Článek
Čím dál častěji slýchávám, jak mnozí lidé říkají: „Ta jejich demokracie… Stejně si politici dělají, co chtějí, a nejsou vůči svým voličům zodpovědní. Nemá smysl chodit k volbám a volit, v podstatě není ani koho volit – stále více lidí tento názor preferuje, navzdory tomu, že jde o zcela scestné stanovisko, které se nezakládá na pravdě. Ale aby se člověk zbavil své občanské povinnosti a nemusel jít odpovědně k volbám, to už jako výmluva mnohým vyhovuje.
Když po volbách nebo během vládnutí té či oné politické strany dojde k nějaké aféře, korupčnímu skandálu a vláda stojí prakticky před demisí – jako v případě aférové kauzy s bitcoiny – s nesmírnou hrdostí si nevoliči nahlas říkají: „Ještě že nechodím k volbám, protože díky tomu nenesu žádnou zodpovědnost.“ Jenže ve skutečnosti je tomu právě naopak. Lidé, kteří mají pocit, že o ničem nerozhodují, jsou tím nejzásadnějším těžítkem, které může v předvolebních průzkumech změnit i ten nejjednoznačnější volební výsledek.
V tomto směru se přikláním ke dvěma citátům, které přesně vystihují to, co já nazývám pravdou: že na každém z nás záleží – ať s tím souhlasíme, nebo ne.
Margaret Mead (1901–1978) byla americká antropoložka, autorka a spisovatelka. Byla žačkou Franze Boase a proslula terénními výzkumy v Polynésii a dalších oblastech. Její práce se zaměřovala na studium kultu a jeho vlivu na osobnost i na roli genderu. Prohlásila: „Nikdy nepochybujte o tom, že malá skupina přemýšlivých a oddaných občanů může změnit svět; ve skutečnosti je to jediná věc, která jej kdy změnila.“
Pokud přesto stále výše uvedenému nevěříte, pak bychom měli tato moudrá slova Gándhího přijmout za svá: „Buď změnou, kterou chceš vidět ve světě.“
Pohodlnost nás okrádá o svobodu
Pryč už je dávno doba, kdy se stála fronta na tropické ovoce – tedy na banány a pomeranče. Mladí čtenáři si jen těžko dokážou představit, že například ananas byl tehdy podpultovým zbožím, zejména na malých městech a v obcích. Po dlouhé době jsem znovu použil slovo „podpultové“. A s ohledem na některé strany, které dodnes šíří představu o socialistické pohodě – tak pohodové, že v obchodech byly k dostání převážně jen plechovky – věřím, že tyto temné časy by nikdo z nás nechtěl znovu zažít.
Z jakého důvodu se vracím do minulosti, která byla ve znamení reálného socialismu? Minulost je zrcadlem, které odráží naši současnost a může nám pomoci pochopit, kdo jsme a kam směřujeme. A protože se o těchto časech dnes už moc nemluví, což je chyba, nedochází nám, co vlastně znamená slovo svoboda.
Za svobodu si nekoupíte dům či byt, ani chatu – prostě nic.
Ale přesto je to naděje, že když se budete snažit, můžete dojít i k nečekanému bohatství, pakliže je něco takového smyslem vašeho života. Proto zastávám názor, že svoboda je jako sůl – nesolené jídlo lze sníst, ale nikdo si na takovém pokrmu nikdy nepochutná. Taková je svoboda.
Když nám někdo nabízí jídlo, spoustu jídla, tak ať nám dá i sůl, jinak se spokojeně nenajíme. A protože jsme od roku 1948 do roku 1989 nemohli svobodně volit, měli bychom si této vymoženosti, kterou nám současná doba nabízí, vážit a radovat se z této možnosti, kterou jinde nemají. Jaká je ovšem naše realita, pokud jde o volební účast? Každý volební rok od roku 1989, kdy máme tu možnost svobodně volit, je očividně slabší než ten předchozí.
