Článek
Dnešní článek pojmu velmi krátce a trochu obecněji. Když jsem poslouchal podcast Marie Bastlové a rozhovor s čerstvě zvoleným předsedou Pirátů, byl jsem rozčarován. Pan Hřib by nejradši zrušil ministerstvo školství a nechal by řídit školy na krajích. Do toho se mu nelíbí vysoký počet obcí v celé republice, takže by je spojil. V rámci rozpočtu školství chce ministerstvo předat pravomoci za placení nepedagogů zřizovatelům a oddělit balíček financování z ministerstva školství na zřizovatele - kraje a města. To jsou tak nějak ve zkratce nejdůležitější zprávy posledních týdnů, které se týkají škol. Ty první dva jen v hlavě nového předsedy Pirátů a třetí v reálném chodu ministerstva školství. Nic z toho ale absolutně nepomůže zlepšení školství jako celku a už vůbec nepomůže vzdělání obyvatel.
V tomto článku se snad ani nechci věnovat jednotlivým bodům - ty si nechám na další články. Teď bych se rád věnoval obecně jedné skutečnosti. Školství se nedá plánovat na jedno volební období a rozhodně ho k lepšímu nebudou vést nějaké totálně nesystémové zásahy a změny. A už vůbec se nemůže točit výhradně kolem peněz. I když jsou finance alfou a omegou všech škol, není to něco, co by byl aktuálně největší problém českého školství. Školství je totiž komplexní systém, ve kterém se změny mohou projevit až třeba za generaci.
Poměrně zásadní reformu školství, od kterého se může nejspíš učit celý svět provedly skandinávské země - např. Finsko na přelomu 60. a 70. let, kde výsledky byly velmi dobře vidět až po nějakých 30-40 letech. Švédsko v 90. letech a kolem roku 2010 (jako reakce na nějaké nedostatky předchozích reforem) - a výsledky byly vidět po 15-30 letech. Proč za tak dlouho? No, protože ti první prvňáčci, kterých se změny systému začaly týkat, se dostaly do produktivního věku, ve kterém mohou společnost aktivně měnit. A na takovou dobu by se evidentně změny školství měly plánovat. Jenže to je 8-10 volebních období, to je u nás přece hrozně dlouhá doba. Pro jednoduchou představu je to o něco málo méně než uplynulá doba od Sametové revoluce.
U nás stačí udělat jeden výpočet, který se týká kontroverzního tématu - inkluze. Ta se tedy nějak zavedla bez větších příprav a zásahů. Trh to tedy vyřešil tak, že vznikly půlroční kurzy na asistenty pedagoga (jeden např. zde, kde se stanete asistentem po 125 hodinách studia - tedy na plný úvazek studia ani ne za měsíc), jelikož byli potřeba okamžitě. Zdá se vám snad půl roku na naučení se práce s dětmi, které mají různé poruchy řeči, psychické trable a jiné potíže, dostačující? Mně teda ne.
Nejspíš proto u nás máme vysoké školy, ze kterých může vyjít plnohodnotný speciální pedagog, zaměřující se právě na práci s těmito dětmi, až po 5 letech vysokoškolského studia. Když k tomu připočítáme min. 2-3 roky praxe po škole, aby do systému nějakým způsobem vplul a na každodenní bázi se s takovými dětmi setkával a operativně problémy řešil, jsme na 7-8 letech. Když bychom brali minimální ideální stav, pak bych přidal ještě 2-3 roky praxe jako klasický pedagog (případně 2-3 roky procesu vytváření a nastavování parametrů akreditací jednotlivým vysokým školám), než vůbec takové studium speciální pedagogiky začne, aby byl dostatečně motivovaný tuto práci dělat, jsme na nějakých 10 letech. Tedy plán takové inkluze měl být minimálně na 10 let, abychom od zavádění takových změn viděli teprve první výsledky takové změny. To je 2,5 volebního období a bavíme se o dílčí změně, nikoli změně celého systému. Přemýšlí někdo z politiků vůbec takhle moc dopředu?
Poslední vláda, která takovým způsobem aspoň trochu přemýšlela, byla ta, která zrušila osnovy, zavedla RVP a z nich tvořený ŠVP, které daly ohromnou volnost v přístupu ke vzdělávání samotným školám. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (RVP) vešel v platnost v roce 2005. A jeho výsledky vidíme možná konečně někdy v posledních 5-10 letech, tedy opravdu nějakých 10-15 let od jeho zavedení. Trvalo totiž poměrně dost dlouho, než se změnilo myšlení samotných učitelů. První školní vzdělávací programy (ŠVP) prakticky kopírovaly striktně dané osnovy (v některých školách, naštěstí již v menšině, se tak stále děje, a to zejména v informatice). Dnes tomu tak ve většině případů není. Tahle změna přivedla spoustu nových škol na trh, podpořila vznik soukromého školství (alespoň trochu) a kvalitnějších vzdělávacích programů. A nebylo to hned. Možná by tedy nejprve mohli přemýšlet politici takto místo výstřelů do neznáma, které nejsou zasazeny do dlouhodobé koncepce změny školství.
