Článek
Naštěstí jsem dostala kontakt na profesionálku, zkušenou návrhářku, která už realizovala desítky šatů, a která oplývá jen pětihvězdičkovými recenzemi. Po první návštěvě v jejím salonu jsem byla nadšená, i přes to, že mi kompletně rozmluvila moje vysněné šaty. Nezdál se jí nepadnoucí střih, materiály atd., až jsme se nakonec domluvily, že mi ušije jiné, v nichž zkombinuje moje požadavky a svoji odbornost.
Všechno to znělo skvěle, záloha byla zaplacena, za pár týdnů jsem jela schválit zakoupené látky. Nejdříve jsme si musely ujasnit drobný omyl, vyplývající ze špatného otočení diáře. Krajky? Stojáček? To přece nejsou moje šaty. „To je přesně to, co jste chtěla. Já to navrhla podle vás, podle obrázků, které jste mi dala.“ No a tam se to vysvětlilo. Tohle fakt nebyly moje obrázky. Tohle nejsou moje ledově bílé lehounké šifonové „vílí“ šatičky lehké jako lesní vánek, tohle je barevné krajkové kimono.
Ale v tu chvíli už se nesly jiné látky. A prýmky. Tak moment, jaké prýmky? Však jsem chtěla nezdobené šaty, takže proč mi tu najednou nabízí pruhy perel, nebo kusy tylu s korálky a flitry? Aha, prý, že musí být zamaskovaný šev. No dobře, tak tedy ten méně nápadný s průhlednými korálky, hlavně žádné perly. Nesnáším perly. Odsouhlasím i látky, šifon a mírně elastické cosi, co vypadá, že by mohlo být příjemné na tělo. Sice je to trochu silnější, ale to mi v té chvíli vlastně ani nedochází a paní návrhářka přece ví, že moje svatba bude v polovině června, takže by mi nenabízela něco, co by pro takový letní venkovní obřad nebylo vhodné. (Och jak naivní jsem byla.) Domlouváme širokou sukni bez rozparků, lodičkový výstřih, protože se nebudu malovat, takže není důvod mít výstřih ke kolenům „abych si neušpinila šaty od make-upu“. Celou dobu se opakovaně bavíme o lehkých šatech, tak trochu víla. A domlouváme termín první zkoušky. Prý nic nečekejte, budou hotové sotva spodní šaty a společně doladíme zbytek. Vlastně se dost těším, jak se budu podílet na tvorbě, dohledávám si různé tvary rukávů, přemýšlím, jak bych si představovala vršek…
A tak přicházím na první zkoušku. A něco je špatně. Nebo dobře? Vlastně nevím. Šaty už jsou totiž skoro hotové. Takže rozhodně nehrozí, že bych si snad mohla říct o nějakou změnu v jejich vzhledu, už jen doladíme rukávy, délku a bude hotovo. No tak asi bezva. Jen je mi v nich strašné horko už teď v dubnu. Vyjadřuji pochybnost nad tím, že mají tři vrstvy, z toho dvě z oné tlusté a upnuté látky. Asi daň za to, že jsem řekla, že do nich nechci vsadky a nehodlám si brát podprsenku. Ach, tak ne, prý ať vypadám co nejštíhlejší… Pardon? Já jsem se svým tělem spokojená, takže proboha proč? Ale nechci se pouštět do takové debaty, takže jen opakuji, že se bojím, že se v těch šatech upeču. Paní jen mávne ruku a se sladkým úsměvem pronese: „Nebojte.“ A pokračuje: „Dívejte se, jak jsem všechny švy zašila krajkou, aby vás nedřely.“
Krajkové švy
Překládám si to jako: „Rozhodně to teď nebudu párat a přešívat na jednodušší verzi.“ I tak ještě naposled připomínám, že obřad je v polovině června, a že už teď je mi v nich fakt šílené horko. Paní mě opět přesvědčuje, že to je úplně v pohodě. A já jí blbec nakonec uvěřím.
Na druhou zkoušku si beru s sebou tchyni. Paní mi nese šaty do kabinky: „Co je sakra tohle?“ Celý spodní lem je plný perliček. WTF?!
