Článek
Nic na tom nezmění ani dívky či mladí mužové, kteří při reklamních akcích nabízí v prodejně novin a tabáku na improvizovaném pultíku krabičky s dovětkem, že jejich značka je tou nej a když si ji koupíte, přibalí vám k ní sluneční brýle, půllitr nebo nealko nápoj v plechovce, případně další z reklamních dárků.
Všimla jsem si, že cílí především na starší zákazníky. Úmyslně. Jak se mi už několikrát svěřili, kdo je pod třicet, u toho se jejich „klasická“ nabídka obvykle naprosto míjí účinkem. Mladí dávají přednost zahřívanému tabáku, vapování či nikotinovým polštářkům, sem tam se najde nějaký vyznavač voňavých doutníčků.
Tabákové firmy proto musely snížit své nároky. Tam, kde se dřív přibaloval zapalovač k celému kartonu o 10 krabičkách, dnes stačí „jen“ nákup 1 nebo 2 krabičky. Ostatně, při průměrné ceně 150,- Kč za „dvacítku“ se není čemu divit.
A přitom ještě před sto lety byla pro cigarety a jejich kuřáky doslova zlatá doba. S první světovou válkou skončilo tabu žen s cigaretou v ruce. Do té doby to byly buď umělkyně nebo prostitutky, které dýmaly z cigaret vložených do dlouhých špiček elegantně třímaných mezi prsty.
Cigareta nebyla ani „in“ u mužů - ti dávali ještě v 19. století přednost dýmkám nebo doutníkům, jimiž vyjadřovali své vyšší postavení. Tabák kvůli vysokým daním pro stát nebyl právě levnou záležitostí a prodávat ho mohli speciálně vybraní obchodníci v trafikách neboli abaldách.
Dřevěné trafiky stávaly u vrat do továren nebo na nárožích
Vynález obyčejných cigaret se vztahuje k žebrákům a vojákům na začátku 19. století. První jmenovaní sbírali na ulicích zbytky nedokouřených doutníků a tabák z nich si balili do pohozených papírů. Druzí pro změnu potřebovali vzpruhu na pár potáhnutí, aby neztráceli čas, a tak si začali balit z rozdrceného tabáku krátké špalíky. Mistrovsky to zvládali především Egypťané a Turci, proto byly cigarety z jejich exotických destinací považovány za skutečný kuřácký „top“.
Je zajímavé, že první továrnu na cigarety si ale otevřel ve své domovině Angličan, který se v roce 1856 vrátil coby veterán z Krymské války. Následovaly stejné provozy v Německu a ve Francii. Všechny cigarety se balily ručně, až po nástupu vynálezu Američana Jamese Bonsacka, který si 4. září 1880 nechal patentovat svůj stroj na jejich výrobu, se vše rozjelo ve velkém. Prototyp dokázal vyrobit 200 cigaret za minutu, ale o pár let později už zvládnul za stejný čas trojnásobek.
Osazenstvo továren tvořily zpravidla ženy, pro které manipulace s cigaretami představovala vítaný výdělek. Samy měly ale kouření zakázáno, a to včetně obědových pauz. Oheň kolem speciálního provozu byl totiž stálým nebezpečím a pod hrozbou okamžitého vyhazovu si dělnice raději nechaly na cigárko zajít chuť. Mimochodem, víte, že hlavní hrdinka slavné opery Carmen také zpočátku pracuje jako dělnice v tabačce?
Ruku v ruce s výrobou šel i odbyt. Bylo nutné přesvědčit lidi, že kouření jim prospívá a tak se objevily „zaručené“ zprávy, že cigarety zlepšují smysly, dodávají mužnost nebo dokonce prospívají při snaze zhubnout. Vzhledem k tomu, že tak v tištěných reklamách často promlouvali lékaři, byl úspěch zaručen.
