Článek
Již teď slyším, jak tento název článku a zamyšlení vzbudí poprask. Přesto vás však prosím, abyste článek dočetli až do konce — pochopíte, že jej nenapsal žádný ruský troll, ale člověk s realistickým pohledem, kterému není naše země lhostejná. Nikdy jsem nebyl proti vstupu do NATO, protože kolektivní obrana by měla být finančně výhodnější než zajišťování vojenské ochrany výhradně vlastními silami.
O efektivitě společné vojenské obrany není třeba příliš diskutovat, zvlášť když platí, že v jednotě je síla. Možná vás už napadlo, proč se v době, kdy na Ukrajině zuří krutá válka, někdo vůbec zabývá otázkou vystoupení z NATO – organizace, která je garantem naší svobody a západního způsobu života. Pokud tedy autor není ruským fanatikem, jak ho něco takového vůbec mohlo napadnout, že?
Právě proto, abyste pochopili, co mě přivedlo k tomuto odvážnému názoru, který se bezprostředně týká naší bezpečnosti, je potřeba přečíst si tuto politickou úvahu až do samotného závěru. Čtení je totiž spolupráce mezi čtenářem a spisovatelem, jak kdysi prohlásil Otto František Babler.
NATO bez USA? Vzlétne letadlo bez křídel?
Zažil jsem časy, kdy naši ochranu zajišťovaly sovětské stíhačky MiG 27. Musím se podělit o to, jak bylo stresující, když tu a tam nad námi proletěla americká stíhačka F-16, která si ověřovala bdělost našich leteckých sil, a pak za ní hned letěl MiG 27, který ji pronásledoval až k hranici do nedalekých Bavor, tedy do západního Německa.
Věřte nebo nevěřte, pokaždé to byla úleva, když tenhle manévr skončil. Dnes bych však trnul strachy, kdyby nad námi proletěl ruský Suchoj. Možná to necítíte stejně, ale právě proto mě fascinuje, jak se bývalí nepřátelé po listopadu 1989 proměnili v naše spojence a přátele, zatímco dřívější spojenci se stali nepřáteli.
Čert aby se v tom vyznal, několikrát mě to napadlo. Kluci v hospodě u nás říkají, že jsme jednou lezli jednomu do zadnice, a teď zase druhému. I když ve mně různé pocity stále vyvolávají rozpory, jedno pro mě zůstává svatým grálem — svoboda slova, kterou přirovnávám k životu ve volné přírodě. Myslím si, že volnost a svoboda jsou přirozenou součástí našeho krátkého bytí. A právě tohle mi nabízí západní strana spektra — se všemi jejími pozitivy i negativy.
Z pohledu historie to byly právě Spojené státy americké, kdo přinesl do střední Evropy nejen demokracii, ale také to nejcennější, co s ní souvisí – svobodu slova. A spolu s NATO se snažily tuto hodnotu chránit. Možná i díky této alianci nás letos čekají už jedenácté svobodné volby – pokud započítáme i ty první federální po revoluci v letech 1990 až 1992.
Dokonce i prezident osvoboditel Tomáš Garrigue Masaryk věřil, že pokud u nás demokracie zakoření na dostatečně dlouhou dobu, stane se přirozenou součástí našeho života. Jeho slova se nakonec naplnila – demokracie v naší zemi skutečně trvale zapustila kořeny. Jenže nastal problém: garant a symbol této demokracie – Spojené státy americké – se v posledních letech, zejména pod vládou Donalda Trumpa, natolik proměnily, že má člověk chvílemi pocit, jako by sledoval zrod nové světové autokracie.
Současný americký prezident nedodržuje smlouvy, které podepsal jeho předchůdce Joe Biden. A pokud váš partner nedodržuje podepsané dohody, nemůžete s ním vůbec nic pevného vytvořit. Ani obchodní partnerství, ani pakt o společné obraně – prostě nic, když nemáte garantovány základní jistoty. Proč o tom píšu?
Náš současný partner a spojenec, Spojené státy americké, nedodržují smlouvy a závazky podepsané v minulosti. To znamená, že pokud bychom byli v rámci NATO napadeni, nemusí nám USA přijít na pomoc, protože to nemusí být v jejich obchodním zájmu. Navíc jejich vůdce několikrát prohlásil, že USA NATO nepotřebují a mohou z tohoto uskupení kdykoliv vystoupit.
A protože se vojenští představitelé shodují, že NATO bez Spojených států je asi jako vozidlo bez benzínu – bez paliva prostě nepojede, vše, co jsem zde napsal, je podloženo příslušnými odkazy. Takže ať se na mě česká pravice i levice nezlobí, musíme si položit zásadní otázku: Je NATO stále tím spolehlivým partnerem, když se základní kámen tohoto dříve mocného vojenského uskupení, USA – začíná drolit jako vápenec?
Chráníme svobodu zbraněmi, ale ztrácíme ji ekonomikou. Nevidíme v tom rozpor?
Zaznívají hlasy volající po zvýšení obranných výdajů až na 5 % HDP – 3,5 % by připadlo přímo na armádu, zbylých 1,5 % na infrastrukturu a podpůrné zázemí. Prezident Petr Pavel naznačil, že Česká republika je připravena se k takovému kroku připojit, pokud se na něm shodnou ostatní členové NATO.
