Článek
Ještě před tím, než se tu začala budovat křížová cesta ke kapli na vrchu svahu, totiž celý skalnatý výběžek pokrývaly chatrče nevábného vzhledu, kde bydleli nejchudší z nejchudších - žebráci a prostitutky.
Místo nedobré pověsti bylo příhodně pár kroků od Brněnské brány v místech dnešního Šilingrova náměstí, takže pánové to měli „za zábavou“ doslova po ruce. Podél cesty ke Svrateckému náhonu jste mohli potkat příslušnice nejstaršího řemesla, které šlo na první pohled odlišit od pradlen či služek.
Každá musela být označená žlutou barvou - záleželo na ní, zda zvolí žluté šaty, připne si žlutou stuhu nebo si vezme na hlavu závoj se žlutým lemováním. Byla-li přichycena bez toho, přísná pokuta ji neminula.
Jenže k dívkám a ženám nedobré pověsti patřili i jejich „ochránci“, kteří nešli pro nějakou tu ránu - ať už pěstí nebo nožem - daleko. Stávalo se, že klient prostitutky utíkal jako o život, aniž by se staral, co se stalo s jeho svršky či výdělkem, který nosil ve váčku u pasu.
Kromě zločinů proti lidem se tu často za mírný poplatek dalo rychle ukrýt kradené zboží nebo se tu mohli schovávat zloději, rváči a další narušitelé pořádku, kterým ve městě začala „hořet“ půda pod nohami. Dokonce se tady podle pověstí předávaly typy na bohaté kupce opouštějící město nebo se tu dali sjednat i nájemní vrazi. Sem už totiž moc běžného městského práva oficiálně nesahala.
Přesto se na Puhlíku občas objevoval rychtář se svými biřici, aby zjednali nápravu v případě nejzávažnějších zločinů, mezi které patřilo zabití nechtěných novorozeňat nebo vraždy cizích kupců. Ty se samozřejmě trestaly ztrátou života.
Někdejší zpustlý Puhlík se změnil s rozrůstajícím se městem na park Studánka pojmenovaný podle pramene vody, který tu kdysi vyvěral ze skály.
Občas sem byl nucený vyrazit i městský fyzikus, předchůdce dnešního lékaře, aby prohlédnul nemocné. Nezřídka se totiž právě tady objevovaly první případy nakažlivých chorob, včetně moru, které pak kosily i obyvatele vnitřního Brna. Důvod byl nasnadě, řada kupců či pocestných se tu stavila pro ukrácení dlouhé chvíle a v důsledku minimální hygieny se v osadě nemocem mimořádně dobře dařilo.
Přítrž zdejšímu hemžení rázně učinila žena. Markraběnka Markéta Opavská se stala na začátku 50. let 14. století manželkou Jana Jindřicha Lucemburského, který byl nedlouho před tím jmenován svým bratrem, českým králem a budoucím císařem Karlem IV., na pozici moravského markraběte. K tomu samozřejmě patřilo i neustálé cestování a řízení svěřeného území.
Markéta si mezitím plnila mateřské povinnosti, což znamenalo trávit většinu času přímo v Brně. Než se pro manželský pár upravil hrad Špilberk, usadili se přímo ve městě, v na svou dobu pohodlném domě bohatého měšťana Alrama situovaném na rohu dnešního Dominikánského náměstí. Později jej vyměnili za rezidenci v Mečové ulici poblíž mincovny, kde v roce 1353 přišla na svět i jejich první dcera pokřtěná Kateřina.
Právě mateřství mohlo být pro Markétu spouštěčem zájmu o život dalších žen, zvlášť když s tím souvisely i zločiny proti novorozeňatům, případně cíleně vyvolané potraty. Proto iniciovala vznik Statut brněnských nevěstek, vydaných 17. října 1353. V nich se konstatuje nejen aktuální stav, ve které lokalitě prostitutky působí, ale následuje i rozhodnutí o rozmetání osady a spálení chatrčí na Puhlíku.
V návaznosti na zajištění živnosti v důstojnějších podmínkách byly vybrány hned 4 domy v dnešní ulici Josefská. Dívky a ženy, které si je musely na vlastní náklady upravit, se tak dostaly přímo do města, kde o nich rychtář měl mnohem lepší přehled.
Zároveň ale měly povinnost odvádět část svých příjmů prostřednictvím správkyň Pletlinny a Pragarinny do městského rozpočtu a nebyla to právě zanedbatelná částka. Z větších domů se platilo 6 grošů týdně, z menších 4, přičemž za 1 groš se dalo koupit v té době 6 vajec nebo nůž. Pokuta při včasném neuhrazení daně činila dalších 6 grošů.
Pohled do Josefské ulice, kde v polovině 14. století vznikly hned čtyři veřejné domy najednou
Došlo tak vlastně k určité formě legalizace nejstaršího řemesla, a tím i ke zlepšení společenského postavení samotných nevěstek. Středověk sice na ně pohlížel jako na hříšnice, ovšem tolerované pro klid ve společnosti. Zároveň to byla jedna z mála společensky přípustných profesí žen - vedle lazebnic, bylinkářek, pradlen či babic (porodních bab).
V nově zřízených veřejných domech se začalo striktně uplatňovat městské právo, takže nikdo se nesměl na zde pracujících ženách dopouštět násilí. Zároveň měli zákazníci jistotu, že tu nebudou okradeni nebo dokonce zabiti. Ostatně, jen pár kroků od Josefské sídlil městský kat a ani do šatlavy ve Staré radnici to odtud nebylo v případě potřeby daleko.
Pro další informace:
Milan Flodr: Brněnské nevěstky v nejstarších dějinách města, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, C41, 1994
