Článek
Můj článek svým způsobem naváže na legendární, ale o to kontroverznější, dění ve facebookové skupině Jejich revírem je Kaufland, jejich tempo je vražedné - DŮCHODCI!
Jsem ovšem dalek od toho, abych si v tomto směru vyléval frustraci ke starší generaci. Zaprvé jsem mezi důchodci v podstatě vyrostl a utvářeli v dětství můj vývoj, zadruhé jsem jimi obklopen i dnes a zatřetí, ač jsem ve věku, kdy je mládí pryč a do důchodu daleko, začal jsem u sebe pozorovat trend, kdy mám tendence začít na internetu klikat na články zabývající se tématem zajištění na penzi.
V tomto článku bych se chtěl věnovat čekání ve frontách. Pro mě je nekonečná fronta každá řada, kdy jsou přede mnou dva lidé. Ponechme stranou fronty tam, kde už nás nemohou příliš rozházet, například u lékaře. Ponechme stranou i specifický typ fronty na poště, která má otevřeno v době, kdy je většina lidí v práci, a tak na sebe v sobotu před jednou jedinou otevřenou přepážkou s otvírací dobou 9-11 všichni vzájemně vrháme nenávistné pohledy, přičemž nejvíc po krk má nás všech pracovnice, na kterou sobotní služba zbyla. Chci se věnovat vlastně jen dvěma frontám. V supermarketu a v lékárnách.
Doposud jsem si myslel, že to nejhorší, co vás může ve frontě potkat, je situace, kdy si kuřák platící před vámi u pokladny v obchodě svůj nákup náhle vzpomene, že by chtěl ještě cigára. V tu chvíli nastane skutečný koncert virtuózně brnkající na nervy spěchajícího nešťastníka, který stojí za ním. Pokladní si to obvykle rovněž uvědomuje a její výraz a otočení očí v sloup mluví za vše. A není to způsobeno jen tím, že musí vstát a zvednout oči i ruku k polici vysoko nad pokladnou. Vše začíná výběrem značky. Ta, kterou dotyčný kouří, obvykle není k dispozici. S tím se kuřák dokáže smířit, ale je třeba jej seznámit s těmi značkami, které se v tuto chvíli koupit dají. Nepříjemným zjištěním může být, že se navzdory své vášni pro kouření a spotřebě několika kartonů týdně v tom nepřeberném množství nijak neorientuje, neboť si celý seznam nechá jednou, někdy i dvakrát zopakovat, aby si po dlouhém přemýšlení přece jenom dokázal vybrat. Čímž se posuneme o něco dále, a sice k rozštípnutí dilematu, zda si vezme dlouhé nebo krátké, což zabere rovněž chvíli přemýšlení, tlusté či tenké, což je zpravidla rozhodnuto bez prodlení. Nevím, zda ještě existují varianty s filtrem a bez filtru, každopádně pro netrpělivě přešlapujícího nekuřáka může být dalším překvapivým zjištěním, že na výběr mohou být tvrdé a měkké, jestli jsem to dobře pochopil, a je třeba si vybrat i z barviček krabičky, takže bývají červené, modré, zlaté, bílé… Na konci této procedury by se mohlo zdát, že je vyhráno, přichází však ještě jedna dominantní nerozhodnost, a sice, kolik těch krabiček si dotyčný vlastně koupí. Rozhodování mu usnadní, když se zeptá na cenu a poté se snaží pomocí velké násobilky zjistit, kolik si toho může dovolit. I když většinou se jedná o existenciální dilema, zda bude koupena jedna či dvě krabičky.
Tento druh fronty jsem donedávna vnímal jako nejotravnější. S přibývajícím věkem a chorobami nastupujícími do mě i do dalších členů rozsáhlé rodiny jsem však začal navštěvovat i místo, kam jsem doposud zavítal jen zřídka, maximálně pro prášky proti nachlazení. To místo se jmenuje lékárna. Věděl jsem, že existuje, dokázal jsem si udělat obrázek i o tom, jak to tam funguje. Jako u pultového prodeje ve starém dobrém koloniálu. Při mých opakovaných návštěvách se však ukázalo, že i vyzvedávání léků v lékárně má svá úskalí. To před vámi stojí třeba někdo, kdo má potíže s krkem či ústy, popř. se mu těžko dýchá, v konečném důsledku prostě nemůže mluvit. A lékárník mu nerozumí, čímž se veškerá interakce značně prodlouží. Před vámi může stát také někdo, kdo má potíže s rukou. Někdo ji má zasádrovanou či jinak znehybněnou, někomu se třese, jiný má omezený pohyb kvůli karpálům. A to se pak pěkně prodlouží, nežli sbalí z pultu všechny krabičky, z nichž mu některá nevyhnutelně spadne i na zem, což má za následek nerovný boj s bolavými nehybnými zády. Velkým finále jsou pak potíže s vytahováním peněženky. Další sortou jsou lidé s omezenou pohyblivostí nohou, to byste pak nevěřili, jak dlouhý je časový interval mezi chvílí, kdy je tento zákazník odbaven, ale než své místo u vysněného pultu skutečně uvolní. Pak tady máme slepouny, kteří nemohou nic přečíst, ani to, co si doma sami napsali na papírek, hluchouny, kteří nerozumí lékárníkovým pokynům, a tak se jim vše musí pětkrát zopakovat. Pak máme sklerotiky, kteří zapomenou, pro co vlastně přišli, a snaží se vzpomenout jednak na to, jaké léky chtějí, a pak i na to, kam zašantročili peněženku. A své dodatečné přání zformulují ve chvíli, kdy už jsou zdánlivě odbaveni, mají zaplaceno, leč v duchu poslední ještě jedné otázky inspektora Columba se ještě otočí k závěrečnému trumfu.
V tuto chvíli již zanechám rozjímání nad tímto tématem. Vzpomněl jsem si, že jsem dostal u doktorky recept na prášky na tlak, které jsem si nevyzvedl, a musím si jít zkontrolovat, zda je ještě platný, či si budu muset nechat vystavit nový.
