreparoval Ježíška.
Ačkoliv soudruzi po roce 1948 zprvu zkoušeli tvrdou linii a premiér Zápotocký se snažil roku 1952 importovat sovětského Dědu Mráze s pracovními závazky Gottwaldovi a Stalinovi, tento pokus se ukázal být nevkusně násilný a československý lid na něj nejvyššímu vedení neskočil. V šedesátých letech se taktika změnila na mnohem rafinovanější: v tichou a nenápadnou sekularizaci únavou. Jejím soundtrackem byl právě tento song.
Text Zdeňka Borovce k hudbě Jaromíra Vomáčky je vlastně manifestem materialistického přežití. Nezpívá se o Betlému (rizikové!), ani o koledách v duchovním smyslu (příliš křesťanské!). Zpívá se o stresu: „Strejda housle popadne, jeho vinou se z nich linou tóny záhadné.“ Je zde parodie na jakoukoliv snahu o tradiční rituál, a vrchol chaosu nastane, když děda zkusí „Neseme vám noviny,“ čímž „prakticky zničí vždycky večer rodinný“.
Duchovní rozměr je nahrazen ryzím žaludečním. Pointou Vánoc je podle textu moment, kdy „sní se, co je v míse“. A co následuje po konzumu? Duchovní rozjímání nad narozením Spasitele? Ale kdeže! Následuje - skoro až anesteziologický - únik do pasivity: „televizor pustíme, v jizbě dusné všechno usne, k blaženosti mé“. Neboli: Socialistické Vánoce se staly oficiálním svátkem přejedeného ospalého dusna.
Největší zlom v textu ale přichází na samý závěr, kdy autor demaskuje skutečný smysl celého podniku: „Mně se taky klíží zraky, bylo toho trochu moc, máme na rok na klid nárok, zas až do Vánoc“. Vánoce tedy nejsou oslava, nýbrž povinná zátěž, kterou je nutné přežít, aby člověk získal právo na klid po zbytek roku. Režim, který potřeboval svátky bez duchovního obsahu, dostal píseň o ospalosti a úlevě – což bylo z jeho pohledu ideálně neškodné. Ježíšek byl vytlačen nikoliv Dědou Mrázem, ale únavou z pečení a plným žaludkem.
Celá píseň má ještě temnější ironický podtext, pokud si uvědomíme osud jejího autora. Hudební skladatel Jaromír Vomáčka byl profesionál, který dodal režimu dokonalou kulisu pro sekularizované Vánoce. O šest let později, v roce 1968, však napsal protestsong Běž domů, Ivane, s jasným vzkazem sovětským okupantům.
A tady se lámala ideologická toleranční hranice. Režim s radostí šířil Vomáčkovu píseň o dusné jizbě, plné spících, přežraných soudruhů, protože byla politicky vyhovující. Ale písni, která mluvila pravdu, byť poněkud kostrbatě a možná až příliš přímočaře (což ovšem vidíme až s odstupem, svoji historickou úlohu sehrál „Ivan“ skvěle) to neodpustil. Kvůli jedinému protestsongu zničil Vomáčkovi komunistický režim život: zakázal mu uměleckou činnost a ukončil kariéru.
A tak, když dnes v supermarketu zaslechnete „Vánoce, Vánoce přicházejí,“ neposloucháte jen veselý popěvek. Slyšíte tiché, ospalé vítězství socialistické byrokracie nad Betlémem. Je to památník úspěšného inženýrství lidských duší (jak by řekl Josef Škvorecký), který nás naučil, že největší vánoční blaženost spočívá v úlevě z přežití a v tom, že „máme na rok na klid nárok, zas až do Vánoc“. A to je, přiznejme si, dost smutné poselství.
Zdroje:
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/komuniste-chteli-zrusit-jeziska-marne-na-dedu-mraze-nikdo-neveril_2412220928_ava
https://www.ptejteseknihovny.cz/dotazy/vesele-vanoce-pisen
https://www.headliner.cz/2020-12/pisne-ceskych-vanoc?fbclid=IwY2×jawOsD29leHRuA2FlbQIxMABzcnRjBmFwcF9pZBAyMjIwMzkxNzg4MjAwODkyAAEeZ-1CqmadNtrLVSaIWW9DOSXfSQCIiY37aSiOrrzzLUApXjXJUFOJVG2X6U0_aem_rIN-HyirZKjGobIT8lr6Wg
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarom%C3%ADr_Vom%C3%A1%C4%8Dka
