Článek
Do konce života zůstal věrný Buchenwaldské přísaze. Bylo mi ctí, že mne zařadil mezi své přátele a že jsem měla možnost naslouchat jeho vzpomínkám na tragická léta 1939-1945.
Kandidáti na smrt se svobody dočkali
Fronta se blížila. Před vězni koncentračních táborů, kteří cítili, že vytoužená svoboda je na dosah, vytanul problém. Počkat na příchod spojeneckých armád, nebo se mají sami pokusit osvobodit? Jak M. Moulis vzpomínal, obě varianty měly své příznivce i odpůrce. Ti, kteří chtěli zabránit dalším ztrátám na životech, doporučovali obezřetnější jednání. Téměř všude získali většinu. Nicméně, potřebovali zjistit, jaké plány příslušníci SS mají. Nemínili je podcenit. Měli s nimi příliš trpké zkušenosti. Až po válce se ukázalo, jak rozumné to bylo.
„Zjistilo se třeba, že na letišti u Výmaru byla připravena letadla s předběžným příkazem k celoplošnému likvidačnímu bombardování buchenwaldského lágru.“ Solidarita, která pomáhala přežít, mezi politickými vězni panovala i v oněch dnech.
„Zkraje dubna 1945 byla v Buchenwaldu připravena listina se jmény 47 vězňů, kteří měli být na poslední chvíli zlikvidováni. Mezi vybranými se nacházela převážná většina německých antifašistů, ale také Čech – předválečný primátor Prahy dr. Petr Zenkl,“ vyprávěl M. Moulis, jinak také známý autor literatury faktu.
Vězeňská samospráva, úzce propojená s ilegální organizací působící v lágru, se rozhodla dát najevo odhodlanost k odporu. Pro všechny ze seznamu v rozlehlém areálu našla úkryt a odmítla je vydat. Esesáci se zděsili. Chápali, že jde o vzpouru. Současně jim bylo jasné, že pevná zeď jejich nadvlády se bortí. Potvrzují to i následující události.
Ke komandantovi, oberführerovi Hermannu Pisterovi, byl předvolám Hans Eiden.
„Jsem politický vězeň a již léta trávím zde v táboře. Oněch sedmačtyřicet lidí, kteří byli předvoláni k bráně, by čekal osud, o jehož podobě nepochybuji. Jsou mezi nimi moji kamarádi, s nimiž jsem léta hladověl, s nimiž jsem sdílel společné radosti a starosti. Znovu opakuji: Jsem politický vězeň a své druhy neprodám!“ prohlásil odvážně.
Miloslav Moulis k tomu dodal: „Zastrašování nepomohlo. Všech sedmačtyřicet bylo dobře ukryto v mase desetitisíců spoluvězňů. Esesáci je časem přestali hledat. Naše pevné rozhodnutí kamarády nevydat bylo silnější než strach z represálií. Kandidáti na smrt se svobody dočkali.“
Zacvakaly uzávěry pušek
Počátkem dubna 1945 esesáci rozhodli, že jako první mají být z tábora evakuováni Židé. Pochod smrti. Ta dvě slova naháněla hrůzu každému. M. Moulis vyprávěl, jak byl očitým svědkem počínání Jiřího Žáka a dalších vězňů z písárny. Vybraným do transportu tajně rozdávali bílé pásky na rukávy, což jim umožnilo se do tábora vrátit a pochodu smrti se vyhnout.
Když byl 8. dubna zrána vydán rozkaz – „Všichni vězňové ihned nastoupit na apelplatz!“ - zavládla mezi nimi nejistota. Uposlechnout či nikoliv? Nikdo nenastoupil. Po několik hodinách oberführerovi Pisterovi došla trpělivost. Vyhlásil poplach a nástup určených jednotek.
„Zacvakaly uzávěry pušek, na dvojnožky byly postaveny kulomety… Na konci řady stáli muži s pancéřovými pěstmi. Teď už bylo možné transporty jen zdržovat. Písaři začali zaznamenávat jména a čísla vězňů určených k evakuaci. Všichni věděli, že pochod smrti pro mnohé bude záhubou. Nemýlili se.“
Kamarádi, tábor je svobodný!
Přišel 11. duben 1945. Všichni muži z SS dostali nařízeno tábor okamžitě opustit. K jeho branám se blížila 3. armáda amerického generála George S. Pattona. Když tajné vedení tábora vydalo rozkaz k útoku na plot s ostnatým drátem, vězni zjistili, že strážní věž je opuštěná. Na místě zůstal jen kulomet s náboji. Zanedlouho do lágru vjel první tank s bílou americkou hvězdou.
V patnáct hodin patnáct minut se ze všech lágrových amplionů hlasem Hanse Eidena neslo: „Kamarádi, tábor je svobodný! Esesáci uprchli a vězňové převzali tábor do svých rukou.“
Hans Eiden, muž zatčený gestapem bezprostředně po převzetí moci nacisty v roce 1933, muž, jenž prošel řadou koncentráků a přežil jen zázrakem, patřil k ilegálním představitelům tábora. Jako by se nemohl nabažit toho, co říká, stále opakoval ta krásná slova: „Tábor je svobodný!“
Po zbytek života je Miloslav Moulis měl v živé paměti.
Zdroj: Z osobních zápisků pořízených při setkáních s M. Moulisem
Miloslav Moulis, Roman Cílek, Zapomeňte, že jste byli lidmi, Epocha, 2018
