Druhý rodič se odstěhoval stovky kilometrů daleko, jak je to se střídavou péčí?

Obecně lze říci, že v současné době je jednoznačně soudy preferována péče střídavá. Jen za určitých specifických podmínek je přistupováno na výlučnou péči jednoho z rodičů, kdy soudy musí v takovém případě své rozhodnutí opravdu řádně odůvodnit a vysvětlit, proč není střídavá péče možná.

V případě, kdy není pro dítě vhodná rovnoměrná střídavá péče, přichází na řadu nerovnoměrná úprava, kdy je možné, aby takto jeden rodič pečoval o dítě například 8 dní a druhý rodič 6 dní v rámci 14denního cyklu. Variant střídavé péče je mnoho, ke střídaní může docházet třeba i po dvou dnech a je tak vždy na rodičích a dítěti, jaký model je pro ně nejvhodnější.

Kritérií, které pak musí soudy zohlednit, je celá řada, a pokud oba rodiče mají stejné předpoklady a možnosti o dítě pečovat, je téměř nepochybné, že dítě bude svěřeno do střídavé péče rodičů, a to ať již do péče rovnoměrné či nerovnoměrné. To vše samozřejmě za situace, pokud se rodiče nedohodnou jinak, či pokud proti tomuto nebrojí zásadním způsobem samo nezletilé dítě.

Mezi kritéria, které soudy zohledňují, spadá například věk dítěte, komunikace rodičů, pracovní vytíženost, povaha dítěte, ale samozřejmě také vzdálenost bydlišť rodičů. Pokud oba rodiče zůstanou bydlet ve stejném městě či v jeho blízkém okolí, je otázka vzdálenosti bydlišť v podstatě irelevantní. Pokud se však jeden z rodičů odstěhuje do větší vzdálenosti, může již tato skutečnost hrát jistou roli nejen při volbě konkrétního modelu péče, ale může nalézt odraz také v dalších aspektech realizace péče o nezletilé dítě (docházka do více škol, dojíždění, místo předávání dítěte,…).

Předně je však nutno zmínit, že velmi velká vzdálenost mezi bydlišti rodičů nemůže být jediným důvodem vylučujícím střídavou péči. Vždy je potřeba přezkoumat konkrétní okolnosti případu, zejména s ohledem na věk a zájmy dítěte. Je potřeba klást si otázky, zda nebudou dlouhé cesty za druhým rodičem pro dítě příliš fyzicky a psychicky vyčerpávající, zda nebudou narušeny jeho koníčky, vzdělávání, apod.

Péče o dítě by pak měla být nastavena tak, aby dítě trávilo „na cestách“ co nejméně času a nemuselo tak trávit své dětství cestováním mezi bydlišti rodičů.

Samozřejmě je pak také nutno vyřešit, zda bude dítě docházet do jedné či více škol. Ústavní soud nevylučuje docházku dítěte do dvou školských zařízení, nicméně je zapotřebí rozhodovat s ohledem na konkrétní dítě, zda nebude mít například problém se začleněním do dvou různých kolektivů. Pokud pak dospěje soud na základě relevantních důkazů k závěru, že pro dítě není vhodné navštěvovat dvě školská zařízení a zároveň bude vzdálenost bydlišť rodičů natolik velká, že nebude možné, aby dítě do školy od druhého rodiče dojíždělo, nezbyde než učinit závěr o výlučné péči jednoho z rodičů s co nejširší úpravou styku druhého rodiče tak, aby tato přílišně nezasahovala do školní docházky dítěte. Vždy je však potřeba mít na paměti, že je nutné respektovat práva obou rodičů podílet se na výchově nezletilého dítěte a stýkat se s ním.

V případě, kdy zde již máme rozhodnutí soudu o svěření dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů a tento se odstěhuje bez souhlasu druhého rodiče do velké vzdálenosti, je nepochybné, že na tuto situaci musí soudy reagovat.

V prvé řadě je nutné připomenout, že o tom, kde bude mít dítě bydliště, by měli spolurozhodovat oba rodiče. Nesouhlas rodiče s přestěhováním pak bude mít o to větší vliv, pokud má dojít ke stěhování desítky či stovky kilometrů daleko, což zcela zásadně zasáhne do realizace péče o nezletilé dítě.

Pokud se tedy rodič, kterému bylo dítě svěřeno do péče, odstěhuje do velké vzdálenosti z původního bydliště, soudy musí dle judikatury Ústavního soudu zohlednit toto protiprávní jednání ve svém rozhodování o úpravě styku či vyživovací povinnosti. Konkrétně se může tato skutečnost projevit například tak, že zátěž spojená s dojížděním, resp. předáváním dítěte, bude přenesena na rodiče, který se dopustil tohoto protiprávního jednání a k tomuto tak bude docházet v místě původního bydliště dítěte.

Obdobně je tomu i v případě, kdy by nedošlo k protiprávnímu přemístění dítěte, ale přesto by zde byla faktická vzdálenost mezi bydlišti rodičů. V takovém případě Ústavní soud konstatoval, že i v případě vzdálenosti necelých 300 km je namístě, aby se na zátěži spojené s touto vzdáleností podíleli oba rodiče a v přepravování dítěte se střídali.

Samozřejmě ne vždy lze čekat až na konečné rozhodnutí soudu, a proto je někdy nutné žádat soud o vydání předběžného opatření, aby byla situace napravena co nejdříve a aby nebyly zpřetrhány vazby s druhým rodičem.

Vzdálenost mezi rodiči je zásadní okolností, se kterou se musí soudy vypořádat v rámci úpravy poměrů k dítěti. Nelze však říci, že by vzdálenost mezi bydlišti rodičů vylučovala střídavou péči, či naopak predikovala péči výlučnou. Vždy je zapotřebí zkoumat potřeby a zájmy konkrétního dítěte a jaký dopad by na toto dítě mělo časté či dlouhé dojíždění k rodičům. Rozhodnutím o péči však problém nekončí a je nutné uvažovat i nad dalšími aspekty výchovy dítěte, jakými jsou například docházka do školních zařízení, či jaké bude dítě navštěvovat kroužky. Zejména v případě výlučné péče jednoho z rodičů je poté samozřejmě nutné správně nastavit způsob předávání dítěte.

Pokud jsou rodiče schopni se domlouvat, vycházet si vstříc a omezit tak zátěž, kterou na dítě kladou, je to vždy to nejlepší možné řešení. K tomuto však v praxi dochází velmi zřídka a téměř vždy se alespoň u nějaké části úpravy poměrů k nezletilým (péče, styk, výživné či na to navazující problémy se školou, koníčky, léčbou, apod.) rodiče neshodnou a musí o věci rozhodnout soud.