Článek
Příznaky jsou plíživé neurčité a velmi pozvolné. Sklon ke zvláštní chůzi. Někdy po svatbě v roce 2000? Záškuby ve svalech někdy dříve; spasmus lýtka při běhu na tramvaj - v roce 2007; náhle nejsem schopen fotografovat zrcadlovým teleobjektivem z ruky - v roce 2013; napiji se vína trochu více než obvykle a nemůžu se hýbat a válím se před vinárnou jsa zcela ochrnut - v roce 2015 - to byla dost divná zkušenost. Během let dostávám nejrůznější diagnózy, nic nezabírá a pomalu se to zhoršuje.
Je covidový lockdown. Jsem doma a šílím. Rutinní návštěva u rehabilitačního lékaře. Lékař se vyjeví a říká „Proboha, jak to chodíte? Kdy jste byl naposledy u neurologa?“ Zůstávám v klidu „Mě ale jenom trochu bolí záda, svaly a nožní klenba. To nic není, mám to řadu let.“ Doktor neodporuje, ale vystaví doporučení k neurologovi. Volám na středisko ve Vyšehradské. Patřím tam odjakživa. Volám tam. Sestra na sesterně odpovídá „Neurologa máme vlastního. Máte čas zítra ráno?“ Čas mám, vyrážím tam druhý den ráno.
Doktorka na neurologii je mladá nepříjemná a velmi sebevědomá. Kroutí mi rukama, zkouší reflexy. Po vyšetření odcházím, vysvětlení žádné nedostávám. Přesně za týden jdu z oběda. Zvoní telefon, zvedám ho, volá neuroložka z minulého týdne… „Tady, koukám na ty vaše výsledky, nastoupáme levodopu, a pokud se to nezlepší, tak s ní zase sestoupáme.
Vypustím vzduch „Co to ta ženská mele? Jakou levodopu? Ta se používá na léčbu Parkinsonovy nemoci a takovou nemoc já přeci nemůžu mít.“ Zavěšuji a jdu naštvaně do práce. „Takový nesmysl“. Přicházím do laboratoře. Jsem organický chemik Zkontroluji běžíccí reakce, usedám k počítači, že se podívám na spektra a začíná mi to vrtat v hlavě.
Volám neuroložce zpátky, ona je naštvaná, že jsem jí to prve zavěsil a mele něco o různých zhoubných extrapyramidových syndromech. Evidentně má radost. Od té doby velmi miluji sebevědomé sadistické neuroložky. Objednávám se na kontrolu. Lékařka sděluje, že končí a že tam bude příště jiná lékařka.
Začínám přemýšlet. Myslím si, že za ty příznaky určitě může antidepresivum bupropion. Ono to totiž jinak docela sedí, že by to byl Parkinson. „Počkat počkat, nemoc jako je Parkinson já přeci nemůžu mít. Bude to polékový syndrom. Vysadím Bupropion.“ Zarazím se, ale ta deprese. „Neblázni Jiří, vyčkej.“
Týden uplynul. Doktorka na kontrole je mnohem kulatější, milejší a vstřícnější. Neopájí se sama sebou jako ta první. Vysvětluje mi, že to opravdu vypadá na extrapyramidový syndrom. Vystavuje mi žádanku do extrapyramidového centra v Kateřinské. Vyrážím tam obratem. Objednávají mě za kdovíjakou dobu.
Čekám v extrapyramidovém centru v Kateřinské na vyšetření. Jsem hrůzou úplně mimo, sleduji svou vibrující levou nohu… „Klid, to je jen strach. Chorobu jako je Parkinson, já nemůžu mít.“ Doktorka Brožová je sympatická žena ve středním věku. Přítomný student položí několik dotazů. Opakuje se kroucení rukama. Doktorka říká Pošleme vás na DaT scan. (poznámka autora: toto vyšetření přímo mapuje aktivitu dopaminových ganglií v mozku.) Nával děsu. Paní doktorka tam volá. „Je třeba vysadit ten Bupropion.“ Vím, že to bude zlé a nepříjemné, ale co se dá dělat. Odcházím s žádankou na DaT scan. Bupropion vysazuji a to skokově.
