Článek
Vánoce mám ráda. Nemám potřebu se vůči nim nějak vymezovat. Zvlášť, co mám děti, sdílím to všechno s nimi - tu radost, to štěstí, ten úžas nad světýlky a vůněmi, kterých je všude tolik. Čím dál tím více mi ale přijde, že přečkat Vánoce bez ztráty kytičky je psychologií dosud nepopsaný vývojový úkol, k jehož splnění řada smrtelníků nemá šanci během svého života dorůst.
Hranice se mají držet nejen o Vánocích
Před Vánocemi se tradičně ozývají stesky nad všudypřítomným konzumem. Kouzlo Vánoc se vytrácí, mamon světu vládne. Jakkoliv myslím, že heslo „jaký si to uděláš, takový to máš“ je v případě předvánočních příprav sakra pravdivé, nemůžu se zároveň ubránit pocitu, že konzum a chvat není tím hlavním problémem. V naší společnosti, v civilizaci prvního světa, která duchovní potenciál Vánoc už dávno vytlačila někam do pozadí a teď si zoufale hledá jiné hodnoty, se často zdůrazňuje, že jde o svátky lásky, pokoje a míru, kdy k sobě lidé mají mít blízko, mají k sobě být laskaví, pohostinní a intenzivně se stýkat. Člověk pak snadno nabyde dojmu, že když se nestýká a nekultivuje vztahy a tradice, dělá ty svátky špatně. Když jde o rodinu, je z něj rázem Grinch: nevděčník a vyvrhel, co svým odmítáním, požadavky a divnými nápady kazí Vánoce.
V populární psychologii je dnes oblíbené slovo „toxický“. Toxické může být prostředí, partner i vlastní rodič. Toxický člověk v našem dosahu způsobí, že jsme jako ochromeni jedem: znemožňuje nám volně dýchat, nerespektuje integritu naší osobnosti ani naše potřeby. Běžný mód fungování s toxickým člověkem se během vánočních svátků vyhrotí - všechno je takové intenzivnější, citlivější, vypjatější. Co by nás jindy nerozhodilo, na Vánoce nás vystřelí až na měsíc. Odborníci nás vybízejí, abychom se zvlášť na ty svátky odhodlali udržet si hranice - a to i vůči lidem, kteří by nám měli být nejbližší.
„Mějte se rádi,“ říkají. „Nedělejte, co nechcete. Nedržte prázdné tradice, nezavalujte se dary jen, protože se to musí, neobklopuje se lidmi, kteří vám ubližují.“
Zejména to poslední se lépe řekne, než udělá. Celý ten koncept je moc hezký: mít se rád, nachystat si svátky přesně tak, jak chci já, můj protějšek a moje děti, nenutit se k úsměvům a vztahům, nepřepínat se, nestresovat se. Hranice a schopnost si je asertivně vymezit je ostatně to, co v dnešních vztazích akutně chybí.
Ale pak v realitě narazíte velmi drsně: držet si hranice znamená, že musíte říct své babičce, kterou i přesto, že je to vlastně manipulativní potvora, fakt milujete, že k ní přijedete až v únoru, protože loňské Vánoce stály za starou belu. Nebo zavolat tátovi, který vás každou svou návštěvu dusí svými vlastními ambicemi, ale vlastně by se pro vás rozkrájel, že se neuvidíte vůbec. Mámu, která u vás doma prstem přejíždí po zaprášených policích, zdvořile odpálíte, ať si letos uklízí pouze vlastní svinčík. Nebývá to pěkné, tečou při tom slzy a cítíte se jako vrah koťátek. Není divu, že to tolika z nás moc nejde.
Teorie dobrá, praxe kulhá
Ve vztazích nejsem dobrá, vymezit se neumím a opravdu mě to štve. Kapituluju při první babičkovské slze. Pravidelně se zkouším otrkat alespoň na těch hmotných darech. Jako každý rok jsem napsala i letos asertivně jiné své příbuzné (shodou náhod sestře té, která nikdy nic nechce), že bych byla ráda, kdybychom si už žádné sprcháče k Vánocům nedávaly. Ani mejdla, ani dárková balení čajů, které u nás jaktěživ nikdo nepil a nejspíš ani nikdy pít nebude. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Dárky budou. Kdo to kdy viděl Vánoce bez dárků? Na své osobní cestě ke zralosti jsem se rozhodla neplýtvat energií na zbytečné boje. Navíc jsem slaboch a teorie mi vždycky šla lépe než praxe.
Protože v naší rodině všichni všechno maj a co nemaj, to si můžou koupit, dostanou sprchové gely. Ty se vždycky hodí. Na Vánoce se všichni pěkně sejdeme (všichni včetně těch, co se vzájemně nemohou vystát, což teprve navodí tu správnou sváteční atmosféru) a ty sprcháče si předáme. Jsme přece rodina. Rodiny se na svátky povinně scházejí a vyměňují si sprcháče.
I když jsou někdy pěkně toxické.
