Článek
Můj seriál o knihách nemá ambice přinášet recenze, zasvěcené rozbory nebo vyčerpávající fakta. Jde výhradně o zavzpomínání na knihy, se kterými člověk kdysi strávil nějaký čas a nyní se jde o své dojmy podělit s dalšími potenciálními čtenáři.
Na úvod musím trochu neobjektivně říci, že jde o jednu z nejkrásnějších knih pro děti a mládež, co jsem kdy četl. Záleží pochopitelně na tom, kdy ji čtete. Nesmí to být moc brzy, je třeba abyste dokázali držet krok s psychologickým vývojem asi dvanáctiletého hlavního hrdiny Stáni. A nesmí to být moc pozdě, aby pro vás jeho problémy nebyly příliš infantilní. Ale když ji přečtete až moc pozdě (kupříkladu v dospělosti), pak vám ta kniha zase sedne stoprocentně, pokud se tedy dokážete vrátit ke svému dětskému vnímání.
Jaký je děj? Je začátek 60. let a žák šesté třídy se se svou maminkou (o otce přišel) stěhuje z Prahy na venkov, což v něm vyvolává značné chmury. Ač je odhodlán nepřidělávat matce starosti a s novým venkovským prostředím se nějak sžít, příliš se mu to nedaří. Na vině bývá jeho pýcha a s ní související touha vyniknout v některých oblastech, ve kterých dle svého mínění své nové spolužáky musí jakožto protřelý sekáč z Prahy převyšovat. A ač se tyto vlastnosti snaží potlačovat, vždy se někde objeví a vedou k dalším nedorozuměním, která vedou k ještě většímu odcizení s novým prostředím. Harmonické prostředí v jeho přičinlivé nové třídě v Nechálově je mu protivné, stejně jako třídní učitel Romega, který kombinuje svérázný pedagogický přístup s až nadpřirozenou schopností posunout žáky k morálnímu povýšení každou větou, kterou vyřkne. Nechybí chybná sázka na kamarádství, neboť ti, které si vybral, nemají potenciál Stáňovi pomoci vplout do až pohádkově vzorného kolektivu. Krize se hromadí a konflikt se třídou i učitelem Romegou se blíží ke svému vrcholu. Kdesi tam, v půlce knihy si Stáňa uvědomí, že to vzal za špatný konec a že do oné idylické Romegovy třídy chce patřit se vším všudy. Odhazuje své nepřátelství k novému prostředí a rozhodne se dělat něco dobrého. K tomu mu poslouží aktivita, do které se chtěl pustit ještě se svými pražskými kamarády a kterou překazilo jeho stěhování. Hra má být inspirována zákonem věrných strážců z knihy o Vinnetouovi a spočívá v tom, že každý si vybere osobu, kterou chce chránit a pro kterou chce něco udělat, a tajně tak činí.
Ocitáme se tak kdesi na prahu foglarovek a Timura a jeho party. Aktivita se mezi jeho spolužáky překvapivě rychle ujme, i když každý zvolí svůj vlastní svérázný přístup, jak ke svému úkolu přistupovat.
Když obsah knihy popíšu takto, může to působit poněkud fádně a výchovně otravně. Zvlášť když jsem zatajil i přítomný důraz na pionýrskou organizaci. Ale není tomu tak. Autor František Kožík se velmi dobře dokázal vžít do toho, co takový pražský kluk vyvržený na venkov může prožívat a jakým způsobem se bude snažit popasovat s novou situací. Jeho počáteční neúspěchy jsou hořké, ale vlastně i zábavné, zvlášť když si člověk vzpomene na to, jak jako malé dítě přemýšlel on a co považoval za důležité. A čtenář rekrutující se z venkovského dítěte může cítit i zadostiučinění, jak to Stáňa schytává. Druhá část knihy popisuje velmi zábavným způsobem zákon strážců, jak se ho spolužáci ve Stáňově třídě ujali. On sám si na svá bedra naložil nelehký úkol. Pomoci učitelce, která není schopna udržet si autoritu. Finální zápletka se pak týká spolužáka z alkoholem poznamenané rodiny, jehož jeho situace dovede až ke krádeži. Stáňa se jej spolu se spolužačkou, která si pod ochranu vzala právě tohoto spolužáku, snaží uchránit před průšvihem, což se, jak už jistě tušíte, obrátí proti němu.
František Kožík dokázal mistrovsky spojit vesnickou poetiku, atmosféru dětského kolektivu, špetku počínající dětské romantiky, souvislý děj s několika neméně zajímavými odbočkami s atraktivní a hravou výchovnou nadstavbou, která zde, ač to dle mého popisu může působit jinak, působí nenásilně a přirozeně. Takže když si Stáňa jede na konci roku do „své školičky“ pro vysvědčení, už se i vy cítíte být součástí onoho idylického nechálovského zapadákova.
Ač autor Jaroslav Kožík zasadil tento příběh do regionu v okolí Svijanského Újezdu, obec Chlumec jsem na mapě hledal marně. Podle popisu Stáňovy cesty do školy tipuji, že oním Chlumcem jsou ve skutečnosti Havlovice. Příběh, který autora inspiroval, se však ve skutečnosti odehrál na Dobříšsku ve středních Čechách.
Zajímavostí je popis hry, která se má odehrávat v okolí Nechálova, ale ve skutečnosti nás zavede až k řece Smědá (50 km od Nechálova) nebo do Doubí (dnes část Liberce, 25 km od Nechálova). Rok 1960 byl ve srovnání se současností jistě mnohem bezpečnějším, ale že by škola vyslala žáky 6. třídy 50 km daleko, aby se s jedním přespáním bez dozoru vydali do Nechálova, to se mi moc nezdá.
Osada Nechálov každopádně skutečně existuje a je tam na poměry této vesnice opravdu velice rozměrná škola:
Kniha byla i zfilmována, v dětské roli Stáni se představil všem známý herec Ladislav Potměšil. Učitele Romegu hrál Josef Bláha. Což mě překvapilo, protože přesně jako Bláhu jsem si vždy představoval Romegův protipól, přísného učitele Nešveru:
Existuje i bakalářká práce, která se věnuje Františku Kožíkovi a jeho vztahu k nechálovské škole.
František Kožík na Wikipedii:
Kniha Zákon věrných strážců na Databázi knih, kde má velice vysoké hodnocení:
