Článek
Pravidelně, zpravidla na přelomu roku, se v nich přehrabuji a vzpomínám na ty, kteří už odešli do nebytí. Po čase jsem se začetla do strojopisem sepsaných pamětí Stanislava Čuříka z Rokycan. Vězně plzeňského gestapa, Malé pevnosti Terezín, Osvětimi a Buchenwaldu.
„V březnu 1945 se koncentrační tábor Buchenwald připravoval na evakuaci. Vřelo to v něm jako v úle. Denně sem přicházely nové transporty vězňů z východu, z míst vyklizených před postupující Rudou armádou. Nad táborem každý den přelétala americká výzvědná letadla. Do práce jsme nechodili. Žili jsme v neustálém vzrušení, co bude dál. V krematoriu se pálily kompromitující materiály. Nádvoří lágru bylo poseto zbytky spálených papírů, které létaly z komína. Bylo cítit, že se blíží konec tisícileté říše,“ čtu z notně zažloutlých a ohmataných listů.
Teprve teď byly vidět hrůzy…
„Konečně přišel 10. duben 1945 a rozkaz k evakuaci. Její zorganizování dostalo na starosti vězeňské lágrové vedení. Měli jsme v něm totiž vězeňskou samosprávu. Jako první k evakuaci nechalo nastoupit invalidní bloky. A teprve teď byly vidět hrůzy, jaké německý nacismus na vězních napáchal. Nastupovalo se v desetistupech. Vězni se drželi kolem krku. Po pár krocích se jich polovina utrhla a svalila se na zem. Už nevstali. Byli odtaženi na apelplatz a ponecháni svém osudu. Kostry vysílené hladem a nemocemi. Na prostranství to vypadalo jako na bojišti. Někteří vězni ještě došli za první bránu, kde klesli k zemi a jejich život skončil ranou z esesácké pistole.
Uvedeného dne jsme dorazili k nádraží ve Výmaru. Zde se nám naskytl jiný obrázek. Bylo přeplněno vlaky a v otevřených vagonech směr západ evakuovanými vězni. Zůstali jsme bez jídla a pití. Na náš transport se dostalo až k ránu. Do té doby jsme čekali poblíž nádraží na zoraném poli. Pak přišel rozkaz k nástupu. Byl pro nás připraven vlak o padesáti dvou vagonech, do kterého nás nahnali po sto vězních do jednoho vagonu. Za ranního rozbřesku se dal těžce do pohybu. Daleko nedojel…“
Stačilo nepatrné vybočení z řady a vězeň byl okamžitě zastřelen
Jak dál Stanislav Čuřík uvádí, jeden z vězňů stojících ve vagonu u nedovřeného okénka upozornil, že asi půjde o nálet. Viděl totiž do lesa prchat nějaké civilisty. Vlak napadli hloubkoví letci.
„Uslyšeli jsme palbu. Nebylo místa, kam se skrčit, kam se hnout. V pár okamžicích vlak stál. Výsledek? Z oněch padesáti dvou vozů letci napadli jen první a poslední a lokomotivu. V prvním a posledním voze byly stráže SS. Nastupovali jsme sice ještě za tmy, ale špionáž zřejmě pracovala dobře. Letci věděli, kam mají pálit.
Po nějaké době se dveře vagonů otevřely a nám bylo dovoleno vystoupit na vedlejší kolej. Vlak obsadily stráže SS. Čekalo se na další rozkazy. Až ve čtyři hodiny odpoledne jsme museli nastoupit a pěšky se vydat do Dachau, s úmyslem nás, vyhladovělé a utrmácené vězně, postupně zlikvidovat.
Stačilo nepatrné vybočení z řady a vězeň byl esesákem okamžitě zastřelen. Příkopy kolem silnic, po nichž jsme procházeli, byly lemovány padlými a zastřelenými vězni. Před každou osadou a městem, kudy jsme procházeli, nás předjíždělo osobní auto s megafonem a hlásilo: ˛Achtung! Achtung! Blíží se nejtěžší zločinci!ʼ Pod hrozbou přísného trestu nám nikdo nesměl podat ani jídlo, ani vodu. Ale našli se i takoví, kteří v nestřeženém okamžiku vodu podali. Po stranách našeho transportu šly stráže SS se samopaly a obtěžkány zavazadly. Nechaly si je nést také vězni…“
Pochody smrti procházely také naším územím. Volary, 11. května 1945. Američtí vojáci přinutili sudetské Němce projít kolem těl 30 židovských žen, jednotkami SS vyhladovělých během dlouhého pochodu smrti.
„Po chvíli padla rána z pistole – to byla ta pomoc raněnému!“
Po setmění v osadě Goden vězni na rozkaz museli uhnout z cesty ustupující německé armádě. Němci byli schováni před hloubkovými letci v lese a ustupovali jen v noci.
„Právě v těchto místech, kdy každý vězeň jak dopadl na zem, tak zůstal ležet, došlo k následující události: Z hloučku vězňů se ozval křik a nějaký vězeň (byli mezi námi i tzv. zelení, tedy zločinci) se tahal s naším krajanem o raneček. Snad v něm měl kousek chleba. V nastalém zmatku jej bodl nožem. Zavolali jsme šarfýru SS (scharführera SS). Nařídil položit tělo do příkopu, že je nechá převézt do lazaretu. Jenomže po chvíli padla rána z pistole – to byla ta pomoc raněnému! Tak vězeň Fencl od Plzně skončil svůj život.
V noci na 12. dubna nás překvapily americké pancéřové jednotky. Jejich svítící fosforové střely v řadách esesáků způsobily paniku. Stráže využily ustupujícího wehrmachtu, naskákaly do auta a ujížděly směrem na Geru…
V tom okamžiku bylo po kázni. Tvořily se hloučky. Usadili jsme se u cesty a pozorovali ustupující vojska. Pak padlo konečné rozhodnutí. V naprosté tmě nastoupit k pochodu a lesem vstříc americké armádě.“
Také z dalších vzpomínek Stanislava Čuříka jde mráz po zádech. Mnohokrát, než jsem došla k poslední větě, jsem si kladla tutéž otázku. Jak tito zubožení lidé, po letech utrpení, mohli strastiplný pochod vydržet? Cesta k Američanům byla ještě dlouhá. Vězni vykročili k vytoužené svobodě, aniž by tušili, čemu a komu ještě budou muset čelit.
