Článek
„Na to mě nedostaneš. Fakt nejsem tak stará, abych chtěla chodit na jógu,“ nebo „To je s hudbou nebo bez? Bez? Tak to ne, to je nuda,“ nebo „Možná někdy později, potřebuji akci, ne sedět na podložce. Jak se nezpotím, tak to nebyl pohyb,“ nebo „Podívej, jak vypadám, jak jsem tlustá, nechodím nikam, nejdu ani na jógu, styděla bych se, potila bych se,“ to jsou jen ukázky důvodů, proč lidi nejdou na lekce hatha jógy. Ti aktivnější si často vyberou dynamičtější styl jógy. Setkala jsem se ale i s paní, jogínkou, která hledala lekci mnohem duchovnější, a ta moje na ni byla příliš rychlá.
Najdou se, a z toho mám radost, lidé, kteří i přesto, že je hatha jóga neláká, přijdou lekci vyzkoušet. A to pak slýchám i vidím jiné věci. Nehodnoť, jen vnímej! často si připomínám. Vidím vypracovaná těla a v nich neposednou mysl, kterou majitel/ka ne a ne zklidnit. Těkavé pohledy, nesoustředěnost na dech. Dřinu, kterou vynakládají na soustředění se jen na sebe, na vnímání instrukcí, malou ohebnost…
„Ty ses bála, a podívej, seděla jsi jako hříbek v mechu, protože máš velký zadek, nikam jsi nepadala. Máš pravdu, zpotila ses, ale nikomu to nevadilo.“ říkala jsem kamarádce s nadváhou. Není totiž pravda, že takoví lidé nemohou přijít na jógu, naopak. Pravdou je, že některé pozice nejsou pro taková těla příjemná nebo ani možná (i když na internetu se najdou videa, kde plus size jogínka předvádí neuvěřitelné kousky). „Lekce byla příjemná, ale mně vadili ti ostatní lidi, to prostě nedávám.“ A tak jsme se dohodly na soukromých lekcích. I to je varianta.
„Teda, báječně jsem se protáhla. Dýchala jsem špatně, ale to jsi asi viděla, viď?“ povídala nová jogínka chodící dosud jen na lekce typu aerobik. Tento typ jogína/ky je na lekcích častý - přicházejí se zklidnit, protáhnout, prodýchat.
„Vůbec to nebyla nuda, hrozně rychle mi to uteklo. Koukala jsem na ostatní, asi cvičí dlouho. Na rozdíl ode mě měli zavřené oči - jak to, že to zvládají? Byla jsem ráda, že stihnu sledovat tebe a všechno po tobě jakžtakž opakovat.“ smála se na mě jiná nová jogínka. Cvičíme často jednu a tu samou sestavu, pravidelní jogíni ji umí. Na začátku lekce zavřou oči, nechají se vést mým hlasem, soustředí se jen a jen na sebe. Lekce plyne. Jim i mně. Odcházejí odpočatí, usměvaví, aspoň na chvíli bezstarostní. Starosti na dobu jógového plynutí zůstávají odložené před vstupem do sálu, nebo se v průběhu lekce rozplynou, je to čas pro sebe. Vzpomínky a příjemný pocit pár dní přetrvávají, vracíme se k nim.
„Tři dny po lekci mě nebolí záda, těšila jsem se na další lekci! A co kdybych chodila dvakrát týdně?“ nebo „Mohla bys nám z té lekce udělat video, cvičili bychom i doma,“ nebo „Já jsem se tak rozhýbala, že jsem začala chodit do práce pěšky,“ (do vedlejší vesnice) nebo „Prosím tě, tahle pozice mi vůbec nejde, co dělám špatně?“ nebo „Svíčku jsem dělal naposledy na základce, vůbec jsem netušil, že bych ji mohl zvládnout,“ nebo „Vidělas to, po roce, opravdu po roce chození na lekci, jsem se ohnul tak, že dám dlaně na zem, tak to je paráda.“ Někteří jogíni chodí dvakrát týdně a pochvalují si, jak jim protažení dlouho vydrží. Video jsem nenahrála a zatím to ani neplánuji, možná časem. Mám ráda osobní kontakt. Paní, co začala chodit pěšky do práce, si jako bonus nadělila parádní zhubnutí. Vysvětluji, jsem trpělivá a mám radost, když se jogíni ptají, když jsou zvídaví. Radost nejen ze svíčky či dlaní na zemi, radost z pokroku, je odměna za vytrvalost a pravidelnost.
Jógová lekce plyne v pomalejším tempu, není nudná, je přínosná pro lidi všech věkových kategorií, od dětí pro seniory.
Tak příště o józe a seniorech.
