Článek
Lidé mají tendence přemýšlet nad okolnostmi vlastního života i světa, ve kterém se odehrává, v rámci polarit. Jejich relativita a prolínavost je pro nás nepodstatná; oddělujeme dobro od zla, světlo od tmy, den od noci nebo radost od smutku. A není to jinak ani v případě životních filozofií, hodnot a politických postojů.
V každém období, s ohledem na aktuální globální problém, se podobné polarity rámcově vyčlení. Klíčovým rozdílem mezi nimi je strach ze život ohrožující hrozby velkého rozsahu. Takto se vyčleňují ekologičtí aktivisté proti ostatním, motoristé proti ostatním, dělníci proti ostatním, a tak dále. Nutno dodat, že z hlediska vnitřní optiky dané skupiny jsou všichni „ostatní“ zastánci temné strany, tedy „ti druzí“. Ekologickým nebo politickým aktivistům jakéhokoli směru je přece jedno, jestli nesouhlasíte, nebo nemáte na jejich téma žádný názor. Důležité je, že se neangažujete, čímž podle nich oslabujete to, co daná skupina považuje za zásadní.
Dvě strany, ale stejná mince
Pakliže jste odpůrcem očkování, vnímáte jako život ohrožující kategorii jak zastánce očkování, tak ty, kterým je situace jedno. Pokud jste zastáncem očkování, vnímáte jako hrozbu jak ty, kteří vůči očkování otevřeně vystupují, tak ty, jež situace v zásadním rozsahu nezajímá. Je také jedno, proč se pohybujete v kategorii „ostatní“, jestli kvůli nedostatku znalostí v daném problému, nebo kvůli lhostejnosti. Ocitáte se pod tlakem už jen z toho důvodu, že se nedokážete orientovat v míře validity odlišných názorů, což může vést jak k prohloubení lhostejnosti, tak k přiklonění se na radikální stranu.
Pokud se přesunu k jádru pudla, tento článek píšu s myšlenkami na Ukrajinu. Na suverenitu, svobodu, samostatnost, s myšlenkami na bolest a strach napříč světem, ale i na ostudu, již řada lidí cítí bez ohledu na aktuálně probírané téma.
Ukrajinu podporuju od začátku z několika důvodů, jež by „ti druzí“ také jistě označovali za hloupé nebo nezralé. Myslím si však, že v takových případech nejde o inteligenci nebo zralost, jako o mix životních zkušeností předávaných v každé rodinné větvi z generace na generaci a konfrontovaných s individuání zkušeností každého z nás. Měla jsem obě babičky kuchařky, v určitém období obě pracující jako dělnice v továrně. Věkový rozdíl mezi nimi činil něco málo přes deset let.
Starší babička, ročník 1936, zažila druhou světovou válku. Narodila se do chudé, početné rodiny, kde musela zásadním způsobem pomáhat v hospodářství už od mala. Prožila obyčejný, ale rámcově bezpečný život. Založila rodinu, vychovala děti, chodila do kostela. Tato babička mluvila o minulém režimu s odporem, podporující své emoce vzpomínkami na chování ruských vojáků. Mladší babička oproti tomu byla modernější. Poslouchala Beatles, kouřila Petry, sledovala sci-fi seriály a četla historické knihy. Za minulého režimu poslouchala s dcerami Hlas Ameriky, její tchán zemřel v důsledku zdravotních potíží vyvolaných vězněním a mučením jakožto kulak, když byl děda ještě dítě. Přesto mladší babička, ač socialismus nemilovala, zastávala postoj, že bylo líp. Nikdy nezapomenu na její větu: „Kdo potřebuje k životu banán?“
Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit?
K formování mého postoje samozřejmě napomohlo vzdělání a kultura, jež by samozřejmě „ti druzí“ rádi označili za liberální, progresivistickou nebo dokonce propagandistickou. Z tepla domova jsme si četli o historických příkořích, zradách a nepochopitelných událostech okleštěných o pozadí nutné k pochopení autentických emocí, jež lidé prožívají v kritických momentech. Člověk je v průběhu své životní pouti a svého vzdělávání přesvědčen, že by vždycky stál na správné straně, protože odjakživa akceptuje jasný koncept, jenž konkrétně označuje viníka i oběť a jasně argumentuje, kde a proč leží hranice.
Už ale méně myslíme na každodenní životy lidí, jejich aktuální potíže, sociální nejistoty, hospodářské krize, obavy o bezpečí rodiny a morální dilemata, jimž byli běžní lidé podřízeni. V reálu není situace tak jednoznačná, aby se dala snadno najít ta takzvaně „světlá strana“ a i časový odstup, rozvaha a dostudování dalších informací vedou obvykle k různým ideovým zkreslením z důvodu mnohočetnosti optiky různých pozorovatelů.
Jak bych se cítila, kdybych byla matka prchající s dětmi před raketovými hlavicemi, odsuzující sebe i rodinu ke xenofobním postojům a nutnosti začínat nový život v cizí zemi, bez znalosti jazyka? Můžu si představovat cokoli a může se to zásadně lišit od reality. Stojím na straně Ukrajiny, protože na základě mé životní zkušenosti a životních zkušeností mých předků mi připadá správné neustupovat tyranovi. Do jisté míry přispěla zmíněná kultura.
Moje generace vyrůstala na sérii Harryho Pottera. Ústřední linkou byl boj s masovým vrahem, který svou duši rozdělil na sedm částí, aby se stal nesmrtelným. Zabít ho je dočasné řešení; po 13 letech „příměří“ vrah znovu povstává, protože zabití není kompletním zničením jeho existence. Přesto opoziční bojovníci bojovali a nepodrobili se, protože neměli na vybranou. Vrah si s nimi hrál jako kočka s myší, selektoval je, stavěl proti sobě, vydíral, omezoval na svobodě a bral životy. Jak už to během diktatury bývá. A ti, kteří se podrobili, jsou stejně mučeni, ponižováni a žijí ve strachu o sebe a své blízké, protože koncept „nepohodlného občana“ se každý den více rozšiřoval.
Paradoxní je, že autorka knihy tuto linku lehce opírala o zkušenosti z 2. světové války a my z ní můžeme čerpat i nyní.
Češi potřebují více sisu a míň diskoték
Rozumím tomu, že každý člověk na světě není hrdina. Ani já nejsem hrdina, nepovažuju se za něj a myslím, že se jím nikdy nestanu. V kritických situacích zamrzám a defenziva je pro mě velká výzva. Navzdory tomu, že svoboda a suverenita jsou pro mě zásadní hodnoty, nevím, jak bych se chovala, kdyby si mě někdo chtěl podrobit. Možná bych se také bála vyslovit jméno Pána zla, jako kouzelníci v mé oblíbené knize.
Stejně jako chápu názorovou polaritu. Na druhou stranu jsem také jen člověk a vytáčím se, když někdo mluví o míru a kapitulaci pod tyranem v synonymech. Narážím na video, které nedávno zveřejnil Vít Rakušan. Manželský pár v něm právě tuto mentální gymnastiku provozoval. Muž apeloval na zraněné oběti, když obhajoval kapitulaci. Nejvíc se do toho ale opřela jeho paní. Její prohlášení: „No a co, tak si nás vzali a my jsme žili, chodili jsme na diskotéky,“ je pro mě stejně obtížně uchopitelné, jako babiččino: „Kdo potřebuje k životu banán?“ Podle rétoriky těchto lidí, kteří se označují za milovníky míru, jsem válečný štváč, protože mi připadá nemyslitelné, aby se principiálně ustupovalo Otesánkovi, který bude žrát a žrát, dokud nepadne přežráním. Pro ně je nemyslitelné, že by měl někdo nasadit vlastní krk nebo svoje zdraví za svobodu svých dětí. Svoboda je míň než život a viníci ztrát jsou pak logicky ti, co se aktivně brání.
Ve Finsku existuje národní filozofický koncept zvaný „sisu“, ve kterém se snoubí čest a hrdost, houževnatost a odolnost. Je patrně důvodem, proč Finové dnes tancují na kostech Rudé armády. Navzdory sovětské převaze Finové nepřítele vypráskali jako prašivého psa za necelých pět měsíců. Měli se Finové raději podrobit Moskvě jen proto, že působí zdánlivě menší?
Velice mě mrzí, že si Češi navzdory své vlastní houževnatosti z historie nic neodnesli. Neustálé řeči o slabosti, malosti namísto pevného postoje vůči diktátorovi a jeho nepochopitelná oslava, jsou skličující. Ukrajinu i Finsko lze jen obdivovat za něco, co jsme my nedokázali: nebýt zbabělci. Kapitulace neznamená mír, kapitulace znamená jen jinou formu teroru a jeho tolerance. A to rozhodně není svět, ve kterém bych chtěla žít.
