Článek
Pár nocí zpátky mi zasloužený spánek znepříjemnila noční můra. V ní jsem se propadla zpátky na střední školu a před nastoupeným šikem pětadvaceti spolužáků demonstrovala svoje neznalosti z teoretické fyziky. Stejně jako před lety v reálu, i teď ve snu stál můj výkon za starou belu: fyzice jsem nerozuměla vůbec nikdy a nebýt těch množících se kulí v indexu, ani by mě to netrápilo. I.P., nejobávanější ze všech kantorů, na mě proto hromovým hlasem křičel, že jsem flink a že ze mě nikdy nic nebude. Prásknul křídou o katedru, třída se rozplynula a já se posadila na posteli.
Chvíli mi trvalo, než jsem si naplno uvědomila realitu. Už mi není sedmnáct, ale dost přes třicet, už nečekám na maturitu, ale v šuplíku psacího stolu mi leží téměř zapomenutý vysokoškolský diplom. Z I.P. se navíc na třídním srazu po deseti letech vyklubal docela fajn chlápek, a tak se sladkým vědomím toho, že už nikdy v životě mě z fyziky netasí, jsem se zavrtala do peřin a blaženě usnula.
Chytrý na gympl, hloupý na učňák
Ráno před snídaní jsem se začetla do online zpráv. Ta ironie - internet dnes žije přijímačkami na střední školy. V pátek 12. dubna odstartovaly přijímací zkoušky na čtyřleté obory a nástavby, v úterý 16. dubna začnou přijímačky na víceletá gymnázia. Se zájmem jsem se začetla do diskuse pod jednou ze zpráv a chtělo se mi pousmát nad tím, jak nás rodiče ty přijímačky umí rozsekat. Tolik stresu, skepse, víry a nadějí na jednom místě.
Vyrostla jsem v době, kdy „všeobecné gymnázium“ byl elitní pojem. Alespoň tehdy jsem to tak cítila - na základní škole nám učitelé predikovali, kdo na něj má a kdo ne. Na ty první se usmívali, na ty druhé krčili nosy. Nic moc věc pro třídní kolektiv, ale taková ta atmosféra zkrátka byla. Na gymnázium jsem se proto přihlásila tak samozřejmě, jako by to byla jediná myslitelná cesta. „Jsem se přihlásila,“ patří do uvozovek: bylo mi deset, takže je jasné, že v tom věku to nebyla jednoznačně moje volba. K rozhodování vlastně nebylo co - chytré děti z naší základky, z naší ulice, z naší socioekonomické vrstvy a z naší rodiny prostě chodily na gympl. Dostala jsem se na něj tehdy jako jedna z prvních - trápila jsem se tam strašně. Trápila jsem se tam tolik, až mě to trápení dostalo do pedagogicko-psychologické poradny, kde mě rozebrali na prvočinitele, aby zjistili, jestli se v hodnocení mojí osoby moji rodiče nespletli, když mě nechali nastoupit na tak výběrovou školu.
„Máte nadanou dceru,“ vyřkla tehdy pracovnice poradny nemilosrdný ortel.
„Tak to mi ale řekni, proč máš teda z fyziky čtyřku?“ obrátil se na mě můj dobrý táta a já jsem mlčela, protože jsem nevěděla, co mu na to říct. Mlčela i pracovnice poradny: strčit dítě do vhodné škatulky a neříct vůbec nic k tomu, jak v ní má fungovat, byl tehdy takový folklór. Dítě je studijní typ - tak ať pěkně studuje. A běda, když mu to nepůjde.
Výsledky jednotných přijímacích zkoušek vyhodnocuje organizace Cermat (Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání)
Na gymnáziu mi to opravdu vůbec nešlo. Pro dobrou polovinu ze všech předmětů jsem neměla buňky; u některých jsem nechápala výklad, u jiných jsem nechápala, proč to pro mě má být důležité. V druhé polovině předmětů, v těch, které korespondovaly s mým osobním zaměřením, jsem vynikala. Už tehdy jsem nerozuměla smyslu celohodinového zkoušení (I.P., jestli to čtete - jsem v míru) ani tomu, proč se máme v opakování látky zaměřovat více na to, co nám nejde a co chápeme jako zbytečné, než na to, co nám smysl dává a čemu se chceme věnovat i v budoucnu. Řekla bych si naivně, že během střední školy se má člověk profilovat, rozvíjet ten potenciál, který má, ne jím zbytečně plýtvat na věci, které pro něj nejsou podstatné.
„Jste na všeobecném gymnáziu, máte mít všeobecné znalosti,“ zněla tehdy logická námitka. No jo, ale ruku na srdce - i pokud je dítě zrovna nadané, ne vždy je nadané všestranně. I pokud je to nadání všestranné, nemusí rozvíjet vše. Nikdy v životě jsem nepoužila valnou většinu znalostí ze středoškolské výuky chemie a stejně jsem doučováním v kabinetu trvale páchnoucím po čpavku strávila desítky hodin, které jsem mohla jinak věnovat rozvíjení toho, co mě baví a co by pro mě bylo opravdu užitečné.
„Studijní typy“ na gympl nemusí
Dnes už vím, že jsem zažila frontální výuku ve své nejzvrácenější podobě, a pevně věřím, že teď už ta výuka na všeobecných gymnáziích vypadá trochu jinak. I tak jsem vinou vlastní trpké zkušenosti vůči středoškolskému vzdělání poměrně skeptická. Vím taky, že rovnice „studijní typ = gympl“ je naprosto mylný předpoklad, stejně jako ten, že nadprůměrně inteligentní dítě musí být zákonitě studijní typ. Dítě, které je doopravdy chytré, je podle mě spíše typ samostudijní - má přirozeně zvýšenou touhu po vědomostech a nespokojí se s tím, co se dozví ve škole. Čím jsem starší a čím častěji se mi zdají fyzikálních sny, tím více přemýšlím, zda ten gympl byl takovým přínosem, jak jsem si doposud myslela. Vystudovala jsem bez větších obtíží vysokou školu a za tu jsem upřímně ráda. Byla to má osobní, zralá a vědomá volba a mám díky ní vědomosti a schopnosti k práci, kterou dělám ráda a ve které vidím smysl. Tak nějak ze zvyku jsem vždycky říkala, že mě na vysokou školu ten gympl vlastně dobře připravil. Je to lež. Nedokážu si vybavit jedinou informaci, jedinou vědomost, která by mi v praktickém životě nebo k vysokoškolskému studiu k něčemu byla a kterou bych získala výhradně na gymnáziu.
Jsem ráda za maturitu, bez které bych se na tu vejšku nemohla ani přihlásit. Ale tu lze získat i jinde než na gymnáziu, třeba na střední odborné škole nebo na učilišti s nástavbou. S trochou nadsázky si někdy v návalu upřímnosti říkám, že vlastně celý dospělý život v skrytu duše lituji, že jsem místo na gympl nešla na ten učňák s nástavbou. Třeba bych se tam naučila šít nebo stavět nábytek, což jsou dovednosti, které na rozdíl od chemických vzorců v životě opravdu postrádám.
Tak až to vašemu potomkovi teď na tom vysněném gymplu nevyjde, nezoufejte. Nejspíš to šťastně přežije on i vy.
ZDROJE:
Grygera, Filip: „Přijímačky na střední školy začínají. Výsledky budou známé v půlce května“ (7.4.2024). Seznam Zprávy. Čteno 13.4.2024