Mezi oběma světovými válkami se z cigaret stal téměř neodmyslitelný doplněk nejen u mužů, ale také v kabelkách žen. Svou roli v tom sehrál synovec psychiatra Sigmunda Freuda Edward Louis Bernays, „otec“ moderní public relations, kterému se podařilo vsugerovat ženám, že právě pro ně jsou ideální speciální „dámské“ cigarety - delší, štíhlejší a doplněné elegantním bílým filtrem.
Stačilo pár let reklamy v kombinaci s rozvojem kinematografie, kdy ve filmu každá správná hrdinka třímala v ruce zapálenou cigaretu, aby se trh z 50% mužské populace změnil na 100% trh obou pohlaví.
Připálit si za 2. světové války bylo nepsanou slušností. Na snímku dívky z britských pomocných sborů při odpočinku ve svém klubu.
Za války se nejen v Protektorátu stalo z cigaret dokonce neoficiální, ale o to cennější platidlo. Kdo měl krabičky s nimi, získal za ně na černém trhu cokoliv - především nedostatkové jídlo, ale třeba i látky na šaty, umělé mléko nebo boty.
I když se první zpráva o škodlivosti kouření vynořila už ve druhé polovině 19. století, skutečně alarmující studie podložené tvrdými daty se objevily až během 60. let minulého století.
Tehdy se tabákový průmysl zalekl a děla všechno proto, aby data o rakovině plic, potratech a dalších negativních reakcích lidského organismu na kouření zůstala pěkně pod pokličkou. Naopak o to víc investoval do reklamy - ať už při automobilových nebo motorkářských závodech, ale třeba i do baletu.
Postupně se naštěstí novinářům podařilo dostat se k relevantním zprávám a lidé konečně pochopili, že bílá berlička znamená nejen škody na zdraví či životě, ale třeba i rychlejší stárnutí pleti.
Vůbec posledním hřebíkem do rakve celospolečensky uznávaného kouření bylo zjištění, jak moc škodí pasivní inhalování třeba dětem v domácnosti kuřáků nebo číšníkům či servírkám v restauracích. Hodně o tom vypovídá výborný film Insider: Muž, který věděl příliš mnoho (1999) s Al Pacinem a Russellem Crowem v hlavních rolích.
Tady si dovolím malý osobní postřeh. Pro mého otce, silného kuřák nebyl problém „v nejlepších časech“ vykouřit 50-60 cigaret za den. Cigaretovým dýmem bylo v jeho domácnosti cítit všechno, byť se kouření snažil omezovat jen na jednu místnost. Vedlo mne to už někdy na prvním stupni základní školy ke slibu, že já s tím nikdy ani nezačnu, cigaret jsem se štítila. Dodnes jsem to dodržela.
O to víc jsem pak trpěla, když si později v bytě pod námi soused zapaloval v létě na balkoně a zvlášť v zimě na WC. Puch z jeho cigaret prošel pomocí stupaček celým domem a „užili“ jsme si ho všichni nájemníci.
Díky zákonům se postupně podařilo v téměř celém civilizovaném světě zastavit kouření na veřejnosti. U nás ten nejpřísnější, který zakazuje kouření v restauracích, na dětských hřištích nebo na zastávkách hromadné dopravy, začal platit až 31.5. 2017.
Poslední?
Tabákový průmysl musel díky žalobám na zatajování faktů o škodlivosti kouření vyplatit na odškodném přes 246 miliard amerických dolarů a všechny krabičky musí být dnes označeny výraznými nápisy varujícími před zdravotními komplikacemi, jakým se kouřením lidé vystavují.
Nic na tom naštěstí nezměnila ani „dobře míněná rada“ bývalého prezidenta Miloše Zemana, který tvrdil, že pokud někdo začne kouřit jako on až ve 27 letech, už to na jeho zdraví nebude mít vliv a bude to „bezrizikové“. Sám se ale po pár letech přesvědčil, jak má jeho výrok daleko k pravdě.
Snad to nebude trvat dalších 100 let, než se z cigarety stane jen poznámka pod čarou v historii lidstva s dovětkem, jak si dovedlo samo ubližovat.
Pro další informace:
