Mezi dvěma světy. Město na rusko-čínské hranici ukazuje kontrast mezi bídou a luxusem

S kým chce. Tak se to alespoň tvrdí v té hořké anekdotě, která trefně odkazuje na expanzivní tendence ruského národa. Už v 17. století ruští kozáci překonali pohoří Ural a zamířili do Asie, kde během pár desetiletí ovládli skoro celou Sibiř. Na počátku 17. století se pak probojovali až k Ochotskému moři a založili první ruské přístavy na pobřeží východní Asie. Možná by odtud pokračovali i dále na jih, kdyby nenarazili na silného protivníka - čínskou Říši Čching, která roztáhla své hranice od kazašského jezera Balkaš až k západnímu pobřeží Pacifiku. Netrvalo to ani století a tato mohutná Říše pohltila Tibet, obě Mongolska i Mandžusko.

Až v polovině 19. století, v době, kdy byla Čína vyčerpaná dlouhotrvajícími boji s evropskými kolonizátory a dynastie Čching se hroutila do sebe, se Rusům podařilo získat území severně od řeky Amur. Právě tam, v místech, kde se do Amuru vlévá řeka Ussuri, vyrostla po sérii mezinárodních dohod a smluv křehká hranice mezi Ruskem a Čínou. Spolu s ní se zhmotnil i svár, k jehož uhašení se obě velmoci odhodlaly až na počátku 21. století.

Území ve východní Asii, které si pro sebe před staletími zabralo Ruské impérium, je dnes známé jako Ruský Dálný východ. Jde o rozlehlou a málo probádanou oblast, která se rozprostírá od jezera Bajkal až po západní pobřeží Tichého oceánu, od Číny a Mongolska na jihu až po Beringův průliv, který odděluje pevninské Rusko od Spojených států amerických. Na ploše větší než 6 milionů kilometrů čtverečních zde žije asi 7 milionů obyvatel a toto číslo stále klesá. Od roku 1989 se z východního Ruska odstěhovalo více než 1,5 milionu obyvatel - kromě odlehlosti a nehostinných podmínek k životu je vyhnala také ekonomická tíseň, která je společná téměř všem geograficky odlehlejším koutům Ruské federace. S hustotou zalidnění asi 1,1 obyv./km² jde dnes o jednu z nejméně osídlených oblastí planety.

Hranice mezi Ruskou federací a Čínskou lidovou republikou kopíruje jižní okraj Ruského Dálného východu. Západní část tvoří krátký, asi padesátikilometrový úsek v Altajských horách, východní část o délce 4200 kilometrů se táhne od trojmezí Ruska, Číny a Mongolska až po soutok Amuru a Ussuri. Krajina je zde syrová a velmi rozmanitá: najdeme zde vše od skalnatých horských pásem přes pouště a stepi přes až po rozsáhlé zelené pláně Vnitřního Mongolska. Právě tady, obklopen prázdnotou a nekonečnými travnatými porosty, vyrostl přechod mezi dvěma světy: ruské městečko Zabalkajsk a čínské město Mandžuli.

Letecký pohled na tento světoznámý hraniční přechod možná znáte z některých internetových memů. Ten kontrast bije do očí: na jedné straně fotografie vidíme hustě zastavěné, naleštěné Mandžuli s širokými bulváry a neonově zbarvenými výškovými budovami, na straně druhé polopustý Zabalkajsk s řídkou zástavbou z dob Sovětského svazu. Obě města od sebe odděluje železniční trať Charbin-Mandžuli, která je součástí Čínské východní dráhy (zvané také Transmandžuská dráha).

Je to právě železniční trať, co na počátku minulého století položilo základy zdejšího osídlení. Bez Transmandžuské dráhy, která od roku 1901 propojuje Sibiř se severovýchodní Čínou a Ruským dálným východem, by v tomto zapadlém koutě země sotva vyrostlo město, natož dvě. Dráha byla postavena v tichosti, jako výsledek tajných smluv mezi Ruským impériem a říší Čching, která svému nakrátko usmířeného rivalovi udělila povolení propojit skrz své území ruská města Čita a Vladivostok. Dráha byla v podstatě prodloužením transsibiřské magistrály a v určité době dokonce fungovala jako její hlavní trasa. Na magistrálu se napojovala ve stanici Zabalkajsk a v místě, kde za hranicí říše Čching poprvé zastavovaly ruské vlaky, pak byla založena osada jménem Mandžuli. Roku 1927 byla tato osada prohlášena městem.

