Článek
Konec dvacátého století i začátek nového tisíciletí jsme my, Evropané, prožili v bezstarostných časech – v míru, svobodě a prosperitě. To se však změnilo s válkou na Ukrajině. Najednou to vypadá, jako by v Evropě nikdy žádný mír ani nebyl. Otazníky nad tím, k čemu je nám vlastně armáda, se rozplynuly jako pára nad hrncem. Nemá smysl se vracet k debatám, proč tomu tak je či není. Zůstává jediná otázka: je naše armáda dostatečně silná, aby nás ubránila před nově vzniklým ruským imperialismem?
Ten dnes neohrožuje jen světovou stabilitu, ale i sám sebe. Protože pokud nebude vůle zastavit válčení a zabíjení, máme nakročeno k mnohem většímu než jen regionálnímu konfliktu. A to je fakt, který poslední dobou přehlížejí nejen přátelé Ruska, ale i politické strany, jež jsou s touto velmocí neviditelnou pupeční šňůrou svázány.
Ještě nejsme ve válce. Ale jak dlouho tomu tak bude?
Čím déle bude trvat současný stav a napětí na Ukrajině, tím blíže máme nakročeno ke konfliktu, z něhož už nebude cesty ven. Jakmile se totiž ozubená kola války dají do pohybu, roztočí se jediné – válka. A protože jedním z účastníků je Rusko, tedy jaderná velmoc, svět se může během několika minut proměnit v obyčejný popel.
Proto si zahrávat s ohněm rozhodně není způsob, jak předejít válce. Naopak – musíme hledat cesty, jak těmto černým scénářům udělat silnou čáru přes rozpočet. Platí staré přísloví: v jednotě je síla. A právě dnes je pravdivější než kdy jindy.
Pokud se agresor sám na vlastní oči přesvědčí, že čeští vojáci jsou ochotni bránit celistvost a svobodu Polska – které může být kdykoliv napadeno ruskou armádou – může se útočník velmi rychle stáhnout. Raději usedne ke stolu a bude vyjednávat o míru.
Jestli tyto psychologické mantinely nespatří, nikdo nemůže od „válečníka“ očekávat, že bude ochoten vyjednávat o míru. Například prohlášení Andreje Babiše, předsedy hnutí ANO a prezidentského kandidáta v roce 2023, mohlo jen posílit imperialistické choutky rozpínavého Ruska. Uznejte sami – takové výroky v předvolební debatě České televize rozhodně neposilují naše spojenectví s Polskem či pobaltskými státy.
Na otázku, co by Andrej Babiš udělal, kdyby tyto státy byly napadeny, prohlásil: „Ne, určitě ne. Já chci mír, já nechci válku. A v žádném případě bych neposílal naše děti – a děti našich žen – do války.“
Toto uvádím proto, že volby v naší zemi klepou již na dveře. Je dobré si připomínat některé výroky politiků, kteří v příštím roce rozhodnou o tom, zda budeme patřit do NATO, a zda budeme vojensky ochotni pomáhat našim spojencům – nebo zůstaneme jen jakýmsi chvostem nerozhodnosti.
Jednoduše řečeno: nespolehlivost nám svobodu v této zemi nezaručí. Totéž platí i o některých světových politicích, jejichž nevyzpytatelné jednání zhoršuje bezpečnost celého světa.“
Západní svět nemá politiky. Potřebujeme opět Churchila?
Co mě nejvíce znepokojuje, je nebezpečný fakt, že místo posunu k míru při jednáních na Aljašce mezi prezidenty Putinem a Trumpem došlo po jejich skončení k ještě většímu zhoršení války na Ukrajině.
Čím si máme toto zhoršení vysvětlit? Jako nezávislý komentátor si dovolím trochu zaspekulovat a vyslovit svůj názor. Domnívám se, že Vladimir Putin spatřil v Donaldu Trumpovi – „Vaška z prodané nevěsty“. Čím více bude americký mírotvůrce mluvit, tím větší část Ukrajiny může Rusko získat. Co tím chci říct?
Bohužel nastalo to, čeho jsem se nejvíce obával: Rusko rozumí jedině tvrdé síle. Anebo Vladimiru Putinovi se dostalo ujištění, že pokud Rusko napadne některou členskou zemi NATO v Evropě, USA proti tomu nepodniknou žádnou adekvátní vojenskou akci. Tomuto názoru nahrává i skutečnost, že Pentagon v době, kdy je americká vojenská přítomnost pro naši bezpečnost životně důležitá, zvažuje stažení tisíců vojáků z východní Evropy.
Každopádně, kdybych byl za stolem ruského prezidenta, považoval bych takový počin za signál, že Amerika nedodrží své závazky vůči svým spojencům. Chci věřit, že tomu tak není, ale i takto si lze americké chování vyložit. A nebyl to právě Donald Trump, kdo se ještě před americkými volbami v médiích chvástal, že Rusko-Ukrajinskou válku ukončí do 24 hodin?
Ano, i americká zkušenost je pro nás, Čechy, cennou politickou lekcí – koho se opravdu vyplatí volit a koho ne. Jak by dnes vypadala Evropa, kdyby se nenarodil takový politik a státník, jakým byl britský premiér Winston Churchill (v letech 1940–1945 a 1951–1955)? Že nemůžeme porovnávat politiky, kteří žili v jiných časech a čelili jiným výzvám, než čelíme my dnes? Naopak, já si myslím, že je naší povinností porovnávat politiky podle jejich gest a výroků. Tato historická zkušenost nám může být vodítkem k lepším osobnostem, kteří přinášejí mír a prosperitu.
Nepochybuji o tom, že kdyby v čele amerického vedení stál tento zmiňovaný politik (Winston Churchill), jednání s ruským prezidentem na Aljašce by přineslo mír. Nikoli však tuto bezvýznamnou „show“, která kromě intenzivnějších dronových útoků nepřinesla Ukrajině ani světu nic pozitivního.
Dobrým příkladem politické neschopnosti, kterou lze přirovnat k diletantství i naivitě nejvyššího kalibru, bylo chování a neprozíravost britského premiéra Arthura Nevilla Chamberlaina (28. května 1937 – 10. května 1940).
V zahraniční politice se Chamberlain pokoušel naklonit nacistické Německo a učinit z něj partnera pro stabilní Evropu. Jeho politika nakonec vyústila v podpis Mnichovské dohody – ujednání mezi nacistickým Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o postoupení pohraničních území Československa Německu.
A proč se o tomto všem zmiňuji? Protože v osobě Donalda Trumpa a jeho chování nespatřuji politika, který by měl být rozhodný jako výše uvedený Winston Churchill, jenž kdysi prohlásil: „Demokracie má cenu jedině tehdy, jestliže se dovede bránit.“ Naopak, americký prezident mi v některých situacích připomíná Arthura Nevilla Chamberlaina, jehož ústupky a nedodržování závazků vedly k tomu, že Mnichovská dohoda byla vnímána jako zrada spojenců. Místo obrany Československa umožnila Hitlerovi rozšířit území bez jediného boje.
Po jednáních na Aljašce si Rusko může dovolit i útok na Polsko!
Abych se přiznal, když jsem spatřil tu neuvěřitelnou frašku na Aljašce – jednání mezi prezidenty Ruska a USA – a hned poté Rusko vypálilo zhruba 415 dronů a 40 raket proti Ukrajině, napadlo mě jediné: půjde-li to takto dál, dovolí si Rusové zaútočit třeba i na Polsko.
K mé lítosti nastalo to, co vojenští odborníci nazývají eskalací. Ano, náš severní soused – člen Evropské unie i NATO – byl bezprecedentně napaden smrtícími drony, které se však polské armádě podařilo sestřelit.
Pokud se něco razantního nestane, mohou příště ruské drony zabíjet Poláky – a Ruská federace se jen omluví s vysvětlením, že šlo o neovladatelné stroje poškozené ukrajinskou armádou. Nechci nikoho strašit, ale totéž se může stát i u nás v České republice. Kdo může vyloučit, že už zítra nebude napadena právě naše země?
Některé zprávy uvádějí, že dva drony dopadly jen několik desítek kilometrů od Varšavy, konkrétně u obcí Nowe Miasto nad Pilicou a Korytnica v Mazovském vojvodství. Podle dostupných informací bylo sestřeleno dvanáct letících objektů, což potvrzuje i nález stejnému počtu ruských dronů.
Tento eskalující incident nelze označit jinak než za vojenskou zkoušku, která má ruským plánovačům války odhalit jednotu a odhodlání reagovat na případné napadení Polska či Pobaltí.
Mám-li být špatným prorokem – a to souvisí s tím, zda se podaří zachránit Ukrajinu – je více než pravděpodobné, že podobných dronových útoků vůči Evropě bude přibývat. Po tomto napadení nemohou severské země, Švédsko i Finsko, litovat svého rozhodnutí vstupu do NATO, pokud se už útočí na Polsko.
Za těchto okolností považuji za trestné i jakoukoliv diskusi o tom, zda máme zůstat v NATO, protože útok na Polsko jen dokazuje, jak je důležité být členem této aliance.
A protože nás za pár dní čekají volby, lze snadno vyčíst, které strany jsou pro-ruské a které ne. Dovolím si tvrdit, že i referendum o vystoupení z NATO je aktem „zrady“, zvlášť když už můžeme pozorovat, jak je náš bratrský soused Polsko ohrožován ruskými drony. Každopádně, pokud bude reakce EU na tento útok jednoznačná a zároveň tvrdá, mělo by to imperiální choutky východního medvěda dostatečně odradit od toho, aby v Rusku někdo vůbec uvažoval o obsazení Polska či Česka.
Proto se znovu vracím k tomu, že v jednotě je síla, která nás může ochránit před zkušeností z roku 1968, na kterou bychom nikdy neměli zapomenout. Naše hlasy a volební lístky skutečně rozhodnou o tom, zda budeme mít blíže k východu nebo západu. Kam chcete patřit vy?
