Článek
Výraz krysí lidé není žádná autorská nadsázka. Moderní čínština používá neologismus shuzú (v překladu krysí národ nebo krysí kmen) jako označení pro obyvatele, kteří místo budování pozemských příbytků nalezli útočiště v ubytovnách přestavěných z podzemních bunkrů z doby studené války. Složení této prazvláštní populace je pestré - v temných kobkách pod povrchem země tady vedle sebe přebývají mladé páry i staří manželé, začínající byznysmeni i matky samoživitelky, vysokoškolští studenti i čtyřicátníci v rozvodovém řízení. Jedna zásadní věc je ale spojuje: lepší bydlení si v druhé nejbohatší zemi světa nikdo z nich nemůže dovolit.
Podzemní město vyrostlo na rozkaz vůdce Maa
Kdyby se sečetli všichni obyvatelé čínského podzemí, hravě by zaplnili jedno větší město. Nejstřízlivější odhady říkají, že jen v Pekingu čítá populace krysího národa asi 280 tisíc lidí, podle jiných jich ale v hlavním městě může přežívat až milion. Lidí bez příjmu je mezi nimi minimum - jedná se převážně o migranty s nízkými příjmy, z nichž většina přišla do metropole za prací z chudého čínského venkova. Protože ale jako přistěhovalci nemají v Pekingu nárok na místo ve státní ubytovně a na vysoké nájmy nedosáhnou, nezbývá jim, než využít nabídky dostupných podzemních bytů. Někteří z podzemních rezidentů vnímají svoje bydlení jako startovací a přechodné, jiní zde žijí smířeně už dlouhá léta. Tváří v tvář realitní krizi jsou mnozí z nich vděční, že mají vůbec kde složit hlavu.
Vstup do podzemního města (2008)
Výstavbu bunkrů v čínském podzemí odstartoval roku 1969 vůdce Čínské lidové republiky Mao Ce-tung. V 60. letech se zásadním způsobem vyhrotily vztahy lidové Číny se Sovětským svazem a poté, co v srpnu 1968 vojska Varšavské smlouvy vpadla Československa, Mao Ce-tung dostal strach, že si rudý soused brousí drápy i na Čínu. Na přímý rozkaz „milovaného vůdce“ vznikla rozsáhlá síť podzemních krytů, které měly sloužit primárně jako ochrana proti očekávanému sovětskému útoku jadernou zbraní. Vrcholem této hloubkové architektury byl podzemní systém v hlavním městě, jehož velkolepý projekt připomínal metropoli samu o sobě. Pekingské bunkry se táhnou dvanáct metrů pod povrchem země v celkové délce asi 30 kilometrů a v případě sovětského útoku měly poskytnout útočiště až šesti milionům lidí. Díky chytrému designu navíc umožňovaly efektivní přesun vojenského materiálu mezi jednotlivými částmi Pekingu, což komplex povýšilo na technologický vrchol čínské vojenské architektury. Po smrti vůdce Maa roku 1976 se ale v Číně vzedmula vlna ekonomického pragmatismu, jehož vedlejším produktem bylo postupné narovnání vztahů s Moskvou. Než studená válka dospěla ke svému definitivnímu konci, síť bunkrů postupně ztratila svou vojenskou i strategickou funkci a stala se tím, čím nikdy neměla být: nedůstojným bydlením pro chudé Číňany v srdci přebohaté Číny.
V podzemí luxus nečekejte
Maoovo podzemní město začali ještě v průběhu Studené války osidlovat lidé. Obyvatelé velkých měst se stahovali do podzemí ve strachu z útoku, který nikdy nepřišel, což z Maova megalomanského projektu učinilo nejpropracovanější, ale zároveň nejzbytečnější pekingskou stavbu vůbec. Noví rezidenti brzy zjistili, že v bunkrech se dá žít i trvale; byly navrženy tak, aby v nich mohl život běžet dál, i kdyby dvanáct metrů nad nimi zuřila jaderná válka. Štědře nadimenzovaný projekt počítal s restauracemi, zdravotnickými středisky, školou i továrnami. Měl zde vyrůst mlýn, divadlo a dokonce i bruslařská dráha. Ubytování chudých migrantů v podzemí původně vláda schválila, už v 80. letech ale došlo k vystřízlivění, co se týče dlouhodobé udržitelnosti podzemního života, a další rozšiřování projektu bylo zastaveno. Využití bunkrů k bydlení bylo ještě v té doby z obavy o bezpečnost zakázáno.
I přes trvající zákaz dnes pekingské podzemí kypí životem. Asi nikoho přitom nepřekvapí, že k luxusu má takové bydlení daleko. Současní nájemníci zde žijí v pokojích o velikosti čtyři až deset čtverečních metrů, za které platí až 450 juanů (asi 1400 korun) měsíčně. Sociální zařízení je společné, přičemž jedinou toaletu sdílí i desítky bytů. Přísun vzduchu zajišťuje systém šacht a ventilátorů, denní světlo tady ale chybí úplně. Stává se, že obyvatelé podzemí nepřijdou celé dny i týdny do kontaktu se slunečním svitem: pracují často v továrnách pod umělým světlem, přičemž na povrch vychází ještě před úsvitem a do podzemí se vracejí až po západu slunce. Právě kvůli tomu, že své tunely zřídkakdy opouštějí za světla, se pro ně vžilo označení krysí národ. Oni sami tento titul přijímají s humorem: na svém bydlení oceňují nejen finanční dostupnost, ale také prakticky neexistující kriminalitu a v neposlední řadě i to, že zde žijí ukrytí před bedlivými zraky policie a úřadů. Řada z těch, kteří přijeli do Pekingu za novým životem a velkými příležitostmi, zde nezískala povolení k práci ani bydlení, v případě identifikace jim proto hrozí vyhoštění zpátky na venkov.
V podzemí to není tak hrozné, shodují se někteří starousedlíci. I tak zde ale přežívají a pracují s vidinou jediné naděje: že jejich těžká práce ponese ovoce a jejich děti jednou budou moct zase žít nad zemí.
Mapa podzemního města u jednoho ze vstupů
ZDROJE:
Hunt, Katie: „Meet the ‚rat tribe‘ living in Beijing’s underground city“ (18.2.2015). CNN.com. Čteno 19.5.2025
Chi Yin Sim: „Beijing's Rat Tribe: The Chinese Dream Goes Underground“ (8.4.2015). PulitzerCenter.org. Čteno 19.5.2025
Tanno, Sophie: „China's rat tribe: Over a million people still live in subterranean tunnels underneath Beijing 50 years after Chairman Mao told them to ‚dig deep‘ to survive the Cold War“ (5.8.2020). Daily Mail. Čteno 19.5.2025
Yu Jie: „'Rat Tribe’: Propping up a Slumless Beijing and the ‘Chinese Dream’“ (22.6.2020). The News Lens. Čteno 19.5.2025