Proč je tak důležité porovnávat výdaje na zbrojení ve vztahu k celkové ekonomice státu? Vezměme si jako příklad armádu KLDR. Podle hodnocení Global Firepower se v roce 2025 umístila na 34. místě ze 145 sledovaných zemí, s indexem síly 0,6016. A to i přesto, že Severní Korea patří k nejchudším zemím světa, trpěla hladomory a její ekonomika je v troskách. Přesto má jednu z největších a nejpočetnějších armád na světě.
Co tím bylo řečeno? Pokud máme vytyčeného nepřítele, který nás může ohrozit například vojenskou okupací – tak jako se to právě děje na Ukrajině – pak platí, že ať se to někomu líbí nebo ne, náš malý stát s pouhými deseti miliony obyvatel může na zbrojení vydat klidně i 15 % HDP, a přesto tím stoprocentní ochranu nezajistí.
Jsme proto v tomto ohledu závislí na našich sousedních demokratických státech. Pouze společnou vojenskou obranou můžeme dosáhnout alespoň relativního pocitu bezpečí.
Jelikož je každá země jiná – kulturně i ekonomicky – je opravdu bláhové předpokládat, že všechny státy, včetně těch ekonomicky slabších, budou schopny vydávat 5 % HDP na zbrojení.
Jakmile se totiž životní úroveň dramaticky propadne – což pocítí i střední třída, třeba tím, že v některých regionech začnou chybět lékaři, stomatologové nebo porodníci – bude jen těžko možné přesvědčit veřejnost o smyslu miliardových investic do zbraní. Není divu, že některé země už tyto rostoucí náklady na zbrojení nezvládají. Výsledkem je voličský odklon od prozápadních hodnot a reálná hrozba – bez jediného výstřelu – že tyto státy opustí západní směřování a vydají se na Východ. Přesně to se nedávno téměř stalo v Rumunsku. Myslím si, že je to dostatečně jasné varování.
Jsem přesvědčen, že kdyby bylo v ohrožení i tak malé a neutrální Švýcarsko, nikdo by v této alpské zemi nenamítal, kdyby helvetský kříž vydal na obranu více než deset procent HDP. Bránit vlast je především otázkou hrdosti a patriotismu. Pokud tyto hodnoty u obyčejných lidí chybí, můžete na zbrojení vynakládat hory doly – a přesto to skutečné obraně nepomůže.
A musíme si na rovinu říct: jaké hodnoty jsou klíčové k tomu, aby u obyčejných lidí vznikl skutečný patriotismus? Stačí navštívit zmiňované Švýcarsko a hned pochopíte, proč tam mladí Švýcaři i Švýcarky, když jsou úřady vyzváni k obraně své země, jdou s nadšením do boje – a to bez nároku na žold.
U nás je situace úplně jiná. Když jsem napsal článek a zamyšlení: „Budou maminky plakat? Bez vojáků armáda neobstojí! Základní vojenská služba je opět nutností“, pochopil jsem z diskuse, že českému národu dnes citelně chybí ten zápal a hrdost z dob, kdy byla obrana země otázkou cti.
Máme snad profesionální armádu. Tečka. Konec diskuse. Ale co když se kvůli splnění jakýchsi kvót začneme bezhlavě zadlužovat – jen proto, že nám to nařídil americký prezident? Mimochodem, ten samý Donald Trump prohlásil podle stanice NBC, že „pokud (členské státy) zaplatí své účty, tak rozhodně,“ – tak odpověděl na otázku, zda by byl ochoten zachovat stávající roli Spojených států v NATO. Je až úsměvné, jak Spojené státy od svých partnerů požadují vyšší výdaje na obranu, samy však nejdou příkladem – v loňském roce totiž vydaly na obranu „pouhých“ 3,19 % HDP.
Za těchto okolností mám oprávněné pochybnosti o soudržnosti této aliance, která je podobnými výroky fakticky vydírána a oslabována. Navzdory těmto prohlášením ale přijal americký Kongres v prosinci 2023 zákon, který zakazuje prezidentovi jednostranně vystoupit z NATO bez souhlasu Senátu, nebo zvláštního zákona Kongresu. Toto opatření bylo přijato jako přímá reakce na Trumpovy dřívější výroky o možném odchodu Spojených států z Aliance.
Proč vlastně upozorňuji na tyto přešlapy amerického prezidenta? Vzhledem k rostoucímu dluhu České republiky nechci, abychom skončili jako Řecko, jehož ministerstvo financí přiznalo falšování statistik a skutečný rozpočtový deficit byl výrazně vyšší. V květnu 2010 proto Řecko obdrželo první záchranný balík ve výši 110 miliard eur od EU a MMF. Výměnou muselo zavést tvrdá úsporná opatření (tzv. austerity). Co však muselo Řecko skutečně prodat nebo pronajmout?
Čtyřicet regionálních letišť, například v Thessaloniki, na Rhodosu či Mykonu, bylo pronajato německé firmě Fraport na 40 let. Klíčový přístav Pireus u Athén byl většinově prodán čínské státní firmě COSCO. Dále došlo k prodeji podílů ve státní energetické společnosti PPC a k privatizaci elektrických rozvoden či plynárenské infrastruktury, například společnosti DESFA.
Co z toho všeho vyplývá? Pokud budeme neuváženě utrácet za zbraňové systémy a zbraně, na které si nevyděláme, a navíc nemáme dostatek vlasteneckých vojáků, hrozí nám skutečně řecká cesta – dluhy, ze kterých není úniku. Abychom pak jednou nedopadli jako Ukrajinci, kteří musí Spojeným státům odevzdat povinný 50% podíl z těžby nerostných surovin, mohli bychom takhle odevzdávat do USA lithium, které máme pod Cínovcem, kde jsou zásoby na 300 let.
K 31. prosinci 2000 činil státní dluh České republiky 289,3 miliardy korun. Do konce roku 2024 vzrostl na 3 365,2 miliardy korun, což znamená více než jedenáctinásobný nárůst během 24 let. V prvním čtvrtletí roku 2025 se dluh dále zvýšil na 3 410,2 miliardy korun.
I pouhý laik – neekonom, když se na tyto čísla a údaje podívá, musí mu hned naskočit husí kůže, protože za těchto okolností je už plně jedno, jestli přijdeme o územní celistvost nebo finanční samostatnost, protože zůstaneme pořád vazaly, ať už pod nátlakem Východu, nebo obchodními podmínkami Západu.
Když vystoupíme z NATO, kdo nás pak ochrání?
Musím se přiznat, že mě podobná otázka nikdy dřív nenapadla. A dokonce ani případné referendum by mě v tomto ohledu neuspokojilo. Proč bychom se vlastně měli zabývat naším členstvím v NATO?
Nezlobte se, ale pokud vás současný spojenec veřejně dehonestuje a označí – jako to učinil Donald Trump – za „nepřítele“, jak potom můžete důvěřovat americkým vojákům, respektive celé armádě, že vás v případě napadení skutečně přijdou bránit? Zvlášť když si podle jejich slov neplníte své finanční závazky – jak už ostatně zaznělo právě z úst Donalda Trumpa.
Navíc když se podíváme na jednotlivé členy tohoto vojenského uskupení, silně pochybuji, že by dnešní Turecko – byť je členem NATO – skutečně přišlo Polsku na pomoc v případě aktivace článku 5 Severoatlantické (Washingtonské) smlouvy z roku 1949. Zejména pokud vezmeme v úvahu, že Turecko nakoupilo od Ruska pokročilý protiletadlový a protiraketový systém S-400 Triumf.
V prosinci 2017 podepsala Ankara s Moskvou smlouvu v hodnotě 2,5 miliardy dolarů na dodávku dvou pluků systému S-400, přičemž první komponenty dorazily do Turecka v červenci 2019.
Domnívám se, že nejsem daleko od pravdy, když řeknu, že podobná prohlášení Donalda Trumpa, jako například: „EU vznikla, aby poškodila USA,“ jen posilují imperialistické choutky Ruska. I proto na Ukrajině nemůže dojít k míru – Vladimir Putin totiž velmi dobře vidí, jaké spojence má Evropa vlastně za zády.
Navzdory tomu, že Ukrajina přistoupila na veškeré požadavky ze strany Spojených států, kde je to slibované příměří od „mírotvůrce“ Donalda Trumpa? I proto si musíme znovu a znovu připomínat jeho opakované výroky, že do 24 hodin po návratu do Bílého domu ukončí válku na Ukrajině, která se nadále brání ruské agresi.
I když Trump později tvrdil, že šlo jen o sarkasmus, na jeho politické důvěryhodnosti to příliš nepřidává. A pokud je skutečně pravda, že chce americký prezident stahovat americké vojáky z Evropy, nevěstí to nic dobrého ani pro naši bezpečnost – zvlášť pokud bychom měli spoléhat na obranu ze strany Spojených států pod jeho vedením.
Ano, návrh na vystoupení z NATO by za daných okolností mohl působit rovněž jako určitý druh sarkasmu. Přesto, pokud je tato aliance názorově i politicky rozštěpená, možná by jí prospěl jakýsi administrativní restart – přestavba, která by mohla vést až k novému názvu, například Global Free Pakt. Samozřejmě, že nové smlouvy a dlouhé debaty o podobě takového uskupení by současné Ukrajině příliš nepomohly, ale silnější a jednotnější globální aliance by se mohla zrodit jako bájný pták Fénix – z popela své vlastní minulosti.
Vskutku, jsem přesvědčen, že NATO se musí reorganizovat tak, aby si získalo náležitý respekt u všech možných nepřátel demokracie – hodnoty, o níž se v poslední době téměř přestalo výrazně mluvit. Pokud k tomuto restartu nedojde během Trumpova působení, což je pravděpodobné, budeme muset všichni v Evropě s nejistotou čekat na nového amerického prezidenta, jehož čerstvá slova by mohla vnést očistný vítr do všech zákoutí tohoto chaotického světa.
Anketa
Zdroje:
