Článek
Tak si to ty dvě televize, které kdysi dávno bývaly jednou československou, pěkně rozdělily. 24. prosince nadělily pod stromeček každá divákům tu „svou“ novou pohádku, aby hned druhý den představily v hlavním vysílacím čase „konkurenční kousek“.
I když o skutečné konkurenci se mluvit nedá - u obou projektů šlo o spolupráci, v obou se objevili herci z jednoho i druhého břehu řeky Moravy a výsledkem jsou dvě československé pohádky. Alespoň v tom je všechno v pořádku.
Rozdíl ve výsledku je ale široký minimálně jako Dunaj v Bratislavě. Zatímco převážně český Klíč svatého Petra mohou archiváři České televize rovnou přidat do už objemného šuplíku „Neurazí, ale…“, slovenské Tři zlaté dukáty se z fleku mohou zařadit do zlatého pohádkového fondu.
Proč? S napětím, humorem, dojetím i láskou se tady zachází v přesně odměřených dávkách, které do sebe zapadají dokonale jako dílky složitého puzzle. Ničeho není moc ani málo.
Dvacetiletá Julie (Katarína Krajčovičová) je na začátku 17. století majitelkou rozsáhlého panství, na které si brousí zuby její teta. Nejraději by ji provdala za svého syna, ale Julie se postaví proti. Jenže teta si zahrává s černou magií a prokleje mladou šlechtičnu. Její jedinou spásou jsou tři zlaté dukáty, které může jednou za sto let věnovat prvnímu, koho potká, a on jí dukát musí do úplňku vrátit.
První dva pokusy o vysvobození nevyjdou, zbývá poslední v čase, kdy se začíná psát 20. století. Tím, kdo zlaťák dostane do svého držení, je bača Juraj (Ladislav Bédi), který by za něj rád odcestoval do Ameriky. Předtím se ale rozhodne pomoc Julii, aby si na potomkovi svého nehodného bratrance vymohla zpět své panství.
Ani Julie, ani Juraj netrpí předsudky, takže z ní se po bačově zácviku stane adeptka do zámecké služby, z něj zase vynálezce a propagátor moderního světa, včetně elektrického ohradníku, který chrání ovce před vlky a medvědy.
Když se oběma podaří překonat lecjaké příkoří - tu hostinského majetnickou dceru, která by Juru chtěla za muže, tu špatně hospodařícího správce a rádoby feudálního despotu - zjistí oba, že i přes třídní rozdíly si vlastně poměrně dobře rozumí a nic nebrání šťastnému konci.
Ačkoliv měla na začátku pohádka smůlu v tom, že zemřel její původní režisér Stanislav Párnický, jeho talentovaná náhradnice Mariana Čengel-Solčanská rozhodně nic nepokazila. V citlivě zvolených kulisách slovenských památek a přírody natočila mimořádně vyváženou a půvabnou pohádku, kde se mísí moderna počátku 20. století s doznívajícím světem grófů.
Renesanční šlechtična na vozítku, které „nepotřebuje stáje ani seno“ vůbec nepůsobila nepatřičně, potěšila prostořeká kuchařka v podání Jitky Čvančarové a milou vzpomínkou na Mariana Labudu je jeho syn v menší roli hostinského podpantofláka.
Suma sumarum, Tři zlaté dukáty si vždycky ráda pustím znovu, ale - budu-li mít tu možnost - raději ve slovenském originále. Český překlad (uznávám, že mezi mladší generací by se nenašlo dost diváků, kteří by stíhali sledovat a rozumět) občas poněkud tahal za uši, zvlášť když se v něm vyskytovaly podivné čechoslovakismy (např. velkomožná místo urozená).
P. S. Nikdy by mne nenapadlo, že 30 let po rozpadu Československa budu psát o Oravě jako o exotice, ale už tomu tak je. Byť je nám Slovensko blízké, jeho krajina už z českého pohledu působí jako jiný svět.