Volby
Volební účast (%)
Volby do Poslanecké sněmovny 1996
76,41 %
Volby do Poslanecké sněmovny 1998
74,03 %
Volby do Poslanecké sněmovny 2002
58 %
Volby do Poslanecké sněmovny 2006
64,47 %
Volby do Poslanecké sněmovny 2010
62,60 %
Volby do Poslanecké sněmovny 2013
59,48 %
Volby do Poslanecké sněmovny 2018
60,84 %
Volby do Poslanecké sněmovny 2021
65,43 %
Prvních svobodných voleb po roce 1989 do Federálního shromáždění, které se konaly 8.–9. června 1990, se zúčastnilo 96,79 % oprávněných voličů. Od té doby však volební účast trvale klesá.
Co je příčinou takového, řekněme – postupně klesajícího trendu v účasti na volbách? Nemyslím si, že bychom museli chodit někam daleko, abychom na tuto zdánlivou záhadu našli jednoduchou odpověď. Jak se totiž ukazuje, hlavní roli zde hraje věk.
Mladých voličů je méně než seniorů. Navíc starší generace je mnohem disciplinovanější – k volbám jich pravidelně chodí kolem sedmdesáti procent. Tím se dostáváme k samotnému jádru věci: dnešní mládež už nemá tu zkušenost z osmdesátých let minulého století, kdy bylo všechno povinné a o ničem se nesmělo diskutovat – ať šlo o sebevětší hloupost.
Nezlobte se, ale když vidím dnešní děti, jak jsou často pohodlné, někdy až zhýčkané – třeba když je rodiče vozí na dětské dny autem, i když se akce koná jen pár kroků od domu – nedivím se tomu, že v tomto blahobytně nastaveném prostředí se rodí pohodlnost doprovázená lhostejností k politice a veřejnému dění.
Jak totiž postupně odcházejí starší generace, které měly s minulým režimem přímou zkušenost a volby považovaly za občanskou povinnost, počet aktivních voličů dramaticky klesá. A právě nezájem mladých, o kterém už jsem psal výše, může být časem tím, co začne ohrožovat naši těžce vydobytou demokracii, na kterou jsme čekali od roku 1948 až do roku 1989.
Pokud to bude pokračovat tímto tempem, hrozí nám kolaps demokracie a všech hodnot, na kterých stojí – svobodné volby, pluralita názorů a respekt k odlišnostem. Mám takový pocit, že by vůbec nebylo na škodu, kdyby naše mládež, místo aby jezdila jen do slunných Itálií, Řecka nebo Španělska, zažila i realitu míst, kde svoboda prostě neexistuje. Třeba právě v KLDR by si možná ti pohodlnější mladí lidé lépe uvědomili, co máme a jak je to všechno zranitelné.
I když je něco takového prakticky nemožné, jsem přesvědčen, že by to mladým velmi prospělo – jako sůl v jejich teprve pomalu formovaném rozhledu a světonázoru. Nic nenahradí vlastní zkušenosti a zážitky. Komunisté si dobře uvědomovali, že pokud chtějí svou moc udržet navždy, musí začít u mládeže – proto jí vymývali mozky. My, kdo jsme zažili socialistické zřízení, jsme na základní škole měli občanskou výchovu, kde nás učili, co je správné a co není.
Něco podobného bychom dnes zřejmě potřebovali také – aby byly děti vedeny k pochopení demokracie, která není „někoho“, ale bezpochyby nás všech. Každopádně to stojí za diskusi, zvlášť když nemáme co ztratit.
Když není jiná možnost, musí se i demokracie umět bránit
Obecně platí, že ve většině členských zemí EU volební účast postupně klesá, často o několik procentních bodů ve srovnání s předchozími dekádami. V některých státech je tento pokles výraznější, například ve Francii, Itálii či Belgii, zatímco v jiných zemích zůstává účast relativně stabilní nebo jen mírně kolísá.
Přesto existují i výjimky, kde volební účast zůstává vysoká, například v některých severských zemích, jako jsou Švédsko a Finsko. Ve švédských parlamentních volbách v roce 2022 dosáhla účast 84,2 %, zatímco ve finských parlamentních volbách v roce 2019 byla volební účast 72 %.
