Odmítnutí dědictví - co udělat, aby na vás nepřešly dluhy

Proč odmítnout dědictví? Možná jste se také ocitli v situaci, kdy jste zjistili, že jste se stali dědicem pozůstalosti. Namísto očekávaného obohacení vás však překvapilo množství dluhů, které zůstavitel za sebou zanechal. Těmto dluhům nelze přejít, protože pozůstalost zahrnuje veškerý majetek zůstavitele, včetně aktiv a pasiv.

Vzniká otázka, zda máte možnost odmítnout dědictví a za jakých podmínek.

Obecně platí, že odmítnutí dědictví je jednostranný právní akt, kterým dědic de facto nikdy nedědí, tedy mu dědické právo nikdy nevznikne. Jedná se o klíčový prvek dědického práva, protože poskytuje dědicovi jediný prostředek, jak se po smrti zůstavitele zcela vyhnout povinnosti hradit jeho dluhy.

Odmítnutí dědictví podléhá právní úpravě obsažené v občanském zákoníku v § 1485 a dalších. Toto ustanovení jasně stanoví, že možnost vyloučení odmítnutí dědictví může být dohodnuta v dědické smlouvě. Je patrné, že toto omezení se týká pouze smluvních dědiců, zatímco zákonný dědic má vždy právo na odmítnutí dědictví po smrti zůstavitele. I smluvní dědic však nemůže předem vzdát své právo na odmítnutí dědictví jiným způsobem.

Jak je možné odmítnout dědictví? Pro tento krok je vyžadováno explicitní prohlášení učiněné před soudem. Jedním z nezbytných prvků tohoto jednostranného právního aktu je zjevná vůle odmítnout dědictví. Důvod, proč dědic odmítá dědictví, není nutné soudě sdělovat. Avšak z hlediska procesu musí být jasně uvedeno, kterému soudu je podání určeno, kdo ho podává, na co se vztahuje a jaký má cíl.

Soud má vždy povinnost informovat každého, o koho se považuje za dědice zůstavitele, o tomto rozhodnutí pomocí usnesení, pokud řízení o pozůstalosti nebylo zastaveno. V této souvislosti má soud také povinnost informovat dědice o jeho právu na odmítnutí dědictví, požadovaných prvcích pro odmítnutí a o následcích, které tímto rozhodnutím vyvstanou.

Je důležité poznamenat, že výraz „před soudem“ neznamená výhradně oznámení soudu, který řídí řízení o pozůstalosti, ale může se také vztahovat na notáře jako soudního komisaře, který je oprávněn vykonávat úkony soudu v těchto typech řízení.

V souvislosti s dědictvím je nejčastěji řešená otázka závěť. Víte jak závěť sepsat? Víte jak závěť zrušit?

Vše se dočtete zde:

Soud nebo notář následně poučí dědice, že lhůta pro uplatnění práva na odmítnutí dědictví je jeden měsíc. Tato lhůta začíná běžet od okamžiku, kdy byl dědic soudem informován o právu na odmítnutí a jeho následcích. Zákon rovněž explicitně stanoví delší lhůtu 3 měsíce v případě, že má dědic trvalé bydliště v zahraničí.

Soud může lhůtu prodloužit pouze v případě „důležitých důvodů“. Význam těchto důvodů je nutné posuzovat individuálně pro každý případ. Například by to mohlo zahrnovat více času na zjištění přesného stavu majetku. Prodloužení lhůty soud provede na návrh dědice, ale má oprávnění ji prodloužit i bez návrhu.

V případě nevyužití lhůty, tedy když dědic neprojeví své právo, dojde k zániku práva na odmítnutí dědictví.

Jak bylo zmíněno dříve v tomto článku, odmítnutí dědictví má za následek, že dědic de facto nikdy nezíská dědické právo. To znamená, že dotyčná osoba ztratí možnost získat majetek z pozůstalosti a také odpovědnost za splácení dluhů, které zůstavitel zanechal.

Co se ale stane s pozůstalostí samotnou? Místo dědice, který dědictví odmítl, nastoupí další dědic. Identitu této osoby určuje buď zákon, nebo pokud existuje, zůstavitelovo pořízení pro případ smrti.

Existují však situace, kdy se odmítnutí dědictví nebere v potaz. Právní jednání, které je nicotné, tedy se k němu nepřihlíží, je v případě odmítnutí dědictví dále upřesněno v § 1489 odst. 2. Toto ustanovení stanoví, že odmítnutí dědictví se nepřihlíží, pokud dědic svým chováním již dříve projevil záměr dědictví přijmout. Co může tato forma chování zahrnovat?

Jde o jednání, které způsobí, že odmítnutí dědictví se považuje za bezpředmětné. To může být situace, kdy se dědic chová k pozůstalosti jako k vlastní, nebo kdy veřejně projevuje své dědické právo tím, že například zpochybňuje dědické nároky ostatních osob.

Naopak jednání, které slouží k zjišťování stavu majetku nebo k ochraně majetku zůstavitele před škodou, se do kategorie „chování“ ve smyslu uvedeného ustanovení nepočítá.

Na rozdíl od právního jednání, které nemá žádné právní následky, se neplatné právní jednání vytváří, ale nesplňuje očekávané právní důsledky stanovené právním řádem.

Odmítnutí dědictví se stává neplatným, pokud je dědicem podmíněno, je doprovázeno výhradou, nebo pokud je odmítnuto pouze částečně. Odmítnutí dědictví se vždy vztahuje na celé dědictví, nikoli na jeho části. I když by mnoho dědiců uvítalo možnost odmítnout pouze pasiva pozůstalosti a naopak přijmout aktiva, takový postup není povolen.

Pokud je dědic v insolvenci po vyhlášení konkursu nebo během platnosti schváleného oddlužení, musí k odmítnutí dědictví získat souhlas insolvenčního správce; v opačném případě bude odmítnutí rovněž považováno za neplatné.

Neplatnost v tomto kontextu je absolutní, s účinky ex tunc, tj. od samého počátku. Soud může tuto neplatnost zohlednit i bez návrhu.

Jaký je rozdíl mezi odmítnutím dědictví a vzdáním se dědictví?

Na rozdíl od odmítnutí dědictví lze vzdání se dědictví provést až během soudního řízení o dědictví. Tato situace nastává, když dědické právo vznikne dědici, ale poté je přeneseno na druhého dědice nebo více spoludědiců.

Avšak k tomuto právnímu kroku je třeba souhlasu druhého dědice, ve prospěch kterého je vzdání prováděno, jinak nebude toto právní jednání bráno v potaz.

Při dědění je vždy doporučeno vážně zvážit, zda je vhodné dědictví přijmout, nebo naopak odmítnout. Zejména v situacích, kdy není úplně jasné, co vše pozůstalost zahrnuje, je vhodné postupovat s maximální opatrností.

S úctou váš průvodce právem

JUDr. David Pytela, MBA, LL.M., advokát

Advokátní kancelář Olomouc • Prostějov • Přerov | akpytela.cz