Článek
Z tábora vyšli 10. dubna. V noci na 12. dubna americké pancéřové jednotky střelbou v řadách stráží SS, které vězně provázely, vyvolaly paniku a jejich následný útěk. Bezprostředně poté vězni usedli ke krátkému odpočinku a k poradě. V naprosté tmě nastoupit k pochodu a lesem vstříc americké armádě, rozhodli se a vykročili k vytoužené svobodě, aniž by tušili, čemu a komu ještě budou muset čelit.
„Později jsme v lese ulehli a vyčkávali svítání. Při ranním sčítání nás z pětitisícového transportu zůstalo čtyři sta. Ráno někteří vězni volali: ˛U lesa jsou SS. Vzkazují, že máme jít na Geru, kde dostaneme chleba.ʼ
Ale my jsme věděli, že místo chleba by bylo olovo. Přesto většina vězňů poslechla a navzdory našemu varování cestu na Geru nastoupila. Jak jsme se později dověděli, nikdo z nich se nevrátil.
My zbývající jsme vyrazili k Američanům. Cestou jsme potkávali vojáky rozprášeného wehrmachtu. Byli zpocení, bez čepic, ověšení zbraněmi. Každému se na provázku houpala láhev nějakého likéru. Hned nás stavěli a vyslýchali, kam jdeme.
Říkáme: ˛Podle rozkazu do Eisenbergu.ʼ
˛Kdo vás vede?ʼ
˛Důstojníci SS.ʼ
˛A kde jsou?ʼ
My na to: ˛Za námi.ʼ
Tak jsme se zbavili dalšího nebezpečí.
„Dejte nám chleba a vodu a my půjdeme dál!“
Život umí nachystat situace, které by člověk asi sám těžko vymyslel. Takové zmiňuje i Stanislav Čuřík.
„Když jsme sestupovali z lesa po příkrém svahu, spatřili jsme na jeho okraji zakopané vojáky wehrmachtu. Zbraně měli namířené na silnici. Nezbývalo nám, než vystoupit. Vojáci se sice po nás ohlíželi, ale rána nepadla. Asi měli rozkaz silnici střežit. Jakmile jsme z lesa vyšli, zase jsme se před jakousi hájovnou seřadili do spořádaného útvaru. A čekalo nás další překvapení. Těsně u silnice byli zakopáni příslušníci hitlerjugend. Aniž jsme útvar porušili, přeskakovali jsme zákopy. Nikoho jsme si nevšímali a pochodovali dál směrem na Eisenberg, Myslím, že jsme Němce zaskočili tím, že jsme se pořád drželi ve spořádané sevřené formaci.
Po příchodu do Eisenbergu byla zvlášť překvapena německá policie. Městem, které se již vzdalo, projely americké pancéřové jednotky. Německá policie, označená bílými páskami, poctivě sloužila Američanům. Teď dostala strach, že jsme v neutrálním pásmu, kde se nikdo nesmí zdržovat. Na protesty jsme málo dali a vysílení a vyhladovělí jsme se utábořili na náměstí.
˛Dejte nám chleba a vodu a my půjdeme dál,ʼ říkáme.
Co jim zbývalo?! Policisté se rozeběhli po městě, sehnali chleba i vodu a my po chvilkovém odpočinku pokračovali v pochodu. Policie nás provázela, než se na obzoru objevili hloubkoví letci. Pak se rozprchla.“
Vězni se trmáceli dál…
Stanislav Čuřík se s dalšími spoluvězni vlekl vpřed, do neznáma. Vyčerpaní, zubožení muži, kteří se 10. dubna z lágru museli vydat na pochod smrti, s chabou nadějí, že přežijí, pokračovali v cestě. O pět dnů později dorazili do Jeny na řece Saale.
„Krásné a bohaté město světově známého optického průmyslu napůl leželo v troskách – botanická zahrada, nádraží, kostely… Šířil se z nich mrtvolný pach rozkládajících se zavalených lidí. Tady naše putování skončilo. Byli jsme ubytováni na pravém břehu řeky. Na druhý nás na jídlo převáželi na gumových člunech malí němečtí kluci. Zde se nám naskytl nezvyklý pohled - jako na nějakém orientálním bazaru. Ocitli jsme se v depu americké armády. Pod stany různé rasy v amerických uniformách. A plno německých žen. Kvetl zde výměnný obchod všeho možného – fotoaparátů, dalekohledů, konzerv, cigaret, čokolády a také lásky. Co by tomu asi řekl Hitler, jak se nordická rasa kříží s černochy?!“ poznamenal si později ironicky věkem i ranami osudu ztěžklou rukou Stanislav Čuřík.
Zanedlouho jeho a ostatní spoluvězně pod dohledem amerických vojáků čekaly neobvyklé oslavy 1. máje.
Zdroj: Vybráno z písemností z rodinného archivu, poděděného po předcích, příslušnících druhého odboje; Duben 1945: „Blíží se nejtěžší zločinci,“ varovalo projíždějící auto s megafonem - Médium.cz
