Tři čeští hrdinové Sovětského svazu. Jednoho z nich Ludvík Svoboda v pamětech zapřel

Fotografie tří mužů před tankem vypadá jako obyčejná válečná vzpomínka. V uniformách se usmívají do objektivu. Jsou na ní Josef Buršík, Richard Tesařík a Antonín Sochor. Snímek pochází z roku 1943 a v prosinci téhož roku jim v Kremlu zavěsili na prsa Zlatou hvězdu hrdiny Sovětského svazu. Patřili k prvním cizincům, kteří během války nejvyšší sovětské vyznamenání získali. Žádný z nich se ale nedožil klidného stáří.

Stejný snímek se u nás později nesměl publikovat. Josef Buršík z něj byl vystřížen, jako by nikdy neexistoval. V textech o osvobození Kyjeva se přestalo uvádět jméno velitele tanku Jan Žižka. Stejně tak v knize generála Ludvíka Svobody Z Buzuluku do Prahy se o Buršíkovi nenajde ani slovo. Buršík, který jako jeden z prvních dojel k Dněpru a za to dostal nejvyšší sovětské vyznamenání, zmizel z dobových publikací a pamětí poté, co utekl z komunistického vězení.

Josef Buršík pocházel z Postřekova u Domažlic, vyučil se na stavbách a absolvoval základní vojenskou službu u pěšího pluku v Plzni. Po záboru Sudet v září 1938 se jeho rodná obec ocitla v Říši, a v červenci 1939 proto odešel do Polska. Richard Tesařík prodělal první bojovou zkušenost v březnu 1939 na Podkarpatské Rusi při střetech s maďarskými jednotkami. Podle jeho pozdějších vzpomínek padl hned první den na frontě velitel jeho jednotky a Tesařík převzal velení družstva. V létě téhož roku se v pražské kavárně dostal do konfliktu s německými důstojníky a v srpnu odešel přes hranice do Polska. Antonín Sochor se narodil v německém Lohbergu, kde jeho otec pracoval v dole, a po návratu rodiny do Duchcova se ocitl v prostředí, které bylo po Mnichovu připojeno k Říši. Po návratu z armády se dostal do otevřeného konfliktu s místními henleinovci, skončil v pracovním táboře u Lipska a odtud se přihlásil do wehrmachtu. Jako rodák z Porýní a obyvatel Duchcova prošel při nástupu do wehrmachtu bez podezření. Při první dovolené u rodičů utekl do Polska, kde se všichni tři poprvé setkali.

V září 1939 si nacistické Německo se Sovětským svazem rozdělily Polsko a čeští a slovenští vojáci skončili v sovětské internaci. Nebyli válečnými zajatci, ale ani svobodnými lidmi. Čekali v táborech NKVD, sovětské tajné policie, v Orankách a Suzdalu. Některým se podařilo odjet do Francie nebo na Blízký východ, další v táborech zůstali. V roce 1942 se v Buzuluku začala tvořit československá jednotka pod velením plukovníka Ludvíka Svobody. Dobrovolníci přicházeli z celého Sovětského svazu, i z gulagů. Jednotka organizačně spadala pod Rudou armádu a vliv komunistických struktur byl patrný už tehdy.

V březnu 1943 jednotka poprvé bojovala u Sokolova, kde Němci zaútočili v rámci odvety za Stalingrad. O Tesaříkově statečnosti pod palbou psala dokonce i dobová hlášení. Buršík byl patrně posledním, kdo viděl živého Otakara Jaroše, důstojníka, který padl v bojích u Sokolova. Sochor byl zraněn a odvezli ho do nemocnice v Charkově. Němci město dobyli o tři dny později, Sochor ale uprchl a vyvedl ještě další dva muže. Na podzim 1943 přišla operace na osvobození Kyjeva. Československá brigáda postupovala tak rychle, že se dostala k Dněpru dřív než některé sovětské jednotky. Tesařík a Buršík veleli tankovým rotám, Sochor rotě samopalníků. Po šestnácti hodinách nepřetržitých bojů vznikly návrhy na vyznamenání. Původně bylo navrženo pět vojáků, nakonec Sověti vybrali tři. V prosinci 1943 jim v Moskvě zavěsili zlatou hvězdu.

Karpatsko-dukelská operace v září 1944 patřila k nejkrvavějším bojům, kterých se československá jednotka na východní frontě účastnila. Němci oblast důkladně zaminovali. Josef Buršík k těmto bojům po letech řekl: „Sovětské ztráty dosahovaly obrovských počtů. Osmdesát pět tisíc mrtvých a raněných. Šest a půl tisíce Čechoslováků zaplatilo svým zdravím a životy.“ Po roce 1945 se ale začala přepisovat pravidla.