DaT scan je horor. Noc před vyšetřením vůbec nespím. Napíchnou mi kontrastní látku a pošlou domů, že mám přijít za několik hodin. Vyšetření proběhne. Ležet v tunelu je nepříjemné, ale ne tak, jak jsem se bál. Odcházím domů a snažím se trochu vyspat. Nejde to, beru si Stilnox a spím pár hodin. Snažím se pracovat, vzdor tomu, že jsem doma v lockdownu. Koncentrace se stále rozpadá a hlavou mi pulzuje „Parkinson“.
Mám instrukci znovu nasadit ten Bupropion. Jsem přesvědčen, že ty příznaky jsou od toho a nenasazuji nic. Ono to zmizí, říkám si.
Uplynul další týden. Covidový lockdown pokračuje. Každý den chodím na procházku a čekám na pominutí příznaků. První se vrací deprese. Stále věřím, že to bude dobré. Uplynulo několik dalších dní. Utápím se ve strašné samožerné náladě. Jdu odpoledne na procházku. Vyjdu docela dobře. Najednou se zastavím. „Sakra, co to je?“ Ujdu pár kroků a zase stop. Zjišťuji, že se zastavovat nemusím, ale něco mě k tomu nutí. „Sakra.. Parkinson!!“. Napadá mě, že to asi bylo naopak tím Bupropionem překryté. Bupropion sahá do dopaminových cest. Poprvé mě napadá, že by to mohlo být .. „Ne, sakra. Nemoc jako je Parkinson, já nemůžu mít.“
Přicházím domů a volám o výsledky DaT scanu. Paní doktorka dnes ještě není. Snad přijde a zavolá mi výsledek. Než půjdu ven, dám nádobí do myčky. Klekám si k myčce a rovnám talíře do ní. Narovnáno, vstávám. „Jauvajs, vazy povolily, a abych zvládl od myčky vůbec vstát, musím vyšplhat po futru dveří. „Kruci“. Telefon, volá Dr. Brožová. „Diagnóza je potvrzená.“
Dostavuje se závrať a nevolnost. Zhroutím se na palandu. „To zaspím, to se mi zdá. Není to skutečné, já nemůžu mít takovou nemoc.“ Spánek však nepřichází. Dochází mi, že takovou nemoc mít můžu a že jí mám.
Slézám z palandy na pohovku, zapínám notebook. Do sluchátek si pouštím Nicolaie Geddu, koncert v Moskvě 1980. Gedda zpívá ruské dumky, oktavista za ním ve velkém sboru produkuje 50 Hz basy. Mně se zalévají oči slzami. „Krucinál.“
Volá moje stárnoucí máti. „Nesmím se prokecnout, při jejím věku to nepotřebuje vědět.“ Zvedám telefon a švitořím jako jarabáček. Odpovědí je ticho. Následuje několik polknutí. „Ono je to pozitivní, viď?“ Odpovídám mlčením. Rozloučím se. Vezmu si Stilnox a vracím se ke Geddovi.
Přesunuji se na palandu a usínám. Usínám…za 90 minut jsem vzhůru a cítím se, jako by mi někdo napráskal. Kdybych tak věděl, že je to jenom začátek. Nespavost se stala mým kamarádem a základním nepřítelem. Chvíli se převaluji na posteli a zkouším znovu usnout. Spánek nepřichází. Slézám dolů na pohovku a opět nasazuji Geddu. Zpívá část koncertu, kterou jsem před tím nikdy neslyšel. Oči se mi zalévají slzami nad tou neskutečnou krásou. „Spáát“. Myšlenky se začnou cyklit. Žiju sám, dostavuje se příval obav… Hypotéka.. Chci přeci ještě lásku a užít kousek rozkoše. Mám přeci lásku. Kolik je proboha hodin? Neuroložka volala asi ve tři… nebo tak nějak. Podívám se na hodinky. Je jedna v noci. „Spáát“. Vylézám znovu na palandu a hodinu se tam ošívám. „Spáát“ Slézám z palandy opět na pohovku… Gedda. „Spáát“. Nálada je pod absolutní nulou. Jsou 4 hodiny ráno. Ne, vlastně 4:20. Musel jsem proklimbnout. Jdu znovu na palandu, se natáhnout… Budím se v 8:30 ráno… Úplně rozvrkočen a psychicky na dně. Myšlenek, proč se mi to stalo a co jsem komu udělal, toho se nejsem schopen zbavit.
Po první fázi a sérii nepředvídaných problémů se konečně dostávám na kontrolu do expy centra. Pravda, připadá mi zvláštní, že takovou diagnózu sdělí člověku po telefonu a objednají ho až za několik týdnů.
Konečně se dočkám a vstupuji do ordinace. Zdá se mi, že lékařka vypadá jinak, než vypadala posledně. Přeci jenom nejsem tak strašně vyjevený. Doktorka říká „Tady vám napíšu agonistu dopaminu, jmenuje se to Ropinirol. Nastoupáte na cílovou dávku po dvou mg za týden. Musím vás ale varovat. Občas to vede k obsesivnímu chování, jako jsou sklony ke gamblingu, závislost na sexu a takové věci. Dejte si na to pozor.“
Strnule hledím na doktorku a snažím se pochopit, co to vykládá. Neumím si pod tím nic představit. Jdu domů, vyzvednu v lékárně několik tub různě zelených balení Ropinirolu (2 mg světle zelený, 4 mg zelenější, 8 mg zelený) Přicházím domů. Příbalové letáky vyhazuji, zbláznil bych se, kdybych je četl. Dávám dotaz spolutrpícím do FB skupiny na tu obsesi. Jsem opětovně varován před gamblingem. Říkám si, že si to musím opravdu pohlídat. I bez toho mám sklon k hromadění věcí.
Čas plyne. Zaznamenávám zvýšený nákup hodinek a musím to brzdit. Je zde jedna věc, moje láska k opeře. (Když něco píšu nebo čtu, poslouchám operu na pozadí.) Píšu publikaci, tedy spíše se o to jen snažím. YT autoplay vyvede známý žert a nabídne něco, co by mě nenapadlo hledat. YT autoplay přehodí umělce a ozve se známý soprán. „To je přeci Leontyne Priceová“, říkám si. Probudím obrazovku a koukám na ní. Vypadá opravdu zestárle, v tom jejím divným turbanu. Tady je opravdu neuvěřitelně ošklivá. Zpívá smrt Madam Butterfly. Zachytím její emoce a výraz její černošské tváře. Skončila v slzách a já s ní. Jsem několik minut úplně bez sebe dojetím.
Vždy jsem věděl, že je naprosto úžasná. Moji lásku k opeře způsobila kdysi z velké části ona. Dávám klip na FB do skupiny „Operní pěvci minulí a současní“. Přijde obratem řada poděkování a také naštvaný útok jiného operního blázna, Billa Kenta „Proč tady otravuješ s tou osobou?“ Proběhne velmi ostrá výměna názorů přes Messenger. Netuším, že tohle je začátek dlouhodobého FB přátelství. (Dodnes nechápu, jak se mi podařilo Billa uklidnit a domluvit se, že si budeme navzájem posílat svoje pěvce.)
Klip se znovu promění a Leontyne Priceová, zpívá árii ze Síly Osudu „La Vergine degli angeli“. Leontyne na královnu krásy nikdy aspirovat nemohla. Tady má navíc velmi slušnou nadváhu. Leontyne stoji v zástupu kněží v kostýmu a v ruce má obrovský kříž. Padre Guardiano, mně neznámý basista scénu otevírá. Leontyne má nástup. La vergine degli angeli Mi copra del suo manto E me protegga vigile Di dio l’angelo santo. Je to prostě anděl. Zasměji se, „Anděl, který vypadá jako tlustá stárnoucí černoška.“ Pak si ale říkám, že andělé jsou bytosti nadpřirozené, mohou tedy vypadat jakkoli.
Oči se mi zalévají slzami nad tou neskutečnou krásou. Napadá mě, že bych si mohl poslechnout její vánoční album, že jsem nad tím už dlouho neslzel. Poslouchám „O holy night“, slzy automaticky tečou. Myšlenky se točí a začínám si vzpomínat, jak jsem se stal operním bláznem. Sednu si k počítači a začnu to psát. Píšu v podstatě vyznání lásky velké umělkyni a jejímu umění.
Psaní pokračuje. Napadá mě, že když to fungovalo na mě, že to bude fungovat i na jiné lidi. Rozesílám první várku jejích klipů všem známým. Začal jsem rozesílat její hlas na všechny strany a rozdávat CD a stále to pokračuje. A máme tu obsesi operní divou, zda to bude fungovat i na jiné lidi. Světe div se, funguje to alespoň občas. Jisté je, že bych mohl od jejího agenta brát peníze za propagaci. Ona se vždy zvládla propagovat sama. Tohle není úplně negativní aspekt. Leontyne Priceová je někdo zcela výjimečný. Úplnou náhodou jsem se srazil s tou nejzběsilejší ženou v dějinách opery. Jasně, měl jsem jí vždy rád, ale nyní jsem zjistil, kdo to vlastně je. Imponuje mi její hlas a její odhodlání vítězit. Ona o sobě nepochybuje, takové urputné sebevědomí, to se nevidí jen tak. Takové sebevědomí bych chtěl mít. Ona na to ale bezpochyby má. Není pochyb, že to kouzlo má sexuální podstatu. Ale svatba nebude, věkový rozdíl je příliš velký.
Facebooková černošská komunita si mého obdivu všimla, ptali se mě, zda madam Priceová o mém obdivu ví. Odvětil jsem, že vím, kolik jí je (je ročník 1927), že by jí to myslím nezajímalo a že je to zčásti projev nemoci. Byl jsem ujištěn, že do jejího fanklubu dávám příspěvky již mnoho let. Že to sice v poslední době zhoustlo a je jasné, že se něco děje. Jestli mi ale hlas Leontyne Priceové pomáhá v nemoci, to by určitě ráda věděla. Následoval podrobný výslech, kdo jsem, co mi je. Náhle mi v Messengeru přistála její adresa. Bohyně operního nebe žije v domě pro seniory. Dopis odešel a byl doručen. Netuším, zda ho četla. Ale pokud ano, snad ji potěšil.
Vážená paní Priceová,
s tímto dopisem jsem velmi váhal.
Mrzí mě, že jsem vás nikdy neviděl na jevišti. Jste zodpovědná za mou lásku k opeře a klasické hudbě. Způsobila jste ji před téměř 38 lety, když jste zpívala Verdiho na LP nahrávce s Maestrem Karajanem. Bylo mi patnáct let. Za ty roky se nic nezměnilo. Čas plyne tak rychle, ale když poslouchám ten nejúžasnější hlas, jaký jsem kdy slyšel v „Il Trovatore“, automaticky mi z té neuvěřitelné krásy slzí oči. Je to váš hlas, který vyvolává ty slzy. Je to ten nejkrásnější soprán, který jsem kdy slyšel. Nejste anděl? Já vím, že určitě jste. Děkuji vám za dar, který jste mi dala. Dala jste mi své umění a otevřela mi celý vesmír opery a klasické hudby. Nikdy jsem od nikoho jiného takový dar nedostal. Jsem vám za to vděčný.
Obdivuji vás jako umělkyni, jako člověka i jako ženu. Přeji vám hodně zdraví. Všechno nejlepší k 96. narozeninám a hodně krásné hudby!
S pozdravem
Jiří
