Karnská hřebenovka podruhé: mlha, šnaps a dramatické výhledy

Letos jsme vyrazili ze Sankt Lorenzen přes Hochweisssteinhaus, Porzehütte a Obstanserseehütte do Kartitsche. Celkem cca 48 kilometru, 3800 metrů nahoru a 3600 metrů dolů.

Na hřebenovku jsme se vyškrábali příjemnou nástupovkou, která se zvedá až těsně u chaty – žádné velké drama na úvod, jen lehké rozehřátí nohou a plic. V údolí nás přivítalo sluníčko, ale jak už to v horách bývá, euforie netrvala dlouho: postupně jsme se ponořili do mlhy, která nás držela ve své bílé náruči po většinu dne.

Na chatě (jako ostatně i na dalších chatách) bylo vše tradičně zorganizováno na jedničku. Rezervace přes Hut-reservation, slevy pro členy Alpenverein, slušný výběr nápojů, Zierbe šnaps. Večeře – malý výběr, velká radost. Obvykle dvě jídla – masové a vegetariánské – s polévkou a salátem. Jednoduché, domácí, výborné. Gastronomie, která místo složitých výčtů ingrediencí radši vsadí na poctivost. Jen pozor - většinou se vydává hromadně v šest.

Druhý den jsme vyrazili na nejtěžší úsek celé Kernské hřebenovky. Vycházeli jsme opět v mlze, která se občas slitovala a odkryla kousek hory či průhled do krajiny. Cesta se vlnila nahoru a dolů po kamenech, místy s kouskem lehčího lezení a lany. Feraty tu také jsou, ale vždy se dá zvolit varianta bez nich – což potěší ty, kteří preferují trekking před karabinami.

Jenže hory mají své nálady. Mlha náhle zhoustla, první drobné kapky přešly v vytrvalý déšť, který střídal intenzitu a občas přihodil i kroupy. Ty nás poctivě štípaly do rukou, jako by připomínaly, že hřebenovka na podzim je zábava jen pro ty otrlejší. Když je vše podmáčené, kameny kloužou a úzké stezky se mění v potůčky, každé došlápnutí je menší rozhodnutí o budoucnosti obou kotníků a případném prozkoumání úbočí hory z bezprostřední blízkosti. A pár hromů v nedalekém okolí dokáže zázračně zrychlit tempo. Naštěstí horské chaty počítají s podobnými eventualitami. Dorazili jsme promoklí do posledního vlákna, ale boty putovaly na sušáky, které mají občas – a tentokrát skutečně – zapnutý proud teplého vzduchu. Do rána jsme jakž takž oschli a mohli bez problémů pokračovat.

Třetí den nás ráno přivítalo sluníčko, které však opět brzy přikryla mlha, ve které jsme dorazili k chatě Filmoorhütte, kde jsme si dopřáli vynikající zeleninovou polévku (ve variantě i s kozím sýrem, případě Frankfurterem) a ochutnali pár místních šnapsů. Když už jsme se tak příjemně zdrželi, ukázalo se, že to mělo i strategický efekt: obloha se začala trhat a předvádět své divadlo. Dramatické a fotogenické výhledy na okolní skály i vzdálené Dolomity se otevíraly ve slunečních průzorech, zatímco mraky se převalovaly přes hřebeny. Jedním slovem – krása.

Západní část Karnské hřebenovky je skalnatější a výrazně víc vysokohorská než východní část, kterou jsme šli loni - ta je zelenější, travnatější, s více zvířaty. Počasí v září je opravdu proměnlivé, a nepromokavé vrstvy a spolehlivé boty jsou povinnost. Karnská hřebenovka na podzim má ráda odolné turisty – a těm vrací zážitky s úroky.

Původně jsme chtěli poslední den protáhnout trek až do Sillianu, nakonec jsme se ale z časových důvodů rozhodli jen pro sestup do městečka Kartitch. Což znamená jediné: budeme se muset vrátit.