Článek
Princip je velmi jednoduchý. Výzvu vyhraje ten, kdo uběhne za sedm dní nejvíce kilometrů. Počítá se až do půlnoci, což hraje podstatnou roli ta noční hodina, neboť poslední kilometry přibydou a pořadí se naposledy změní právě až v posledním okamžiku před ukončením. V naší výzvě je jedno, jak rychle běžíte, nepsané pravidlo říká, že ty naše časy se pohybují v rozmezí mezi pěti až sedmi minutami za kilometr, pomaleji bychom to už neuznali, neboť rychlá chůze není běh. Každý si zvolí tempo podle svých fyzických možností a schopností, tak abychom ve vedru nezkolabovali a neublížili si.
Já jsem na tom ze všech účastníků výzvy nejhůř, protože vážím sto dvacet tři kilogramů, což věru není ideální postava pro běžce, byť mám velké a těžké svaly. Zároveň si uvědomuji, že běh pro mne není ten nejvhodnější sport a trpí při něm klouby a je to velký nápor na srdce. Jako bývalý sportovec mám však tu námahu nastavenu v hlavě a tak jsem schopen běžet s přestávkou naráz i půlmaraton. I když se pak musím z toho několik dní léčit a vzpamatovávat se a ještě dlouho pak kulhám. Vím, že to není pro mne zdravé, ale v osmé třídě jsem dokázal zaběhnout patnáct set metrů pod pět minut, takže kdysi mé tělo na běžecké výkony zvyknuté bylo a nejdu do toho úplně z nuly, byť je mi už něco přes padesát let.
Ostatní mí kolegové soutěžící jsou jinačí chrti a pro běh jsou mnohem lépe stavěni. Jejich parametry se pohybují mezi padesáti (nejlehčí účastnice závodu) do osmdesáti kilogramů a tím pádem se jim běží mnohem snadněji a dle vysledovaných spálených kalorií, je to pro ně asi poloviční námaha, než pro mne. Mí blízcí mne varují, že bych běhat se svou váhou dlouhé tratě vůbec neměl, ale výzva je výzva a poslední musí platit prvnímu čtyři piva (předposlední druhém dvě), takže jistě chápete, že o motivaci je postaráno.
„Čelendž“ nám končí v neděli o půlnoci a kromě mě jsou ostatními závodníky kolega Radovan, jeho starší bratr Mara, kolegyně Klára a mladík Aleš, iniciátor celé akce, aby oživil běžeckou skupinu, kterou si založili kdysi na „vajbru“ a v poslední době už skomírala.
Ráno vypadalo pořadí následovně: první Radovan, v nohách zatím 62 kilometrů, za ním je Klára s 51 kilometry, pak já s 50 kilometry a Aleš s 48 kilometry a zatím poslední Mara uběhl 46 kilometrů. Tento údaj nebude však už za hodinu platit, protože někdo z nás do té doby vyběhne. Pořadí se neustále přelévá a kromě fyzické kondice je důležitá i psychická odolnost, neboť to po čase leze pěkně na mozek. Je to psycho, když se snažíte a chvíli vedete, ale za hodinu jste najednou poslední.
Člověk u toho samozřejmě chodí do práce a plní si další své povinnosti a běhání, místo aby mu působilo radost, tak ho čím dál víc stresuje a bolí. Není to tak, že by účastníci akce všeho nechali a jen běhali. Kromě práce máme své další sportovní aktivity, které kvůli výzvě nerušíme, například práce na zahradě, cyklistika, fotbal, hokej, volejbal, florbal, nákupy, úklid, starání se o děti, starání se o partnery a podobně.
Ať žijí všechny výzvy, které v životě plníme. Nechť nás posouvají dál a činí lepšími, i když bolí a pochybujeme při nich, jestli to má cenu. Má. Naše ješitnost nás posouvá k lepším výkonům a zítřkům. Kde bude chtít vyhrát, bude muset uběhnout přes sto kilometrů za týden (vloni vítěz pokořil hranici 110 kilometrů).
V pondělí ráno se sice pořádně nepohneme, budou mě bolet kolena a kyčle, ale za pár hodin či dní to už bude lepší a jde se dál. Born to run, olranrsarbjutyfl…
