Karnská hřebenovka: Z Dellachu do Sankt Lorenzen jsme se pokochali, zpotili, najedli a pak i svezli

Jo, čtete správně – stoupáš, klesáš, pak znovu stoupáš, až máš pocit, že si ta „hřebenovka“ z tebe dělá dobrý den.

Karnské hřebeny (německy Karnishcer Hauptkamm, italsky Cresta di confine) jsou horský hřeben tvořící hlavní část Karnských Alp. Táhnou se v délce téměř sto kilometrů v západovýchodním směru a oddělují údolí řek Gail v Rakousku a Degano a Tagliamento v Itálii.

Cestou jsme potkali víc zvířat než turistů – ovce pasoucí se na úbočích, koně, kteří nás sjížděli pohledem jako začátečníky a hlídali si hříbata, osly, co na nás kašlali s okázalou lhostejností, a krávy, moc krav, co se rozhodly, že zatarasí stezky. Hlasitě pískající svišti, někdy se tvářící jako by tam ani nebyli. Zážitek jak z horského safari.

Trasa nás vedla po italsko-rakouské hranici, která tu během první světové války sloužila jako dějiště těžkých bojů. Dnes místo děl střílí jenom foťáky, ale ticho a rozvaliny starých zákopů a zbytků opevnění připomínají, že tohle místo má svou temnou minulost.

Chaty jsme si zarezervovali přes systém Hut Reservation provozovaný Alpenverein – a musíme říct, že to byla trefa do horského terče. Všechno fungovalo jako švýcarské hodinky (i když jsme byli v Rakousku). Večeře? Luxusní! Sice většinou vegetariální, ale po celém dni chůze nám čočka na kari chutnala jak od babičky a sýrové špecle se salátem byly tak dobré, že bychom za ně klidně šli dalších pět kilometrů.

Počasí bylo tak trochu aprílové – chvíli slunce, chvíli mrak, chvíli „sundej si batoh a oblíkni bundu“. Ale sníh nakonec napadl jen v sousedních Dolomitech, takže dobrý. A výhledy? To se ani nedá popsat – hory, údolí, nekonečná zeleň, ostré skály, pasáže lesem při sestupech – jako kdyby se Tolkien zbláznil do turistiky.

Poslední den nás čekala finální výzva: dostat se zpátky k autu. Autobus? Jede v neděli asi třikrát denně a zásadně tehdy, kdy ho nepotřebujete. Taxi? Haha. Ale pak jsme narazili na Čecha, co si jel „jen tak“ odložit auto na druhou stranu hřebene (vážně!). A protože karma a češství fungují, svezli jsme se navzájem a všechno dobře dopadlo.

Závěr? Karnská hřebenovka je nádherná, nečekaná, zelená a zvířaty prošpikovaná. A příští rok? Rozhodně pokračujeme do Sillianu – to už má být ta pravá hřebenová jízda ve vyšších polohách.