Článek
Nekonečné večery plné uspávání
Naďa má dvouletého syna, kterého miluje nade vše. Jenže už několik měsíců je vyčerpaná tak, že má problém udržet přes den oči otevřené.
„Jdu ho uspávat a vím, že tam zase strávím hodinu, někdy dvě,“ říká tiše. „A pak spí půl hodiny… a jede to celé znova.“
Noc co noc. Denně. Už tak dlouho, že ani neví, kdy naposledy se vyspala víc než tři hodiny v kuse.
„Jsem jak zombie. Jen přežívám.“
Naďa by si přála, aby její dítě spalo aspoň trochu normálně. Ale realita je úplně jiná.
„V noci vstávám třeba třikrát. Někdy pětkrát. Už fakt nevím,“ přiznává.
Ráno vstává s rozmazaným viděním a pocitem, že její tělo funguje jen na automatiku.
„Jednou jsem si ráno uvědomila, že si nepamatuju cestu z postele do kuchyně. Všechno je jak v mlze.“
Zkoušeli všechno, co mohli
Syn se probouzí pořád dokola — někdy kňourá, jindy mručí, někdy jen tak sedí v postýlce a nechce ležet.
„Posunuli jsme dobu spánku. Dali jsme večerní koupele, teplé mléko, bylinkové čaje,“ vypočítává Naďa.
„Zkoušeli jsme spát dřív i později. Omezit denní spánek. Pak ho úplně vynechat. Nic, vůbec nic nezabírá.“
Už několikrát si říkala, že zavolá dětskou doktorku, ale vždycky to nakonec odložila. „Řekne mi stejně to samé, co všichni: že je to normální. Ale já už fakt nemůžu.“
Slzy uprostřed noci
Jednou večer se Naďa rozplakala uprostřed uspávání.
„Mami, ty pláčeš?“ zeptal se malý.
„Ne, zlatíčko… jen jsem unavená,“ odpověděla.
A jemu to bylo jedno — za minutu chtěl pít, pak obejmout, pak měnit hračku, pak hladit.
Někdy má Naďa pocit, že se to nikdy nezlepší. Že už navždy bude věčná noční směna, ze které nejde utéct.
Únava, výčitky a zoufalá otázka
„Nechci být špatná máma. Jen už nevím, co mám dělat. Jak dlouho to ještě může trvat?“
A tak si klade otázku, kterou se bojí vyslovit nahlas:
Je normální, aby dvouleté dítě spalo takhle hrozně… a dá se s tím vůbec ještě něco dělat?
