Článek
Psal se 24. březen 2019, když jsme se členy Spolku pro zachování odkazu českého odboje stáli v lesíku, v místech, jimiž se táhl únikový tunel Harry. Cítili jsme obrovskou úctu ke statečným mužům, vězněným v tomto německém zajateckém táboře, v blízkosti polského města Żagań (česky Zaháň, německy Sagan). Přijeli jsme se poklonit památce všech zajatců, mezi nimi Čechoslováků - Bedřichu Dvořákovi, Ivo Tonderovi a Arnoštu Valentovi, kteří se na přípravě útěku také podíleli a zúčastnili se ho.
Rozkaz k postavení dal Hermann Göring
V roce 1939 v Zaháni vznikl tábor Stalag VIII C, který byl jedním z největších německých zajateckých táborů. Stalag Luft III byl vybudován na jaře 1942 pro důstojníky letectva Spojenců. Mezi nimi se nacházelo kolem stovky Poláků.
Dřevěné přízemní baráky byly 60 m dlouhé a 10 m široké. Stály na speciálních pilířích, takže mezi podlahou a zemí byl prázdný prostor, do něhož bylo velice snadné pohlédnout a zkontrolovat, zda se v něm někdo neukrývá či nekope šachtu. Pouze podstavce kamen a komínů stály na zvláštních pilířích.
Tři tunely, tři cesty ke svobodě
V roce 1942 do tábora přišel nový zajatec s pověstí nenapravitelného útěkáře, velitel 92. perutě, Jihoafričan, major RAF Roger Bushell, sestřelený v roce 1940 nad Dunkerque při evakuaci britského expedičního sboru z poražené Francie. Útěky ze zajateckých táborů chápal jako válečnou zbraň.
Pod jeho vedením zajatci zřídili tajný výbor pro útěky (The Escape Committee). Jeho členem byl rovněž český letec Arnošt Valenta. Pro výbornou znalost němčiny byl například pověřen získáváním předloh úředních dokumentů, propustek, obstaráváním informací…
Výbor se rozhodl vybudovat tři tunely pojmenované Dick, Tom a Harry. Krycí názvy byly zvoleny záměrně. Bushell vydal striktní zákaz používat slovo tunel. K přípravám na útěk využil faktu, že mezi zajatci byli muži různých profesí: bankéři, kováři, důlní inženýři, raziči, padělatelé, krejčí… Vědomosti každého se hodily.
Po celém táboře byly zakopány mikrofony, což bylo na tuto fázi války velice rafinované opatření. Němci měli k dispozici důmyslný a často úspěšný systém odposlouchávání podzemních aktivit. Stráže disponovaly nejmodernější sledovací technikou. Navzdory tomu zde vzniklo neuvěřitelné důlní dílo, které se stalo legendou. Jedna z chodeb – Harry, se nacházela v devítimetrové hloubce a byla dlouhá 110 m. Vzhledem k hloubce nebylo možné mikrofonem zachytit zvuk dokazující, že se v podzemí pracuje. Ani projíždějící náklaďáky nemohly otřesy tunel zbortit.
Expozice v muzeu, které je na místě tábora, názorně ukazuje, kolik námahy a důvtipu ražení tunelů vyžadovalo. Při pohledu na repliku vozíku, po němž raziči v leže na břiše v tunelu, jenž měl něco málo přes 50 cm na šířku i na výšku pracovali, si návštěvník uvědomí, o jak nebezpečnou činnost šlo. Vyřešit se mj. muselo zásobování kyslíkem, obstarávání výdřevy. K ní posloužila prkna z paland, na nichž zajatci spali. Na budování v té či oné podobě se podílelo na šest stovek z nich.
Říkali jim tučňáci
Vydolovaného písku bylo třeba se zbavit. Muži si ustřihli nohavice podvlékaček, dole je sešpendlili, naplnili pískem a dali si kolem pasu. Na ně oblékli kalhoty, chodili po táboře, písek pomalu trousili a nohama jej rozšlapávali po zemi. Při chůzi se kolébali, za což si vysloužili přezdívku tučňáci.
Nestačilo vyhloubit tunely. Nezbytné bylo opatřit si civilní oděvy, doklady, peníze, znát jízdní řády vlaků, mít mapy… V baráku č. 121 fungovala dílna, na první pohled působící jako učebna, v níž se zajatci učí jazyky a zeměpis. Pomocí kávy a čaje se tu přebarvovaly stejnokroje britského letectva, aby vypadaly jako civilní obleky. Velice důležité bylo získat orazítkované doklady třetí říše. Zafungovala korupce. Zajatci od Červeného kříže dostávali humanitární pomoc v podobě balíčků s kávou, čajem, cigaretami, masovými konzervami… Stráže si jimi za své služby nechávaly zaplatit.
Zajatec David Fraser po válce vyprávěl, jak si od jednoho Němce půjčil fotoaparát a při další příležitosti ho při kšeftování vyfotil. Pak už nebylo nutné uplácet. Stačilo snímek ukázat. Pokud by se na korupci stráží přišlo, čekal by je válečný soud a převelení na východní frontu.
Do útěku bylo třeba zvládnout ještě hodně… Dnem D se měl stát 24. březen 1944.
Zdroj: Jana Vrzalová, Velký útěk, Přísně tajné! č. 5/2019, str.128-141; Facebook; STRONA GŁÓWNA | Muzeum Obozów Jenieckich Żagań