Po válce se armáda dostala pod tlak komunistů. Heliodor Píka se snažil udržet apolitickou armádu, ale pozice slábla. Bedřich Reicin, někdejší kolega z východní fronty, začal řídit personální obsazování. Buršík se Sochorem, kteří byli sociální demokraté, náhle zjistili, že stranická příslušnost je důležitější než válečné zásluhy.

Richard Tesařík nastoupil jako profesor na vojenské učiliště. Měl problém s alkoholem, a hlavně s tím, co si myslel o nadřízených. Vyjádřil se o ministru obrany Alexeji Čepičkovi a skončil ve vězení. Československé vedení chtělo soudit hrdinu Sovětského svazu, požádalo proto Moskvu, aby mu titul odebrala. Odpověď byla stručná: není důvod. Nikita Chruščov ho nechal propustit, v roce 1960 ale musel armádu opustit. O sedm let později zemřel na infarkt, bylo mu 51 let.

Antonín Sochor sloužil po válce v hlavním štábu a stal se velitelem brigády židovských dobrovolníků, kteří byli cvičeni pro vznikající stát Izrael. V září 1949 nastoupil jako profesor pěchotního učiliště v Milovicích. O rok později došlo k dopravní nehodě ve vojenském prostoru Mimoň, při níž byl Sochor i další důstojník těžce zraněni. Sochor zemřel v nemocnici v Jablonném, bylo mu 36 let. Rodina dodnes nevěří, že šlo o pouhou nehodu. Sochor měl problémy s Bedřichem Reicinem a znal ho dobře z války. Vyšetřování po roce 2000 ale neprokázalo, že by nehoda byla zinscenovaná.

Josef Buršík po válce velel tankové brigádě v Ostravě. V listopadu 1949 byl zatčen za pomoc lidem, kteří připravovali protikomunistický puč. Odsoudili ho na deset let za velezradu, odvolání ale vedlo ke zvýšení trestu na čtrnáct let. Z války si přinesl tuberkulózu, a proto ho z věznice na Mírově převezli do vojenské nemocnice u Olomouce.

V srpnu 1950 odtud uprchl. Před budovou na něj čekal motocykl, který ale nešel nastartovat. Cestu proto absolvoval vlakem. Setkal se s manželkou a společně přešli hranici u Klenčí pod Čerchovem. Dvě malé dcery museli nechat v Československu.

V Německu se o něj starali přátelé, byl v tak špatném zdravotním stavu, že by bez jejich pomoci nepřežil. Po vyléčení se přestěhoval do Velké Británie. Až v roce 1963, po třinácti letech, se mohly díky tlaku britského ministerstva vnitra shledat s rodiči. V roce 1968 vrátil sovětskému velvyslanectví v Londýně všechny své řády a medaile.

Sametová revoluce mu umožnila návrat do vlasti, kde se dočkal plné rehabilitace a povýšení na generálmajora. V roce 2002 zemřel v Northamptonu ve věku 90 let a pohřbili ho v generálské uniformě na československém oddělení vojenského hřbitova v Brookwoodu.

Ludvík Svoboda velel československé jednotce během celé války. V padesátých letech byl zatčen a vyslýchán, později propuštěn. Do veřejného života se vrátil až v polovině padesátých let po rehabilitaci Nikitou Chruščovem. V roce 1968 se stal prezidentem Československa. Jeho kniha Z Buzuluku do Prahy vyšla v několika vydáních, ale jméno Josefa Buršíka v ní není. O osvobození Kyjeva se psalo bez jména velitele tanku Jan Žižka. Buršík mizel i z dalších dobových publikací.

Svoboda sám prošel perzekucí padesátých let a věděl, co znamená být prohlášen za nepřítele. Přesto svého bývalého spolubojovníka nezmínil. Buršík byl emigrant, zrádce. To byla realita normalizace. Nešlo to napsat.

Buršík, Tesařík a Sochor bojovali proti nacismu a dostali nejvyšší sovětské vyznamenání za hrdinství v bojích. Šli bojovat za Československo. Jeden utekl, druhý skončil mimo armádu, třetí zemřel za nejasných okolností. A ten, kdo jim velel, jednoho z nich ve svých pamětech nezmiňuje.

Zdroje: en.wikipedia.org | fronta.cz | novinky.cz | en.wikipedia.org | ustrcr.cz | cs.wikipedia.org