Správně spadá město Mandžuli do prefektury Hulunbuir v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko. Už v době svého vzniku byl tento hraniční přechod označen za hlavní vstupní bránu z Ruska do Číny a co se týče pozemní dopravy, jeho význam od té doby jen vzrostl. Mandžuli bylo jedním z prvních měst, skrz která roku 1992 Čína otevřela své hranice, a od té doby zažívá boom jako prostředník pro rostoucí obchod mezi oběma velmocemi. Čínské spotřební zboží, ruské dřevo, uhlí, ropa, obilí nebo hnojivo - to všechno cestuje přes hranice naloženo v kontejnerových vagonech nákladních vlaků. Kvůli rozdílnému rozestupu kolejnic (Čína používá kolejnice s rozestupem 1435 milimetrů, což je šířka používaná většinou světa, zatímco Rusko ještě neupustilo od kolejnic 1520 milimetrů ze sovětské éry) se ve zdejším železničním překladišti překládá značná část nákladu.

Mandžuli je dnes živé, dynamicky se rozvíjející město se 150 tisíci obyvateli, moderní infrastrukturou a čilým turistickým ruchem. Žije zde početná ruská komunita a ruský vliv je patrný v architektuře, kultuře i gastronomii. I samotný název Mandžuli vychází z ruštiny a znamená prostě - místo v Mandžusku. V posledních dvaceti letech Čína do Mandžuli výrazně investovala - železniční překladiště a místní letiště prošly modernizací, byl postaven nový úsek dálnice i několik nových skladů a průmyslových budov. Veřejná prostranství jsou čistá a reprezentativní, obchodní domy uspokojí nejnáročnější představy turisty ze Západního světa. V roce 2017 zde vyrostl fotbalový stadion s kapacitou 20 tisíc diváků.

V porovnání se svým čínským sousedem působí Zabajkalsk jako chudý příbuzný. Leží na okraji Zabajkalského kraje na pomezí Východního Mongolska a Sibiře a od centra kraje ve městě Čita je vzdáleno asi 400 kilometrů. Stejně jako Mandžuli, i toto městečko bylo původně osadou u železniční stanice, kterou Rusové na své straně pojmenovali Otpor - doslova „odpor“ nebo „obrana“. Název měl odkazovat na strategickou úlohu stanice v době, kdy napětí kolem hranic ve východní Asii opět narůstalo a car Mikuláš II. se děsil toho, že o pracně nabytá území za Amurem přijde. V roce 1958 byla osada přejmenovaná na Zabajkalsk, což v překladu znamená „město za Bajkalem“, nikdy ale oficiálně nepovýšila na víc, než na prosté „sídlo městského typu“. Do dnešního dne v něm žije sotva 10 tisíc obyvatel. Na rozdíl od Mandžuli, které má hned u vstupu příchozím představit čínský luxus v celé své kráse, Zabajkalsk ukazuje zanedbanost a bídu. Kromě nádraží a přilehlých budov zde najdeme jen malé centrum s náměstím, několika budovami místní správy a obchody se základním zbožím. Obytné části tvoří šedivé panelové budovy sovětského typu, dřevěné bungalovy (vytápěné kamny nebo vlastním kotlem) a pár relativně moderních cihlových bytových domů z druhé poloviny 20. století. Celé městečko je skromné, neokázalé, ale funkční. Pro některé je ta funkčnost dostačující, jiní říkají, že místo tak velkého mezinárodního významu by si zasloužilo mnohem více péče.

Hranice mezi Čínou a Ruskem byly ještě donedávna předmětem mezinárodních sporů. V roce 2008 byla odsouhlasena konečná podoba hranic a oba státy vyhlásily, že už nebudou uplatňovat nároky na území toho druhého. Hraniční přechod Zabajkalsk-Mandžuli nabyl na významu v době, kdy Západ uvalil na Rusko sankce kvůli vedení útočné války na Ukrajině.

ZDROJE:

China and Russia: Exploring Ties Between Two Authoritarian Powers (18.9.2025). cfr.org. Čteno 4.7.2026

Development of the Zabaikalsk-Manzhouli Russia-China Border Checkpoint (2.8.2024). russiaspivottasia.com. Čteno 4.7.2026

Chinese Eastern Railway. britannica.com. Čteno 4.7.2026

Manzhouli. britannica.com. Čteno 4.7.2026

China, Russia, To Double Rail Connectivity Between Zabaikalsk & Manzhouli On The Beijing-Moscow Main Line (24.5.2026). russiaspivottasia.com. Čteno 4.7.2026