Článek
MY ŠKOLOU POVINNÍ
Habsburská panovnice Marie Teresie si jednou řekla, že takhle už to dál nejde, aby prostý lid si neuměl přečíst její nařízení, a tak rozhodla, že vzdělání bude povinné. Nemusí to být hned na úrovni filosofů nebo kněží, stačí když si přečtou pasáže z Bible, dopis od svých blízkých, listinu o prodeji majetku, a hlavně, podepsat se. Tři křížky na právní listině přece umí lumpové zfalšovat. Samozřejmě, že od královského výnosu z roku 1774 až po sehnání míst ke zřízení školních prostor a učitelů, pár let uplynulo, ale nakonec se povedlo. U nás na vsi byla první škola zřízena v roce 1808, a na pár metrů čtverečních se muselo vejít až ke stovce žáků školou povinných.
Přirozeně, když starší dítě někdy nepřišlo do školy, protože byly žně a jiné důležité zemědělské práce, nenásledoval hned trest pro ně ani rodiče. Vždyť učitelé chodili na obědy po jednotlivých chalupách, a tak by mohli občas hladovět. Ty pomalejší a chudé děti si museli počkat do věku čtrnácti let, než mohli jít do služby nebo se něčím vyučit. Dnes bychom řekli, taková přirozená „inkluze“. Oproti dnešku zde byl malinký rozdílek. Učitel měl přirozenou autoritu, která spočívala v tom, že doma u rodičů nenašel žák oporu, když dostal ve škole výprask. Učený pán by přece netrestal jejich dítě, kdyby si to nezasluhovalo.
Na dnešního učitele základní školy číhá za každým rohem nebezpečí. Předně, zodpovídá za zdraví žáka nejen o vyučovací hodině, ale i o přestávce nebo při obědě, prostě ve školním prostoru. Zodpovědnost má i při výletech, na školních kurzech plavání a lyžováních, na táborech. Pokud zrovna není u dospívajících dívek v oblibě, může být o tělocviku nařčen z nevhodného sexuálního obtěžování.
Každá práce má svá rizika. Aby učitel měl rád svojí práci, je nutné, aby ve třídě byl minimálně jeden žák (lépe několik), kterého zajímá jeho výklad. Tady nejde jen o svěřené děti, ale taky o kvalitu učitele, který dokáže zaujmout, ovládá svůj obor, nebojí se vést věcnou diskusi na dané téma, umí přesvědčit a ukončit úmyslné zdržování těch inteligentních žáků. Poznal jsem učitele, kteří pro svou disciplínu získali polovinu třídy. Ta se pak rozhodla daný předmět studovat na středních nebo vysokých školách. Byli ale i tací, kteří to nadšení dětí z hlavy „vytloukli“.
Značnou roli ve vzdělávacím procesu hraje společenská atmosféra, preference oborů, které se zdají být lukrativní a nacházejí ocenění. Být hercem, zpěvákem nebo sportovcem bylo před sto padesáti lety neperspektivní a komediantské. Situace se obrátila, když tato řemesla začala být společensky vysoko ceněna. Způsobily to hromadné sdělovací prostředky a reklamy. Společenskou prestiž zaručuje každodenní tlak medií z těchto oborů. Poněkud mne mrzí, když svůj úspěch proklamují tím, že ve škole jim nešla matematika a jiné předměty přírodních věd.
V posledních desetiletích se podbízí někteří „vědátoři“ tím, že tyto předměty udělají zajímavějšími. I Komenský požadoval ve škole názornost, pestrost, hru. Některé metodiky jsou ale spíše cestami do pekel. Děti učí první aritmetické operace tak, že několik jich nastupuje do autobusu, na další zastávce jich určitý počet vystoupí. Nemůže jich však vystoupit více, než jich tam jede, jinak by se ocitli v záporných číslech. Nevím, zdali jsou děti v první třídě schopny chápat zápornost, negaci čísla, dluh. Kuličkové počitadlo je úžasný nástroj vzdělávání.
Řemeslo učitele je náročné a snad bude i společensky doceněno. Rodiče dětí jim však určitě nepomohou. Na nich samotných záleží, jak tuto roli zvládnou. Je velmi důležité umět si udělat legraci sám ze sebe. Kamarád učitel z vysoké školy s oblibou říká: „Když někdo něco umí, tak to dělá, když to neumí, pak to učí“. Když se ho zeptám, jak vysoká škola dneska funguje, tak odpovídá: „My vůbec neučíme, jenom modelujeme a simulujeme“. Můj obdiv získal vysokoškolský pan profesor matematiky, když při jedné mé otázce nekličkoval a řekl mi, že „tohle neví“. Dětem musíme ukázat, že něco nevědět je přirozené, a že se celý život učíme.
Na matematice je úžasné, že definuje obtížně vysvětlitelná tajemství a záhady. Už starověcí matematici si přiznali, že existují geometrické úlohy, které neumí vyřešit pravítkem a kružítkem. „Trisekce rovinného úhlu“, spočívající v rozdělení úhlu na tři shodné díly se dodnes nepodařila. „Kvadratura kruhu“ je také stále nevyřešený problém. Otázka zní, jak převést plochu kruhu na plochu čtverce. A třetí problém nazvaný Délský zní: „Lze rozdělit kamenný oltář ve tvaru krychle na dva menší?“ (Fermatova věta). Nejlepší jsou ty důkazy, že něco nejde, nebo že je cesta je slepá. Takové jsou důkazy sporem. Pokud něco funguje v malém, pak může i ve velkém. To je důkaz přenesením, indukcí.
Všechny tři nevyřešené problémy jsou přibližně řešitelné při nekonečném počtu kroků a za pomoci pyramidy. Člověka matematického potěší, když mu příroda napoví, že když krychli neumíme rozdělit na dvě menší, pak že ji můžeme přesně rozdělit na tři menší. Algebraicky to zapíšeme ze třech za sebou jdoucích přirozených čísel, představujících délky stran těchto krychlí: 63 = 33 + 43 + 53
Josef Ježek
