Článek
Pod fotografii, kde se usmívá nad půllitrem čerstvě načepovaného mnichovského Hofbräu po boku se svou psí společnicí, totiž přidal vysvětlení: „V létě to bude 46 let, kdy jsem byl poprvé v Mnichově. Strávil jsem pak v tomto městě část dětství a rád se sem vracím. S Betynou jsme dnes zašli na jedno do Hofbräuhaus. Krásnou sobotu.“
Není to první momentka z aktuální cesty po Německu, před ní byl výjev z lesa a od jezera Ammersee, ale i z německého vlaku. Ovšem je to první, kde se ministr narozený v roce 1969 vyznává ze svého vztahu k tehdy Západnímu Německu alias Německé spolkové republice (NSR).
Pro později narozené - šlo o zemi, která vznikla po 2. světové válce z území spravovaných Američany, Brity a Francouzi. Naopak z ruské zóny se stalo „spřátelené“ socialistické Východní Německo, neboli Německá demokratická republika (NDR). Pozn. slovem demokratická se nedejte zmást, bylo tam jen na ozdobu bez jakéhokoliv hlubšího významu. Ke znovusjednocení obou zemí došlo oficiálně zase až 3. 10. 1990.
Možná už si to málokdo pamatuje, ale cestovat před rokem 1989 za „železnou oponu“, která se táhla od Rakouska až po Aš nepatřilo k právě nejběžnějším zážitkům. Nasednout na vlak směr Linec nebo Mnichov v Havlíčkových rodných Českých Budějovicích znamenalo být z něj nejpozději ve stanici Rybník nebo Cheb opět vypoklonkován příslušníky Pohraniční stráže, a to i když jste byli držiteli platného pasu (což také nebylo úplně automatické jako dnes).
Pro cestu „na Západ“ totiž musel člověk být 1) oddaný státnímu zřízení, ideálně na nějaké vyšší pozici ať už v Komunistické straně Československa, neřku-li v podnicích řízeně vyvážejících své zboží do „kapitalistické ciziny“ 2) musel mít od příslušných úřadů do pasu vložený patřičný dokument zvaný Výjezdní doložka, který získat (notabene pro dítě) bylo jako vyhrát první cenu ve Sportce 3) nesměl mu chybět Devizový příslib, bez kterého by si legálně nemohl opatřit pro cestu do NSR tehdejší západoněmecké marky.
Samozřejmě poslední bod šlo obejít, pokud na vás třeba čekalo na mnichovském nádraží emigrovavší (případně po válce odsunuté) příbuzenstvo, které vám pobyt u sebe zaplatilo.
Co z toho platilo pro 11letého Karla Havlíčka netuším, ale je to další z příkladů, jak se postupně nenápadně ohýbá paměť na doby před rokem 1989.
První s tím začal sám premiér, když se tvářil, že být studentem švýcarské školy, případně obchodovat v Maroku mohl před Listopadem 89 vlastně každý československý občan a nějaké kontakty s „hodnou“ STB byly přece naprosto v pořádku.
Nedávno na stejnou strunu zkusil zabrnkat mecenáš strany Motoristé sobě Richard Chlad, který se v rozhovoru chlubil tím, že podnikat začal s dovozem digitáních hodinek a videokazet ještě během 80. let. Jaksi pozapomněl dovysvětlit, že takový způsob „podnikání“ byl v rozporu s tehdy platnými zákony a říkalo se mu veksl.
Je nanejvýš podivné, jak se čím dál víc rozmáhá přepisování dějin. Že by všichni přepisovači spoléhali na krátkou paměť, případně nostalgii lidí, kteří tu dobu ještě zažili? Nebo zkoušejí lakovat realitu před bezmála čtyřmi desítkami let na mnohem růžovější odstín pro ty, kdo ji nezažili? Na rovinu, nelíbí se mi ani jedna z oněch variant. Mohlo by se nám totiž dost dobře stát, že se do oněch dob vrátíme, než si toho stačíme všimnout.
Pro další informace:
