Článek
O pět dní později dorazili do Jeny na řece Saale. Němci při ústupu zničili mosty, aby zpomalili postup americké armády. Krásné, bohaté město světově známého optického průmyslu, napůl leželo v troskách. Botanická zahrada, nádraží, kostely…
„Šířil se z nich mrtvolný pach rozkládajících se zavalených lidí. Tady naše putování skončilo. Byli jsme ubytováni na pravém břehu řeky. Na druhý nás na jídlo převáželi na gumových člunech malí němečtí kluci. Zde se nám naskytl nezvyklý pohled – jako na nějakém orientálním bazaru. Ocitli jsme se v depu americké armády. Pod stany různé rasy v amerických uniformách. A plno německých žen. Kvetl zde výměnný obchod všeho možného – fotoaparátů, dalekohledů, konzerv, cigaret, čokolády a taky lásky. Co by tomu asi řekl Hitler, jak se nordická rasa kříží s černochy?!“ poznamenal si o něco později ironicky ranami osudu ztěžklou rukou Stanislav Čuřík.
„V Jeně nás zastihl konec války. Tady jsme slyšeli, že Praha volá o pomoc. Také jsme tu slavili 1. máj – Svátek práce. Ten si zaslouží aspoň stručnou zmínku.
Američané nám do klop kabátů rozdali pěticípé hvězdičky šedé barvy. My jsme je přebarvili na červeno. Opatřili jsme si československou a polskou vlajku, polovinu z nás tvořili Poláci, a za zpěvu revolučních písní jsme pochodovali na rozbořené jenské náměstí.
Byl to zvláštní průvod. Po jeho stranách nás provázela americká armáda, samý smích… Cvakaly fotoaparáty. Američané nás doprovodili na náměstí, kde se uskutečnil tábor lidu. Mluvilo se česky, polsky i německy. Všichni hovořili proti Hitlerovu Německu. Američané v klidu přihlíželi. Po skončení shromáždění nás navštívila skupina amerických důstojníků a sdělila nám, že zde je neutrální pásmo, takže se tu nesmějí pořádat žádné schůze, ani tábory lidu.
⹁Sbalte prapory!ʼ zasalutovali a odešli.
Na zpáteční cestě mi jeden ze spoluvězňů povídá: ⹁A je po fašismu.ʼ
Jenže…“
„Omyl!“ s obavami v hlase mnoho let po svém osvobození konstatoval Stanislav Čuřík a pokračoval.
„Fašismus ze zeměkoule nezmizel. To vidíme i dnes, s odstupem tolika let. Musíme bdít, aby nedošlo k ještě větší katastrofě, než jakou byla druhá světová válka.“
Tato slova jsem od bývalých politických vězňů koncentračních táborů v různých obměnách slýchávala často. Současnost ukazuje, že jejich obavy nebyly liché.
„Tady uvidí, proti čemu bojují.“
Každý člověk by měl aspoň jednou za život navštívit památník, vytvořený z bývalého koncentračního tábora. Na vlastní oči se prostřednictvím dobových artefaktů, dokumentů, fotografií i filmových záběrů přesvědčit, co se v nich dělo. Aby porozuměl lidem, kteří v nich byli vězněni a uvědomil si, jak jasnozřiví byli.
Když v dubnu 1945 do Buchenwaldu přišli Američané, vrchní velitel spojeneckých sil Dwight D. Eisenhower, šokovaný hrůzným obrázkem, který zde spatřil, se nechal slyšet, že to bylo tím nejotřesnějším, co kdy zažil.
Při návštěvě děsivého a mrtvolami k smrti sedřených lidí doslova posetého podzemního tábora v Ohrdrufu, což bylo pobočné pracoviště Buchenwaldu,, nacházející se na západ od hlavního lágru, zvracel dokonce i jinak nijak útlocitný americký generál George Patton.
Vzápětí poté, co toto strašlivé místo osobně spatřil generál Dwight D. Eisenhower, vydal rozkaz, že inkriminovaná místa musejí navštívit všichni američtí vojáci, kteří se nacházejí v okolí.
Co ho k tomuto neobvyklému rozkazu přimělo? Údiv některých mužů, za co a proti čemu vlastně v Evropě, tak daleko od domova, bojují.
„Tady uvidí, proti čemu bojují,“ prohlásil generál.
Buchenwaldská přísaha má trvalou platnost
Dne 19. dubna 1945 se konal pohřeb těch, kteří zahynuli a tryzna za oběti nacistického teroru. Přeživší tehdy složili slib, známý jako Buchenwaldská přísaha. Od té doby se její znění objevilo v nejrůznějších podobách. Nezřídka literárně upravených. Následující text památného slibu je z Bulletinu FIR (Mezinárodní federace odbojářů), č. 36, z března 2015.
„My, buchenwaldští Rusové, Francouzi, Poláci, Češi, Slováci a Němci, Španělé, Italové a Rakušané, Belgičané a Holanďané, Angličané, Lucemburčané, Rumuni, Jihoslované a Maďaři, jsme společně bojovali proti esesákům, nacistickým zločincům, za naše osvobození.
Vedla nás jediná myšlenka: naše věc je spravedlivá – vítězství musí být naše!
Obětavě jsme vedli tvrdý boj a nelítostný zápas. Náš boj však ještě není u konce. Ještě pořád vlají hitlerovské prapory. Ještě pořád žijí vrazi našich kamarádů! Naši sadističtí mučitelé jsou ještě na svobodě.
Před celým světem na tomto apelplazu, na tomto místě fašistických zločinů přísaháme:
Ukončíme boj, až poslední viník bude stát před soudem národů!
Naším heslem je vymýcení nacismu i s kořeny.
Naším cílem je budování nového mírového a svobodného světa.“
Zdroj: Dokumenty z rodinného archivu po předcích, příslušnících druhého domácího odboje; Výročí osvobození německého koncentračního tábora Ohrdruf 3. americkou armádou | ARMYWEB.cz; Buchenwaldský vězeň Miloslav Moulis: „Touhu pomstít se Němcům za koncentrák jsem necítil“ – Médium.cz; Duben 1945: Vězni z Buchenwaldu zaskočili příslušníky hitlerjugend – Médium.cz; Duben 1945: „Blíží se nejtěžší zločinci,“ varovalo projíždějící auto s megafonem – Médium.cz; Buchenwald, duben 1945. Pochod smrti. Slova, která naháněla hrůzu – Médium.cz; Buchenwald Homepage - Buchenwald Memorial