Perličky na lemu šatů
Dostává se mi vysvětlení, že ty tam být musí, protože by jinak nedržela vlečka. Ale já je tam nechci. Smůla. Prostě už tam jsou a být tam musí. „Vypadá to slavnostně.“ No jak pro koho. Rezignovaně se soukám dovnitř, tentokrát je asi 15 stupňů, takže nejsou až tak nepříjemné na těle. Tchyně je nadšená, mě se taky jinak celkem líbí a uznávám, že nejsem ten typ „čím víc ozdobiček, tím víc slavnostní“, takže věřím odbornici. Nechávám se v šatech vyfotit, přičemž dostanu i závoj do vlasů a do ruky příšernou plastovou kytku. Když k ní skloním hlavu, něco se mi na šatech nezdá, ale to už jsem zabalená do závoje jak mimino do zavinovačky. Pár fotek s vlečkou a už zase stojím na pneumatice před zrcadlem: „Co je tohle?“ ukazuju na několik nití, které podezřele lezou z živůtku. „To mi asi trochu utekl lem, to opravíme, to nic není.“ Okey.
Svlékám se, domlouvám ušití nového závoje, abych se nemusela bát o půjčený a z nějakého pominutí smyslů doplácím zbytek ceny. Celkově mě šaty vyjdou na 14 900 Kč. A dostávám deadline do kdy si je mám vyzvednout hotové. Nebo někdo za mě, pokud mi nevyhovuje pracovní doba. Stále odjíždím s celkem dobrým pocitem, na perličky si zvyknu a ke svatbě to asi patří. Už takhle plánujeme trochu „alternativní obřad“, takže trochu zdobenější šaty jsou pro mě drobným ústupkem, který potěší naše maminky, babičky i tetičky.
Přišel den V – vyzvednutí šatů. Jsou nažehlené hezky zabalené v poloprůhledném obalu, na první pohled vše v pořádku. Věšíme je s tchyní doma na okno a hledáme závoj. Spadnul z ramínky a trochu se mačká v obalu, tak se ho rozhodnu pověsit vedle. Proč má ale kompletně špinavý lem? Proč jsou z něj vytrhané nitě?
„Nový“ závoj
A proč je asi o metr delší, než by měl? Volám paní návrhářce, že se asi stala chyba. Dostává se mi vysvětlení, že to asi kolegyně, když ty šaty balili, sáhla vedla. Malé věci, v pondělí si dojeďte pro ten váš. OK.
V sobotu ráno jdu šaty nafotit babičce. Otevírám obal a až teď mi dojde, že se celou dobu dívám na jejich záda. A že ten „uteklý lem“ je ve skutečnosti prostřižená díra. Ano, píšu je, protože ona tam skutečně pořád je. Jen jsou kolem ní teď z nějakého důvodu našité korálky a přes ní je dost nepovedeně překlopený jeden průhledný flitr. Zírám na to a nechápu. Teď si konečně navíc ty šaty prohlížím více zblízka. Lem, na kterém je dost mimo našitý prýmek, který ho měl zamaskovat se taky páře – lezou z něj nitě. Navíc je pod ním černý flek. Proti světlu je těch fleků nějak víc, jen nejsou na vrchní vrstvě, ale prosvítají ze spodní sukně. Jsou modré a mnou předpokládaným viníkem je krejčovská křída. To by šlo pravděpodobně opatrně oprášit, ale k tomu je tam jedna skvrna hnědočerná, která vypadá buď na to, že těmi šaty někdo vytřel podlahu, nebo je přejel zahradním traktorem. Možná oboje.
Koláž poškození šatů po převzetí
Celý víkend se připravuji na to, jak tohle vyřešit. A v pondělí si vyplýtvám půl dne dovolené jen proto, abych jela do svatebního salónu řešit, jestli tohle opravdu myslí paní XY vážně. Nejdřív řeším závoj. Z nějakého důvodu ten omylem zabalený závoj paní sbalí, ale už se nějak nemá k tomu, aby mi donesla ten údajně hotový nový. Nakonec se vymluví, že samozřejmě hotový je, ale zapomněli ho zkrátit, takže mi ho nemůže dát. Pak se dostáváme k šatům.
