Článek
První chvíle nenaznačovaly, že by mohlo toto povídáni způsobit nějakou kontroverzi. Padala běžná slova o dětství, o začátcích v armádě, prostě nic světoborného. Jenže následoval dotaz na geopolitickou situaci a tady začalo přiostřovat.
Pan prezident totiž velice srozumitelně a naplno, bez vytáček řekl to, co by měl říct každý vrcholný politický představitel země. Tedy počínaje předsedou sněmovny, senátu, vlády a konče samotným prezidentem republiky. To, že Česká republika není nějakým malým bezvýznamným mini státečkem, ale že její hlas má v mezinárodním společenství svou váhu. Chápu, že taková slova se neposlouchají dobře těm, kteří se snaží v občanech vyvolat pocit, že sami nic nezmůžeme, že je lépe neprovokovat, takříkajíc nedráždit hada bosou nohou, ale naopak našlapovat jen velmi opatrně. Petr Pavel nastínil paralely například s rokem 1938, kdy jak řekl všichni také chtěli mír a věřili, že nebudeme li dráždit agresora / Hitlera/ vše bude v pořádku. A jak to dopadlo, víme.
Ten rozhovor byl opravdu výjimečný. Tedy jeho prostřední část. Úvod a závěr byla povinná omáčka, která se před koncem trochu zbytečně natáhla, ale to netřeba kritizovat. Důležité je, co bylo řečeno v té nejdůležitější části.
Neexistuje „to NATO nebo ta EU“. Česká republika a její občané jsou NATO a EU. A další organizace a uskupení. Se všemi právy ale samozřejmě i povinnostmi. A není možné se vymezovat proti společným úkolům, protože to, co nyní neudělá Česko pro spojence, neudělají v budoucnu spojenci pro Česko / Českou republiku - na Čechii si nezvyknu / a naopak, pochopitelně. Tak prosté to je.
Pokud jde o současné horké válečné konflikty, zmínil Petr Pavel něco, co asi v jistých politických kruzích vyvolalo nepříjemné mrazení. Uvedl totiž, že je v pravidelném kontaktu s předními politiky na blízkém východě, zmínil prezidenta Izraele, Jordánského krále i Katarského emíra a další. Tato informace ovšem dosti silně boří ten obraz prezidenta, jaký se o něm snaží vytvořit současná vládní / nepřiznaná/ koalice. Snaží se jej vykreslit jen jako figurku bez významu, která je jen do počtu. Nyní má možnost se veřejnost přesvědčit, že zase tak bez významu role prezidenta republiky není.
Rozhovor trval 36 minut, a když odmyslím tu omáčku na úvod a závěr, tak na půdorysu cca 20 minut zazněla docela drsná, ale hlavně trefná kritika současných poměrů v české politice. A nemusel prezident zmínit ani jméno, ani subjekt. Při poslechu muselo každému dojít, kam svými slovy míří. A je možné, že právě to bylo důvodem, proč došlo k pokusu o zametení pod stůl. Naštěstí se to nepovedlo.
Petr Pavel je často pranýřován za svůj styl komunikace. Nebere si přílišné servítky a podle vzoru „co na srdci, to na jazyku,“ říká, co si myslí, i když to je mnohdy v rozporu s protokolem a politickými zvyklostmi. Dovolil si kritizovat chování Donalda Trumpa, přestože kolem něj všichni raději chodí po špičkách, a jak se ukazuje, ta kritika byla více než oprávněná. Nyní, v rozhovoru pro armádu jasně objasnil, že způsob, jakým kráčí současná vláda není správný. Že je nutné přijmout břemeno spojenectví, jakkoliv může přinést problémy. Jde totiž o budoucnost celé civilizace a není pravděpodobné, že držet se zpátky a nezasahovat, by znamenalo slitování případného agresora.
Petr Macinka se nakonec rozhodl ten rozhovor zveřejnit na svém Facebooku, za což mu patří díky. Nicméně ty řeči kolem si mohl odpustit. Když jsem psal o Petru Pavlovi, že mluví stylem co na srdci to na jazyku, totéž by mohlo platit o Petru Macinkovi. Je tu ale rozdíl. Na rozdil od Petra Macinky, Petr Pavel ví co je slušné chování a respekt, třeba i k protivníkovi.
