Článek
Utkání hokejové baráže, tedy soutěže, v němž se utkávají prvoligové hokejové celky s těm extraligovými, jsme navštívil všeho všudy jen jedno a to před více než třiceti lety.
A vlastně nešlo ani o klasické barážové utkání, protože se v tomto utkání střetly tehdejší dva prvoligové celky. Tehdy se hrála baráž ve formátu dva první celky z první ligy se dvěma posledními celky z extraligy, přičemž se utkal každý s každým, jednou doma a jednou venku.
Zajímavostí této baráže bylo to, že tenkrát postoupily oba prvoligové celky a spadli oba extraligisté (tehdy ovšem extraliga nebyla extraligou ale první ligou, kdežto dnešní první liga se nazývala I.ČNHL). To se už nikdy neopakovalo, a pikantní na tom je to, že právě tito extraligisté s velkou slávou postupovali pouhý rok předtím do nejvyšší soutěže přímo, protože se jednalo o první ročník české ligy po rozpadu federace a tedy i zániku federální ligy.
Tento zápas skončil remízou a přinejmenším od této chvíle, tedy od druhého ročníku samostatné české extraligy, je baráž mezi první ligou a extraligou nedílnou součástí hokejového dění, vyjma tzv. covidového ročníku, kdy přímo postoupily do extraligy České Budějovice.
Třicet let tedy není v hokeji aplikován ani přímý postup z extraligy, a ani přímý sestup z extraligy, aby se najednou tento zavedený a tradiční barážový prvek stal, dle některých rádoby expertů, symbolem nespravedlnosti v našem hokeji, a nejen symbolem nespravedlnosti, ale dokonce i výsměchem fair-play, nebo rovnou hlubokou totalitou v podání Jágrů a Šlegrů (ačkoliv Jaromír Jágr už Kladno, jehož byl majitelem, prodal).
„Jaké nespravedlnosti, jakým výsměchem, jakou hlubokou totalitou v podání Jágra a Šlégra, je hokejová baráž, která se u nás hraje už takříkajíc od nepaměti?“ ptám se.
Kritici baráže, kterých nyní vyrojilo jako much na suchém záchodu, argumentují následovně: „Prvoligista má za sebou dlouhou a vyčerpávající sezónu zakončenou několika náročnými koly play-off. Jeho sestava je zdecimována zraněními a hráči hrají na hranici svých možností.
Kdežto extraligista má k dispozici luxus čtyřiceti dní odpočinku, během kterých regeneruje, léčí zranění a v klidu se připravuje na baráž.“
V podstatě nám tito kritici baráže předkládají dojemný obraz, ve kterém je prvoligista vyobrazen jako bičovaný a vyhublý mučedník, jemuž jsou vidět žebra, který se má utkat s dobře živeným arogantním velmožem, jenž nedělá nic jiného, než hoduje a užívá si života.
Tito kritici ovšem, snad i záměrně, opomíjejí jednu, v tomto případě dosti zásadní věc.
Herní systém nediktuje první lize extraliga, ale určují si jej samy prvoligové kluby. Je tedy docela absurdní, a nejen absurdní, ale i lživé, obviňovat extraligového účastníka z toho, že má čtyřicet dní odpočinku, a už naprosto nesmyslné je z toho obviňovat Jaromíra Jágra.
Ne, Jaromír Jágr, ani Jiří Šlégr nemohou za to, že má základní část první ligy naprosto nesmyslných padesát dva kol, ani nemůžou za to, že se např. první liga nehraje během reprezentačních pauz.
A že má poslední extraligový celek po padesáti dvou kolech základní části volno?
Ano, má volno, ale rovněž to není jeho chyba, že první liga na to nedokáže svým herním systém zareagovat.
To by snad měli hráči, podle kritiků baráže, nastoupit po základní části extraligy do dolů, aby byli v baráži patřičně unaveni, když do ní nastupuje unavený i prvoligový celek?
Ano, baráž zde funguje v té či oné podobě už třicet let, a mluvit proto nyní o baráži jako nespravedlnosti a hluboké totalitě, je značně pokrytecké, tento typ baráže, kdy se utká vítěz první ligy s posledním z extraligy, se poprvé hrál už v ročníku 1998/99.
Vykřikoval tehdy někdo něco o nespravedlnosti, o hluboké totalitě, o tom, že česká extraliga připomíná feudální dvorek, kde si páni sami stanovují pravidla a na zbytek světa se dívají svrchu?
Vsadím se s vámi o pořádně velký kornout báječného popkornu, který se prodává v extraligových arénách, že tehdy nikdo nic takového zcela jistě nevykřikoval…