Dozvídám se věci jako: „My jsme měli minulý týden takové inteligenční volno, došívali jsme je v pátek těsně před tím, než jste si pro ně měli přijet a přišlo mi zajímavé to vyřešit takhle.“ Na dotaz, zda nikoho z přítomných a podílejících se na tvorbě nenapadlo zvednout telefon a říct: „Tenhle týden nestíháme, odložíme to na příští?“ a hlavně: „Omylem jsem vám do šatů prostřihla díru a je několik možností, jak to vyřešit, kterou preferujete?“ se dozvídám, že takhle se to u nich nedělá a klientky jim nechávají volnou ruku. Navrhuji, že příště by asi bylo fajn, když budou mít inteligenční volno, aby o tom informovali klientstvo, že by možná předešli podobným „nedorozuměním“. Paní nejprve zkouší kabaretní výstup ve stylu: „Ta oprava mi dala spoustu práce, protože jsem musela korálek po korálku stahovat z té prýmečky a ručně je všechny našívat na šaty. A na dotaz, zda ve městě, kde jen kolem jejího salónu vím o dvou galanteriích v dochozí vzdálenosti, je opravdu tak strašný problém koupit sáček průhledných korálků, mi s vážnou tváří odpovídá, že ano. Po mém návrhu, že jí můžu dovézt celou krabičku, kterou mám doma ještě z dětských let, kdy jsem vyráběla náramky, stočí téma k tomu, že ale takhle ty šaty vypadají zajímavě a slavnostně. Prosím? „Ty šaty mají na prsou díru! Kolem té díry jsou našité korálky. To nevypadá ani zajímavě, ani slavnostně, to je prostě a jednoduše hnusné a já to na šatech nechci.“ Nakonec se dostaneme k tomu, že tedy šaty mám dovézt a ona to opraví, trochu to zahne, našije druhý prýmek a nebude nic vidět. Zároveň je i vypere, i když i skvrny vidtelné na fotkách více méně bagatelizuje: „To jsou malé věci, to je jen křída.“ „A tohle?“ „No to nevím, my nešijeme na zemi.“ Po 40 minutách výmluv a hloupých řečí už ztrácím nervy a odjíždím.
Když si pak paní návrhářka přebírá šaty k opravě, hledáme jak špinavé fleky, tak i všechny nedostatky, které si přeji opravit. „Tady se to třepí a tady a tady. Vzadu kolem zipu je asi 5mm odskok ve výšce našití prýmku, to asi taky není úplně normální?“ „Ale je, v krejčovině se na milimetry nehledí.“
Spodní prýmek je původní, takto vypadají šaty po „opravě“. Povšimněte si spodního korálku - asi má suplovat nesedící roh.
Skoro mi dochází slova a jsem vážně ráda, že na těchhle šatech není potřeba sesazovat vzor, to bych totiž asi dopadla…, ale přece jenom ještě upozorním na žmolky kolem prýmku lemujícího výstřih. Vysvětlení, že jsou tam proto, že se korálky nehodí k šifonu už málem nerozdýchám. „Proč jste mi tedy nabídla zrovna tuhle kombinaci, když to nejde k sobě? A proč mám ty korálky našité i přes lemy na bocích, abych si o ně orvala rukávy?“ „To se nestane, já ty korálky ručně přišila.“ Přemýšlím, jestli kdybych takhle „kvalitně“ ušité šaty viděla v obchodě, tak bych jen uvažovala o jejich nákupu. Myslím, že ani omylem. Ale teď už se stalo. Zaplatila jsem je. Nechala se napálit a teď můžu jenom doufat, že to alespoň trochu zvládne opravit. Jsem neskutečně vytočená…
Za dva dny přijde SMS, že si mám šaty přijet vyzvednout. Jsou vyprané a i přes to je na nich černý flek pod levým prsem (moje podezření je, že tam vznikl při obšívání díry korálky, protože podobná černá špína byla i kolem nich. Na vlečce je taky pořád nějaký hnědý flek. Z párajícího se lemu jsou ostříhané ty nejvíc trčící nitě. Průstřih již není vidět, je zahrnut, zažehlen a na jeho spodním okraji přešit druhým prýmkem. Díra je tam sice pořád, ale minimálně do prvního praní a žehlení nebude vidět. „Počkat, tady na tom levém prsu je 6 skladů a na pravém 5, to je normální?“ „Samozřejmě, to je řasení, to se nepočítá.“
„Opravené a vyčištěné“ šaty
Jasně, já nejsem krejčová, za celý život jsem ušila jen pár kostýmů na tábory a víkendovky a rozhodně jsem se s tím nikdy moc nepárala, ale taky to nebyly ničí svatební šaty za skoro 15 000. Opět se mi dostává spousta řečí o tom, jak to byla náročná oprava, jak si to musela vzít na denní světlo, protože jinak ta díra ani nebyla vidět, že na to byli tři a museli si vzít lupu. Už mě ty řeči fakt nebaví, protože všechna tahle práce navíc není moje chyba, ale její a dalo se jí vyhnout, kdyby jednou zvedli telefon… Naposled kladu jednoduchý dotaz: „Když jste ty šaty prostřihla, napadlo vás alespoň na minutu to, že byste tam dala nový díl?“ „Ne. Tak se to nedělá. To se stává naprosto běžně, že se někde něco omylem prostřihne, tak se to pak zašije, nebo zalepí. Ale rozhodně se to nevyměňuje. Navíc na to není žádný střih, to jsem si dělala sama na figuríně.“ „Takže kdybyste to prostřihla uprostřed, tak byste to vyřešila jak? Nažehlila mi tam Mickey mouse?“ neudržím se a použiju dotaz od mojí mamky. „Uprostřed by se to nemohlo stát.“ Aha, tak to je samozřejmě jiná.
A pak už je jen závěrečná komedie, když se snaží šaty dát do obalu. V hlavní roli je obal, šaty, závoj a podlaha. Že by takhle vznikaly ty hnědé fleky? K tomu se mi dostává už 4. vysvětlení, jak se stalo, že šaty byly v obalu opačně. Nejdřív se to totiž rozhodně nemohlo stát, protože je vždycky dávají předkem dopředu. Druhá varianta byla, že je balí, jak jim zrovna přijdou pod ruku. Třetí, že jí je asi kolegyně, se kterou je balili podala nechtěně opačně. A teď máme čtvrtou variantu, že je vlastně balila sama a líp se jí tak dávala dovnitř vlečka. (Jak při tom, když je balila sama došlo k tomu, že kolegyně dala špatný závoj už se ani radši neptám. Protože poslouchat další lži a výmluvy už se mi nechce, máme jiné věci na práci.) Odnáším si šaty a vyslovuju velké politování nad tím, jak to celé proběhlo. Šaty jsou při zběžném pohledu hezké. Odfláknuté? Při bližším zkoumání ano, ale kdo to bude při obřadu řešit? Nikdo. Stačilo jednou zvednout telefon a říct: „Omlouvám se, omylem jsem do šatů prostřihla díru a potřebuji se s vámi domluvit, jak to opravit,“ abych teď odcházela poměrně spokojená, měla radost z nových šatů i radost z toho, že jsem svoje peníze dala šikovné místní tvůrkyni a ne do šatů z nějakého fast fashion řetězce. Takhle odcházím znechucená nad celým tím jednáním, spoustou výmluv a absolutní neprofesionalitou.
-----------------------------------------------------------
Před pár dny přišel náš den D. Šaty se všem líbily, ale… Málem jsem se při obřadu uvařila ve vlastním potu. Na druhou stranu, ještě ve 2 ráno jsem jako jediná seděla venku jen v šatech, protože fungovaly podobně jako neopren. Po 30 minutách na sobě, během kterých jsem ušla cca 100 metrů a většinu času jen stála před oddávajícím jsem si ze spodního lemu nějak při přišlápnutí utrhla kus těch příšerných perliček. Očko na přichycení vlečky se utrhlo chvíli po obědě, když jsme se měli jít fotit – ono už při prvním připínání bylo jasné, že dlouho nevydrží – byla to totiž jen jedna navlečená nit. Takže mám na fotce ženicha po tom, co si vrazil do ruky špendlík, kterým mi vlečku svědkyně provizorně přichytila k sukni. A před druhým focením se urvala další část perliček, což se na našich fotkách opravdu vyjímá…
