Článek
Včera v noci jsem si na dobré spaní četla o tom, jak dnešní matky (kdo taky jiný, než ony) vychovávají ze svých dětí cíleně rozmazlence. Své děti prý považují za sobě rovné, netrestají je, nevychovávají vlastně vůbec. Předchozí generace nad dnešními výchovnými trendy kroutí hlavami a pláčou.
Nerada bych se pouštěla do rozborů, co vše je ve výchově správné a co ne. Sama ani nevím, nakolik úspěšná bude výchova našich dětí, natož abych mravokárně tepala do ostatních (postup, který ostatně vřele doporučuji všem). Kdykoliv ale čtu, jak předchozí generace s trpkostí a děsem pozorují, co vyvádí dnešní děti a jejich rodiče, a jak svůj šok podporují sladkobolnými vzpomínkami na zlaté staré časy, ze kterých vzešli ti nejlepší možní lidé, z toho nesouladu s realitou mi začne cukat pravé oko.
Pokud totiž předchozí generace skutečně pláčou nad tím, jak se vychovávají dnešní děti, chybí jim notná dávka sebereflexe. Mám ráda dnešní dospělé a ráda s nimi trávím svůj čas. Co ale ráda nemám, je nedostatek náhledu. Jedna z popularizovaných biblických pravd praví: „Po ovoci je poznáte.“ Když se rozhlédneme kolem sebe, otevřeme doširoka oči a pokusíme se být upřímní především sami k sobě: vidíme skutečně dnešní dospělé jako vzory toho, v co mají vyrůst naše vlastní děti? Pokud výchova generací před námi je ta prověřená a nejlepší, jak je možné, že tolik dnešních dospělých hledá pro výchovu svých dětí jiné cesty? Jsou mimo dnešních dětí tolik rozmazlení i jejich rodiče, kteří opovrhli generacemi prověřenými modely?
Nepochybuji, že řada rodičů dnes v přístupu k rodičovství tápe. Tápání je leckdy výsledkem vymezení se vůči tomu, co znám z dětství a co nepovažuji za funkční. Vymezuji se a vím, proti čemu - ale vlastně nevím, co může být to funkční. Je tolik z čeho si vybírat, je tolik co pokazit, je takový tlak na to, aby nejen děti, ale i jejich rodiče byli dokonalí. Do toho se vždycky najde někdo, kdo vaše děti umí vychovávat lépe, než to dokážete vy sami. Někdy je to cizí paní z internetů, jindy je to vlastní dědeček nebo maminka. Ti se podíleli na vaší výchově a podívejte, co z vás vyrostlo! No jo, ozve se nesměle dítě sedící poslušně v nejzazším koutě vašeho nitra, asi ze mě vyrostl dobrý člověk. Ale stačí to?
Je nepopiratelné, že výchovu svých rodičů jsme přežili. Řada z nás je se svým životem spokojená. Přesto někteří odborníci označují právě generace dnešních dospělých za generace psychopatů. Tradiční výchova nás nejspíš docela dobře naučila podávat výkon a naplňovat představy okolí. Umíme se přizpůsobit, potlačit svoje emoce, přetavit je v produkt a ideál. Umíme to za cenu osobních ztrát a despektu k našim vlastním hranicím a potřebám. Umíme se sebetrýznit. Přežili jsme, ale je otázkou, jestli se nedalo přežít i lépe. Lidé, kteří se dnes ve svém dospělém životě snaží intenzivně a vědomě zpřetrhat řetěz toxických generačních vzorců, by řekli, že ano.
Nejsem ani naivní, ani příliš domýšlivá. Jsem si vědoma toho, že až přijde čas, moje vlastní děti se mnou provedou drsné zúčtování. Ostatně, už teď by mi měly co vyčítat. Představuji si, jak si mě posadí před sebe na židli a řeknou: „víš, mami… tohle jsi fakt projela. To bylo fakt hodně blbý.“ Moc bych si přála, abych v tu chvíli dokázala zůstat klidná, nadechnout se a říct: „To mě mrzí, dítě moje, že to tak cítíš. Dělala jsem, co jsem mohla: ty, prosím, neopakuj moje chyby.“ A snad jim dám i prostor, aby dělaly své vlastní.