Přesto je pokles volební účasti dlouhodobý a poměrně výrazný, zejména od devadesátých let, a to napříč všemi typy voleb. Jaké důsledky z toho mohou plynout? Pokud k volbám chodí stále méně lidí, oslabuje to demokratickou legitimitu parlamentů a vlád. Vzniká totiž pochybnost, zda skutečně reprezentují vůli většiny občanů.
Nízká účast a rostoucí frustrace z tradičních politických stran navíc otevírají prostor radikálnějším skupinám, které často těží z nespokojenosti a nedůvěry veřejnosti. Dlouhodobý nezájem o volby může vést k apatii, oslabení občanské kontroly nad mocí a v krajním případě až k rozkladu samotných demokratických institucí.
Myslím, že jsem se o příčinách tohoto pro demokracii neblahého trendu zmínil dostatečně, a proto bych se nyní raději zaměřil na možná řešení, která by mohla znovu posílit demokratický systém. Je třeba mu vrátit sílu dřív, než nám začne hrozit sklouznutí k nějaké formě diktatury, kde se z voleb stane jen veřejná přetvářka – lidová vzpomínka na dobu skutečné demokracie. Přesně tak, jako tomu bylo v socialistickém Československu, kde byly volby povinné a připomínaly spíš taškařici s nádechem kabaretu než skutečný svobodný projev občanské vůle.
Jen stručně k volbám za komunistického Československa: tyto volby nebyly svobodné. Neumožňovaly pluralitu názorů, svobodný výběr kandidátů, férovou soutěž ani tajné hlasování bez obav. Sloužily spíš jako nástroj propagandy a měly potvrzovat moc jediné strany, nikoli vyjadřovat vůli lidu.
A protože dnes žije více než třetina světové populace (39,4 %) v autoritářských režimech – a tento podíl v posledních letech plíživě narůstá – měli bychom se i v našich zeměpisných šířkách zamyslet, zda už nenastal čas naši demokracii aktivně posilovat. Abychom mohli i nadále žít svobodně – bez strachu z vlastního názoru a přesvědčení.
Ano, jsem skutečně přesvědčen, že s ohledem na dění ve Spojených státech bychom se měli začít vážně zamýšlet nad tím, jak chránit naši zranitelnou demokracii. Tu totiž může ohrozit – a v krajním případě i zničit – i pouhé ego jednoho jediného politického vůdce. To dnes můžeme jasně pozorovat právě v USA.
Zaveďme povinné volby, dokud je čas!
Navzdory tomu, že nejsem žádný vyznavač všemožných příkazů, nařízení či zákazů, pokud nastane situace, kdy – jak praví latinské přísloví finis sanctificat media– účel světí prostředky, nemám problém se tímto principem řídit.
A protože je naše demokratické zřízení stále pod hrozbou, musíme se naučit ho chránit dřív, než bude pozdě. Jedním z možných kroků by mohlo být znovuzavedení povinné volební účasti v České republice. A proč zdůrazňuji „opět povinné“? Protože i za dob první republiky – tedy demokratické první republiky – byly svobodné volby překvapivě povinné. A to zcela bez jakéhokoliv totalitního nátlaku.
Kdo ví, možná právě tato povinnost tehdy pomohla Československu, na rozdíl od jiných zemí, uchovat demokracii. Na základě všech těchto informací si myslím, že povinné volby demokracii neoslabují, ale naopak ji posilují. Zajišťují budoucím generacím svobodu a demokracii – privilegium, které je vlastní jen vyspělým společnostem.
Co si o takové povinnosti myslíte?
Mohly by povinné volby pomoci ochránit naše demokratické zřízení? Domnívám se, že v tomto ohledu jakákoli aktivita má větší smysl než pasivita. Možná kdyby byly volby povinné už hned po listopadu 1989, mohlo dnes Česko vypadat jinak.
Co brání poslancům, aby zavedli tuto povinnost, která už jednou za první republiky skvěle fungovala? Kdo to s naší demokracií myslí opravdu vážně a chce ji zachovat, měl by tuto myšlenku bez váhání podpořit. Jiné cesty nejsou!
Myslím, že nejlépe to vystihuje citát Winstona Churchilla:
„Demokracie je nejhorší forma vlády – až na všechny ostatní, které jsme kdy vyzkoušeli.“
Anketa
Zdroje:
