Kdo byl biblický Bileám? Archeologové určili jeho identitu i jeho působiště

Ve 22. kapitole knihy Numeri čteme podivuhodný příběh Bileáma, syna Beórova (píše se také Balaam) a jeho oslice, která promluvila, když ji nespravedlivě trestal za to, že nejprve odbočila z cesty, pak mu přitiskla nohu k zídce a nakonec pod ním padla. Viděla totiž, že proti němu stojí Boží anděl, a zachránila mu tím pádem život. On to ale považoval za potupu, tak ji bil a měl chuť ji zabít, přestože mu celý život věrně sloužila.

Když jí v tu chvíli Bůh dovolil promluvit, byl Bileám ve své pýše tak rozzlobený, že mu vůbec nepřišlo divné, že jeho oslice najednou mluví. Teprve když pochopil, že mu to neudělala naschvál, ale naopak, aby ho chránila, mohl Bileám toho anděla uvidět také. A to byl profesionální prorok. Tento výjev ztvárnilo mnoho malířů i sochařů včetně Rembrandta. Příběh má mnoho aspektů, je dostatečně dramatický i dynamický; někdo by ho dnes přiřadil k fantasy.

Že jde o fikci, mohli však lidé tvrdit jen do roku 1967, než byl na pahorku Deir ´Alla v dnešním Jordánsku, na území kdysi osídleném Moábci (o nápisu moábského krále Méši si můžete přečíst zde) učiněn významný archeologický objev s pracovním názvem „Aramaic Texts“. O co šlo?

Na jednom ze dvou transektů nalezli archeologové velkou budovu, kterou považují za chrám či věšteckou školu. Našli zde lžičku z černého čediče používanou zřejmě na kadidlo. Ten nejdůležitější nález se ale skrýval pod sutinami zdí zřícených při velkém zemětřesení, o tom více tady. Šlo o celkem 119 fragmentů omítky popsané černým a červeným inkoustem. Jedna část té omítky spadla do jámy a další k rohu zdí. Nápis byl původně v dlouhém, červeně orámovaném sloupci o padesáti řádcích. Jeho omšelost ve spodní části svědčí o tom, že byl na zdi zřejmě už delší dobu. Sloužil jako trvalá expozice výukového materiálu.

Podobnou praxi vidíme v Deuteronomiu 27,4.8, kde Mojžíš instruoval Jozua, co má dělat, až přijde do zaslíbené země: Měl na hoře Ebal postavit oltář, nabílit vápnem kameny a napsat na ně „všechna slova tohoto zákona jasně a správně“. V knize Jozue 8,32 se můžeme dočíst, že to Jozue skutečně udělal. Ten oltář byl nalezen, více o tom zde, ale nápis se tam nezachoval. V Jozue 13,22 se také dozvídáme, že byl Bileám zabit mečem. Jozue a Bileám byli současníky. Bileámova smrt je datována do roku 1406 př. n.l.

Archeologové, kteří objev v Deir ´Alla učinili, pracovali velice systematicky a zodpovědně a odebírali materiál z míst předem určených mřížkou, takže věděli, jak byly ty fragmenty prostorově uspořádané. To jim pomohlo sestavit z nich dva sice neúplné, ale čitelné soubory. Na prvních čtyřech řádcích se třikrát vyskytuje „Balaam, syn Beorův“, který těžko může být někým jiným než Balaam syn Beórův, o němž píše Bible. Nejvyšší bůh El (=„silný v autoritě“), též Šadaj („zaopatřující“ či „pečující“) mu ve snu oznámil blížící se zkázu, jež by klidně mohla být důsledkem velice ničivého zemětřesení za vlády Uzijáše (Zachariáš 14,5), o jehož příchodu prorokoval i Amós 1,1 a které zachytily i zmíněné tabulky z Deir ´Alla.

Bileám ve svém děsivém snu viděl oblohu zakrytou mračny, tmu, hrůzu, supy, hyeny či divokou zvěř místo ovcí na pastvinách; zde jen začátek textu:

1. Varování knihy[Ba]laama, syna [Beó]rova, jenž byl mužem zřící bohy. Bozi k němu přišli v noci a [zjevili] mu

2. zprávu Elovu, řkouce [Balaa]movi synu Beórovu: „Tak učiní El v budoucnosti: [.“]

3. Nazítří vstal Balaám [ ] ve dne ne[ ], nemohl jíst, postil se a tuze

4. bědoval. Dorazil k němu jeho lid a [řekli] Balaamovi synu Beórovu: „Proč se postíš a proč běduješ?“

Bileámův příběh setkáním s andělem neskončil. Je součástí většího příběhu s mezinárodním dosahem, o strachu moábského krále Baláka, syna Siporova, z Izraelců přicházejících z Egypta. Balák si proto u Bileáma objednal kletby proti nim. Poslal pro něj své vyslance do Petóru, který bylo možné pomocí dalších tabulek s nápisy nalezenými na stejné lokalitě určit jako Deir ´Alla, jež bylo zřejmě hlavním Bileámovým působištěm. Celý strhující Bileámův příběh si může každý přečíst v Bibli, 22. až 24. kapitole Numeri, třeba zde. Tady máme prostor jen na pár komentářů.

Aby mohl prorok prorokovat to, co Stvořitel skutečně říká, a nevkládal do toho své negativní emoce, názory a pohnutky, potřebuje naladit, podobně jako hudební nástroj, má-li vydávat čisté zvuky. Když měl prorokovat Elíša, který se zlobil na Jórama při tažení tří králů na Moáb, vyžádal si hudebníka, aby se dostal z kritiky do chvály. Aby z úst pyšného Bileáma nevyšly kletby a zlořečení, musel ho zastavit Boží anděl, ale aby toho anděla prorok Bileám vůbec uviděl, musela promluvit oslice a pomoci mu zbavit se hněvu. To neplatí jen pro proroky, ale pro všechny, protože Boží hlas jsme uzpůsobeni slyšet všichni. Míváme ale bloky. Těmi největšími překážkami jsou pýcha a vzpoura, neodpuštění, závislost na mínění ostatních a strach.

Někteří vykládají příběh Bileáma a oslice jako podobenství pro manželskou komunikaci, kde Bileám je vzorem panovačných mužů. Nejedna manželka se totiž s jednáním Bileámovy oslice dokáže ztotožnit. Často vidí to důležité dříve než její muž a rozhodující je, jak se svým poznáním naloží. Na začátku třetí kapitoly první epištoly Petrovy je napsáno, že se ženy mají podřizovat svým mužům, „aby i ti, kdo neposlouchají slovo, byli beze slova získáni jednáním svých žen..“ Daří-li se tímto způsobem ženě hněv jejího muže odvracet, má ten muž lepší předpoklady slyšet přesně a nekřivit to, co Bůh skutečně říká. Může pak být nejen dobrým vůdcem své rodiny, ale i prospěšným členem celé komunity. Někdy ale i jinak tichá žena promluví, podobně jako oslice, když jí Bůh vloží svá slova do úst, a události pak naberou obrat. Na této malbě je tato myšlenka vyjádřena šátkem, jaké nosí vdané ženy:

Duchovní dary fungují pro ty, kteří s nimi pracují, stejně jako pro ty, kteří se považují za materialisty a příliš si jich nevšímají, takže z nich nemají skoro žádný užitek. Pokud s dary ale lidé pracují tak, že jim přinášejí osobní užitek, musejí obzvláště dbát na to, aby jimi nepracovali pro „mzdu za nepravost“, jak o Bileámovi píše 2 Petrova 2,15, protože nepřátelům Božího lidu poradil, jak Izraeli skrze nástrahy a léčky uškodit, i když dobře věděl, že Bůh chce svému lidu žehnat.

Josephus napsal ve svém komentáři o Bileámovi, že Balákovi řekl: „Ó Baláku, pokud o celé věci správně uvažuješ, můžeš se domnívat, že je v naší moci mlčet nebo něco říkat, když se nás zmocní Duch Boží? Vždyť on nám vkládá do úst taková slova, jaká se mu líbí, a takové řeči, kterých si sami nejsme vědomi. Dobře si vzpomínám, na jaké prosby jste mě sem vy i Midjánci tak radostně přivedli a kvůli čemu jsem se vydal na tuto cestu. Přál jsem si, abych vás nijak nepohoršil ohledně toho, co jste ode mne chtěli“. (Antiquities, 4.120) To jasně mluví o závislosti na lidech, o konformitě, hamižnosti a nedostatku respektu vůči Stvořiteli. Josephus ho jasně viděl jako člověka, který chtěl ohýbat Boží věci v prospěch těch, kteří ho za jeho služby platili, tedy v prospěch svůj.

Komentátoři Bileámova příběhu poukazují na to, že Bileám v principu selhal proto, že vlastně Boha neznal. Věděl o něm jen to, že je mocný a že zaopatřuje, ale neznal jeho pravé jméno (o něm více zde) a tedy ani jeho skutečný charakter – že je dobrý; a neměl s ním osobní vztah, nestál s ním ve smlouvě (více tady). Protože si, i podle toho nápisu na zdi v Deir ´Alla (jak nám ho zprostředkovali Hallo a kol. 2000, v češtině Dušek a kol. 2014) Bileám myslel, že když se obrátí k jiným bohům ze svého panteonu, dokáže s jejich pomocí Stvořitelovy plány zvrátit. Nechápal, že Bůh pohromy ohlašuje proto, aby se lidé odvrátili od svých špatností a nemusel na ně jako v případě Ninive za Jonáše nechat ty pohromy dopadnout, nikoli jako orákula o něčem, co se změnit nedá.

Jaké nebezpečí hrozící naší generaci vidí současní uznávaní proroci a jaké řešení navrhují se můžete (na vlastní riziko) dozvědět tady.

Zdroje: