Článek
V české politické scéně se toho za posledních deset let mnoho neodehrálo, i když je pravdou, že jsme čelili několika vážným krizím – COVID-19, nepředstavitelná válka na Ukrajině, zvolili jsme nového prezidenta a máme čtyři roky poměrně silnou pravicovou vládu. Ta byla až na několik menších otřesů – například odchod Pirátů z vládní koalice – prakticky neohrožena známým strašákem české politiky: předčasnými volbami.
Z pohledu nestranného voliče zvládla Fialova vláda řadu výzev. Vzpomeňme například na energetickou krizi – pro některé s negativními dopady, pro jiné s přijatelným řešením. Nakonec se ale zdá, že vše dopadlo relativně dobře: vláda nepadla a bez větších škrábanců vstupuje do volebního roku 2025. Přestože si kabinet Petra Fialy vedl politicky poměrně solidně, příliš oblíbeným mezi lidmi se nestal. Potvrzují to i klesající volební preference, jak ukazují průzkumy.
Podle všech dostupných volebních odhadů by měla být současná vláda nahrazena opozičním hnutím ANO, které – pokud si udrží svůj současný volební potenciál – by mělo po volbách bez potíží sestavit novou většinovou vládu.
Nicméně volby bývají často nevyzpytatelnější než jakýkoli sport – může se stát ledacos. A právě to „něco“ může výrazně uškodit favoritovi voleb, hnutí ANO. Stačí malichernost, řekněme nedomyšlená chyba, která u voličů vyvolá přehodnocení jejich strategie a promění zřejmého vítěze v poraženého. A právě něco takového – porucha, jež může obracet volebním kormidlem – jsem objevil v přátelských vztazích dvou politiků.
Samozřejmě jde o mou vlastní dedukci, o kterou se s vámi, milí čtenáři, rád podělím. Přátelský vztah mezi Andrejem Babišem a Robertem Ficem je sám o sobě zajímavý. Jenže právě v tomto „přátelství“ může číhat i skryté nebezpečí. Co přesně by mohlo pro Česko znamenat, se dočtete v analýze níže.
České předvolební výzkumy
Stojíme na křižovatce mezi Západem a Východem
Na to, co se dnes děje v Evropě, nemusí mít člověk žádný vyhraněný politický názor – ať už stojí blíž pravici, nebo levici. Stabilní pilíře někdejších jistot se zejména v letošním roce začínají drolit jako sušenky v čaji – mimo jiné i po opětovném nástupu Donalda Trumpa do čela Spojených států.
Když se vrátíme do doby, kdy proti sobě stály dvě velmoci – Sovětský svaz a Spojené státy –, nešlo jen o boj o územní vliv. Šlo i o střet dvou ideologií: komunismus, který Sověti označovali za „vládu lidu“, proti kapitalismu a svobodným volbám, jak je hájily USA. Tento střet formoval svět a některé jeho dozvuky slyšíme dodnes.
Dnes ale svět nerozdělují stejná kritéria jako dříve. Rozdělení na Západ a Východ už není spojeno s jasnými politickými přívlastky – komunismus, který býval hlavním symbolem východního bloku, zmizel s pádem Sovětského svazu jako pára nad hrncem. Co tedy dnes svět rozděluje natolik zásadně, že to vedlo až k válce na Ukrajině?
Jestliže podle mých ověřených zdrojů dnes v Rusku podniká přes 4,5 milionu lidí na vlastní pěst, pak se ptám: co nám vlastně brání obchodovat s Ruskem bez zbytečných obav? Vždyť něco takového by za Sovětského svazu bylo nepředstavitelné. Soukromé podnikání – to přece býval jeden z hlavních symbolů svobodného světa. Co tím chci říct? Pokud v Rusku dnes funguje kapitalismus, a ne komunismus jako za časů SSSR, pak by přece neměly existovat žádné nesváry mezi Ruskem a ostatními kapitalistickými zeměmi.
Proč tedy dnes největší slovanská země stále podléhá velmocenské panfobii – strachu o svou existenci – a drží se hesla: „Nejlepší obranou je útok“? Odpověď na tuto otázku není nijak složitá. V dnešním světě, kdy se díky internetu a vyspělé technice svět neuvěřitelně zmenšil, jde především o jediné: moc. O nic víc!
Z mého pohledu nastala doba, kdy se na politické scéně zrodilo až nezvykle mnoho egoistických vůdců, kteří věří, že nikdo jiný než oni sami není hoden vést svůj národ. Pokud bych měl tuto tezi více rozvést, pak bych řekl, že politický systém založený na volbě lidu je dnes celosvětově výrazně ohrožen.
Tomuto trendu napomáhají různá omezení, která oslabují demokracii, nebo neochota předat pomyslný klíč od vlády vítězi voleb – jako v případě USA, kde Donald Trump nechtěl uznat volební vítězství Joea Bidena. Podobných příkladů ve světě přibývá. Turecko pod nadvládou Recepa Tayyipa Erdoğana se stalo autoritářskou zemí – během jeho vlády došlo k omezení nezávislosti médií, potlačení opozice a výraznému posílení kontroly nad státními institucemi.
Celkově lze říci, že demokracie dnes čelí zásadním výzvám – polarizaci, autoritářství, dezinformacím a klesající důvěře ve volební procesy. Stojíme tak před globální otázkou: budou nadále vládnout jen diktátoři, nebo se alespoň v některých částech světa udrží křehká podoba demokracie? Současná Evropa je zrcadlem tohoto střetu, který už dávno není o národnostech, ale o boji a touze po neomezené moci. Proto dnes skutečně stojíme na křižovatce mezi Západem a Východem – a právě naše letošní volby mohou rozhodnout, kterým směrem se politický azimut České republiky vydá.
Vrána k vráně sedá
I když demokraticky zvolenému politikovi nemá nikdo právo cokoli zakazovat ani přikazovat, existují výjimky, které je nutné zohlednit a správně pojmenovat. Uvedu to na konkrétním příkladu.
Jak by asi reagovali sportovní fanoušci a hlavně národní trenér českých hokejistů, kdyby se v klíčovém utkání na olympiádě v Naganu Jaromír Jágr rozhodl, že místo trénování s českým týmem, se bez domluvy připojí k tréninku Kanady, s níž se chystal hrát? Uznejte, že něco takového by v žádném sportovním prostředí nebylo možné. Minimálně by to vzbudilo údiv, ale i pochybnosti o loajalitě českého hokejisty.
Bude to znít možná úsměvně, ale v politice se některé záležitosti posuzují úplně stejně jako v hokeji. Nepsaná pravidla se automaticky respektují, protože jejich porušení často vede k neviditelným důsledkům, jako je ztráta důvěry, i když nejsou nikde formálně stanovena. Kdo tato pravidla porušuje, často se stává „outsiderem“, nebo alespoň tím, kdo narušuje zaběhlý řád.
Věřím, že se mnou budou nestraní čtenáři souhlasit. Proč se o tom ale zmiňuji? Kdyby nebylo Rudé armády, která nás v roce 1945 osvobodila, ať už na tohle osvobození nahlížíme z jakéhokoli úhlu pohledu, dnes bych tento text česky nejspíš nenapsal. Takže mě udivuje, proč bychom se nepoklonili padlým rudoarmějcům, kteří nás spolu s americkou armádou zachránili od nacistické poroby a vyhlazení.
Proč by ale evropští politici, včetně slovenského premiéra Roberta Fica, nemohli jet do Moskvy a oslavit konec druhé světové války? Znovu podotýkám, že demokraticky zvolenému premiérovi Slovenska nemají ani jeho sousedé právo cokoli vytýkat, natož nařizovat, například zmiňovanou návštěvu Moskvy, nebo Ficovo prohlášení, že pokud by nemohl jinak, přijel by za Vladimirem Putinem do Moskvy i autem přes Bělorusko. Důvodem byla komplikace spojená se zákazem přeletu jeho vládního letadla nad pobaltskými státy, což ho donutilo hledat alternativní způsoby dopravy.
Když se znovu dostanu k otázce, zda měl nebo neměl Fico vycestovat do Moskvy, odpovím naprosto jednoznačně: Proč by slovenský premiér nemohl oslavovat v Moskvě vítězství nad nacismem a fašismem, zvlášť když je náš východní soused svobodným státem, kterému nebude nikdo nic určovat či přikazovat? Bohužel, musím podotknout, že tomu tak není. A víte proč? Robert Fico si musí uvědomit, že v „hokeji“ hraje za Evropskou unii.
A ta je nepřímo zapojena do válečného konfliktu s Ruskem. Kdo dnes nejen finančně podporuje Ukrajinu v jejím boji za právo vstoupit do EU či NATO? Ano, nepochybuji o tom, že Evropská unie patří mezi strategické partnery napadené Ukrajiny. Tím pádem jsme součástí tohoto konfliktu i my – Češi a Slováci –, neboť se na něm aktivně podílíme. A pokud jsme jednou ve válce, byť se nás tento konflikt zatím přímo nedotýká, je zapotřebí držet při sobě a nebát se zrady ze strany některého členského státu EU.
Pokud jste výše souhlasili s tím, že kdyby Jaromír Jágr netrénoval s českými spoluhráči proti Kanadě, ale s Kanadou proti níž by později hrál o postup do finále, určitě by to vzbuzovalo nedůvěru a posilovalo různá podezření.
Už kvůli bujarým konspiracím by se takový politik neměl vůbec účastnit těchto oslav, zvlášť když jeho soused je pod zabijáckou smrští dronů a raket. Jaké závěry lze z takového chování vyvodit? Robert Fico už nehraje za EU, dal přednost jiné straně, než na které dosud stálo Slovensko.
Co mohl Fico od Moskvy získat, že se rozhodl pro tak radikální obrat o „180 stupňů“? Někteří si mohou klást otázku, zda za tímto krokem nestojí neodolatelná výhodná nabídka, jako je levnější ropa a plyn, nebo dokonce větší politické záruky, které by mohly být lákavé pro každého, kdo usiluje o posílení své moci. V každém případě by bylo na místě, aby se EU zeptala slovenského premiéra: „Buď jsi s námi, nebo proti nám.“
Východ EU se třese – co na to Česko?
Navzdory různým slibům současné vládní koalice, která nedodržela příslib, že se v Česku nebudou zvyšovat daně, Petr Fiala v říjnu 2022 prohlásil: „Nebudeme zvyšovat daně. Tečka.“ Anebo třeba úsměvné tvrzení premiéra Fialy, že pokud jeho vláda zůstane u moci další čtyři roky, budeme se mít jako Němci nebo Rakušané. I přes podobné výroky ale platí, že Petr Fiala je jinak poměrně konzistentní politik. Bez různých přetvářek dokáže jasně vyjádřit své stanovisko a ukázat, kde vidí budoucnost naší země – v EU, se všemi jejími pozitivy i negativy.
A co na to Andrej Babiš? Můžeme se spolehnout na to, že jeho hnutí je západně (evropsky) orientované, nebo nás také nemile překvapí – podobně jako Robert Fico, jehož „obrat“ bych přirovnal k čtvernému Rittbergeru (Loopu)? Jsem přesvědčen, že pokud se stranický šéf hnutí ANO nějakým způsobem nedistancuje od Roberta Fica, může tato spřízněnost ovlivnit letošní volby, jak jsem již podotkl na začátku článku.
Pojďme si nyní vysvětlit, co to přesně může znamenat. Pokud Andrej Babiš veřejně neodsoudí Ficovo odklánění Slovenska od EU, nelze vyloučit, že v případě volebního vítězství hnutí ANO u nás zvolí podobný kurz. Toto riziko je reálné a mělo by být českým voličům jasně řečeno, že případná výhra ANO nad současnou vládní koalicí nebude automaticky znamenat posun směrem na Východ.
I když si nemyslím, že by u pana Babiše hrozila taková politická otočka - odklon jako u slovenského premiéra Fica – a to zejména vzhledem k jeho akvizicím v Německu či Francii. Andrej Babiš prostřednictvím svého holdingu Agrofert vlastní několik podniků v Německu.
Vůči tomu, jak Andrej Babiš podporuje Roberta Fica a přátelí se s Viktorem Orbánem, je těžké věřit, že by se Česko po případném vítězství ANO nevydalo podobnou cestou. A z takového směru by už nemusela být jednoduchá cesta zpět. Nechci panu Babišovi podsouvat záměry, které třeba nemá, ale bylo by fér, aby voliči věděli, kam přesně chce naši zemi vést. Nejasnost v této otázce může uškodit nejen republice, ale i samotnému hnutí ANO.
A proto bych všem voličům závěrem popřál do letošních voleb hlavně jistotu - ale i trochu štěstí. Právě to budeme v těchto nejistých časech možná potřebovat ze všeho nejvíc.
Anketa
Anketa
Zdroje:
