Měli Čapka, Peroutku i Masaryka. A ani jeden mandát

Spor, z něhož se zrodila nová strana

Příběh Národní strany práce začíná v jiné straně. Československá národní demokracie, kterou vedl Karel Kramář, prohrála obecní volby v červnu 1919 i parlamentní v dubnu 1920 a po obou porážkách v ní zesílil nacionalistický a pravicový směr.

S tím souvisel i osobní pád jejího předsedy. Kramář měl při vzniku republiky postavení vůdce národa, kterého protirakouská činnost za války málem stála život, ale poměrně rychle o ně přišel. Podílela se na tom i jeho nepřítomnost doma v době zásadních změn, kdy pobýval na versailleské mírové konferenci a snažil se tam získat stoupence pro svou málo reálnou ruskou politiku. Zůstal tam ve stínu v mezinárodní politice zběhlejšího ministra zahraničí Edvarda Beneše, a když se jeho ruská koncepce zhroutila, stal se ostrým kritikem československé zahraniční politiky i jejích tvůrců – prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka a Beneše.

Jenže s tímto směrem nesouhlasili ve straně všichni. Národní demokracie sdružovala i řadu Masarykových stoupenců – jejím členem a nějaký čas po válce poslancem byl i kancléř prezidentské kanceláře Přemysl Šámal. Hlasy odporu se ozývaly hlavně z okolí moravského zemského výkonného výboru, který měl díky dlouholeté předválečné samostatnosti značnou autonomii.

Moravské křídlo

V jeho čele stál Adolf Stránský (1855–1931), politik, který roku 1893 založil v Brně vlivné Lidové noviny a v první československé vládě byl ministrem obchodu. Skutečnými vůdci národní demokracie na Moravě se ale postupně stali jeho syn Jaroslav Stránský (1884–1973), právník a od roku 1921 docent trestního práva na brněnské Masarykově univerzitě, a národohospodář Karel Engliš (1880–1961), první rektor téže univerzity a častý ministr financí.

Jaroslav Stránský zasedal za národní demokracii i ve sněmovně zvolené v roce 1920, 21. března 1921 ale na mandát rezignoval. Zdůvodnil to nesouhlasem s tím, že se poslanci jeho strany podíleli na odmítnutí Englišových záměrů ve věci státních financí. Odtud už vedla přímá cesta k roztržce, která vyvrcholila secesí moravských opozičníků na podzim 1925.

Mezitím se měnila i celá politická mapa. Obecní volby v září 1923 ukázaly, že dosavadní všenárodní koalice může ztratit většinu: posílili agrárníci, druzí skončili komunisté a socialistické strany dopadly špatně.

Hrad v pozadí

Posílení občanských stran neodpovídalo představám Masaryka a Beneše, že vývoj směřuje doleva. Založení nové strany bylo jedním z pokusů, jak domácí poměry těmto představám přiblížit. Iniciativa nevzešla jen z Hradu: strana vznikla jako výslednice několika sil a Hrad spíše využil situace a poskytl jí podporu.

Masaryk svou podporu veřejně nevyslovil. Jaroslava Stránského ale diskrétně podporoval finančně a nepřál si, aby se z jemu blízkých kruhů ozývala kritika: když zjistil, že odborový přednosta prezidentské kanceláře Josef Schieszl napsal do týdeníku Nová svoboda článek proti nové straně, vzkázal mu prostřednictvím kancléře Šámala, „aby se ve věci Národní strany práce držel zpět“.

Prostor se zdál volný. Kramářova strana byla pro mnohé svou protihradní politikou nepřijatelná, obě socialistické strany byly programově proti intelektuálům – a mezi „chudou“ inteligencí, státními úředníky a učiteli se podle Hradu nabízelo volné místo.

Nebát se a nekrást

Oficiálně vznikla Národní strana práce 15. září 1925, pouhé dva měsíce před volbami. Programové prohlášení toho dne podepsaly téměř čtyři desítky osobností: spisovatelé Karel Čapek (1890–1938) a Josef Čapek (1887–1945), publicista Ferdinand Peroutka (1895–1978), architekt Pavel Janák, spisovatel Fráňa Šrámek, oba Stránští nebo profesor Právnické fakulty Masarykovy univerzity Jaroslav Kallab (1872–1942), který stál v čele přípravného komitétu.

Strana chtěla „vytvoření jednotného, moderně orientovaného středu v československém politickém táboře“. Prosazovala „přirozený nacionalismus“, který není „chtivý svárů“, a žádala nezávislou školu i odluku církve od státu. Především ale útočila na praxi velkých stran. Její list Národní práce psal 22. října 1925, že nová koalice musí „držet republiku Masarykovu, ne Švehlovu“. Volební heslo bylo ještě úspornější: „Náš program: Nebát se a nekrást. Náš vzor: T. G. Masaryk. Naše taktika: Poctivost i v politice.“

Karel Čapek to v Lidových novinách, které převzal po otci Jaroslav Stránský, podpořil úvahou o roztříštěném národě: „Je nutno roztříštit strany, nemá-li být roztříštěn národ. […] Je nám třeba klínu, který by rozrážel stranictví.“ Na podzim 1925 se deník podobal spíš tiskovému orgánu nové strany.

Osudné volební číslo

Volby 15. listopadu 1925 přinesly 98 240 hlasů – a ani jeden mandát. Mohla za to ústava: strany, které v žádném volebním obvodě nedosáhly takzvaného volebního čísla, neměly na mandáty nárok, i kdyby v celostátním součtu získaly jakýkoli počet hlasů. Novela volebního zákona přijatá v říjnu 1925 toto pravidlo ještě zpřísnila a strana práce měla příznivce rozptýlené po celé republice.

Největší šanci měla ve velkých městech, hlavně v Praze – jenže právě změna zákona rozdělila velký pražský volební obvod na dva. Ze stanoviska Hradu šlo přesto o dílčí úspěch: strana odvedla národním demokratům asi čtvrtinu voličů. Na Moravě a ve Slezsku dostali národní demokraté 42 729 hlasů (2,5 %) a strana práce 39 150 (2,3 %); v brněnském volebním kraji ji dokonce předstihla, 16 743 ku 9 757 hlasům.

Odpůrci to předpovídali: strana opřená o gážisty a inteligenci nemá šanci získat širokou podporu. Nadchla významné osobnosti, ale vesměs intelektuály, jejichž profesní i osobní zájmy mířily jinam. Vystihuje to historka o kandidátce. Šéfredaktor Lidových novin Arnošt Heinrich napsal, že „jedině Národní strana práce vybírala mezi svými stoupenci kandidáty tak, že je musela žádat a prosit – ne vždy s úspěchem – o kandidaturu“.

Rozpuštění v Obecním domě

Po prohře nadšení opadlo. Strana řízená výkonným výborem, v němž seděli Jaroslav Stránský, Kallab, Peroutka a spisovatel a novinář Jan Herben (1857–1936), neměla propracovanou organizaci a s klesající perspektivou slábly i finanční zdroje. Dílčí úspěchy přesto přišly: v obecních volbách v říjnu 1927 se do pražského ústředního zastupitelstva dostali tři její zástupci v čele s Herbenem.

Už od jara 1927 se ale objevovaly úvahy o splynutí s národními socialisty. Ve volbách do zemských zastupitelstev v prosinci 1928 kandidovali někteří členové strany práce na jejich listinách a vedení doporučilo svým lidem volit je. Při parlamentních volbách v říjnu 1929 se Jaroslav Stránský objevil na prvním místě národněsocialistické kandidátky ve volebním kraji Uherské Hradiště a získal – byť až ve druhém skrutiniu – křeslo v parlamentu.

Tečku udělal poslední sjezd. Dne 16. února 1930 byla v pražském Obecním domě činnost strany prohlášena za ukončenou a členům doporučeno přejít k národním socialistům. Trvala čtyři a půl roku.

Připomeňme si

● Jak strana vznikla ze sporu v národní demokracii. Moravské křídlo vedené Jaroslavem Stránským a Karlem Englišem se odtrhlo na podzim 1925.

● Jak ji podporoval Hrad. Masaryk Stránského diskrétně financoval a kritiku z vlastních kruhů tlumil.

● Jaké měla heslo. „Nebát se a nekrást. Náš vzor: T. G. Masaryk. Naše taktika: Poctivost i v politice.“

● Jak ji zničilo volební číslo. Získala 98 240 hlasů, ale v žádném kraji ne dost na mandát.

● Jak odvedla voliče národním demokratům. Asi čtvrtinu, v brněnském kraji je dokonce předstihla.

● Jak skončila. Dne 16. února 1930 se v pražském Obecním domě rozpustila a doporučila členům přejít k národním socialistům.

Proč o tom číst

Straně by seděl lépe název Strana nespokojených idealistů. Založili ji lidé nespokojení s poměry v národní demokracii, kteří k sobě chtěli přitáhnout všechny nespokojené s prvorepublikovým stranictvím, a spojovala je víra v omezení hamižných stran a v autoritu prezidenta. Byl to pokus změnit stranickou strukturu i politickou praxi první republiky – pokus podle autora už od počátku odsouzený k neúspěchu. A přesto vydržel skoro čtyři a půl roku.

Celou kapitolu o Národní straně práce – s programem, organizací, tiskem, kandidátkami i vnitřními poměry – napsal historik Tomáš Dvořák do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024.

Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.