Článek
Fronta se blížila
V noci z 10. na 11. dubna 1945 vězni pro jistotu ulehli oblečení. Tušili, že následujícího dne mohou být buď svobodní, nebo mrtví. Zdálky slyšeli střelbu a salvy kulometů. Fronta už byla velice blízko.
„Konečně noc přešla ve svítání a pak se na východě vyhouplo rudé slunce: začínal 11. duben 1945.“
Den, na který Miloslav Moulis nikdy nezapomněl.
Všichni muži SS dostali rozkaz tábor okamžitě opustit. K branám se blížila 3. armáda amerického generála G. S. Pattona. Jednadvacet tisíc vězňů v lágru prožívalo hrůzné chvíle nejistoty. Stráže na věžích stále setrvávaly u kulometů. Sotva však většina esesáků tábor opustila, ilegální výbor vyhlásil poplach druhého stupně. Vězňové si rozebrali ukryté zbraně a zaujali výchozí pozice. M. Moulis tehdy patřil ke skupině mladých Čechů, soustředěných v nejsevernějším cípu tábora. Od ostnatého drátu, do něhož díky jednomu z vězňů - elektrikáři, už neproudila elektřina, je dělilo sotva padesát metrů. Odpoledne spatřili americké tanky.
„Následně přišel rozkaz zaútočit na plot. Prorazili jsme ho a utíkali ven. Bože, byli jsme svobodní. Já, Jiří Žák, Ota Tauber, oba věznění od devětatřicátého roku. Běželi po mém boku. A s námi další spoluvězni.“
Pokaždé, když na onen den přišla řeč, v Mílově laskavé tváři zasvítila obrovská radost kalená smutkem. Za mrtvé kamarády. Za všechny, kteří se osvobození nedožili.
Odveta? Většinou zůstala v pozadí
Léta jsme se přátelili, setkávali se do posledních chvil Mílova života (†2010). Když vyprávěl o Buchenwaldu, logicky padla otázka, zda za léta věznění a muk toužil po pomstě.
„Mezinárodní lágrový výbor skoro až úzkostlivě dbal, aby esesáci, zajatí ozbrojenými vězni, byli spojencům řádně předáni jako váleční zločinci. Touha po osobní odvetě většinou zůstala kdesi v pozadí. Neprahl jsem ani po tom dát nějakému esesákovi přes hubu. Aspoň trochu se pomstít? Ne! Nic takového jsem necítil. Chtěl jsem domů.“
První Američané, kteří se do tábora dostali, byli šokováni obrázkem, který se jim naskytl.
M. Moulis se zadostučiněním vyprávěl, jak na pokyn amerického velitele, jemuž podléhaly jednotky, které dobyly Výmar, starosta města Kloss vydal vyhlášku, která se 16. dubna 1945 objevila na nárožích ulic.
„Velící generál včera v noci rozkázal, že nejméně tisíc obyvatel města, z toho polovina žen, si má ještě dnes prohlédnout koncentrační tábor Buchenwald a k němu náležející lazarety, aby se všichni přesvědčili o tamních poměrech ještě dřív, než dojde k zásadním změnám. Účast má být povinná pro muže a ženy od 18 do 45 let, prvořadě pro příslušníky rozpuštěné NSDAP (nacistické strany), z nichž dvě třetiny mají náležet k zámožnějším a jedna třetina k méně zámožným vrstvám.“
Uzavírala ji poznámka, že účastníkům akce nikdo neublíží a že výpravu doprovodí vozy německého Červeného kříže a lékaři. Pro případ, že někdo bude potřebovat první pomoc. Pro všechny návštěvníky byl v němčině nachystán leták, v němž se mj. uvádělo: „Až přijdeš domů, vzpomeň si, co jsi viděl v Buchenwaldu. Vzpomeň si na kozla, na kterém byli lidé mučivě biti klacky. Vzpomeň si na pece krematoria, kde byly spáleny desetitisíce lidí. Vzpomeň si…“
Očitý svědek zmíněné, pro obyvatele Výmaru nedobrovolné prohlídky lágru, na otázku, jak se při pohledu na tyčící se hromady mrtvol tvářili, odpovídal hlasem podbarveným hnusem.
„Většinou šli lhostejně. Jako by se jich to, co se v koncentráku dělo, netýkalo. Za spáchaná zvěrstva necítili osobní odpovědnost. Na některých tvářích jsem dokonce zahlédl nenávistný výraz. Zcela výjimečně, u žen, překvapení, zděšení.“
Dovětek
Miloslav Moulis miloval šibeniční humor, s nímž nahlížel na živoření v lágru. Pomáhal mu se s tím, co musel prožít, vyrovnat. To je však jiná kapitola. Nicméně zmíním aspoň jednu soukromou vzpomínku. Nedalo mi, abych se nezeptala, jak nahlížel na americké vojáky. V očích mu zahrály šibalské ohníčky.
„Jako osvoboditele jsem je měl moc rád, ale když jsem se vrátil domů do Plzně, už to tak vřelý cit nebyl. Všechny hezký holky jim padaly do náruče. Na mne žádná nezbyla. Byl jsem mladý a taky jsem po nějaké toužil.“
Zdroj: Miloslav Moulis, Roman Cílek, Zapomeňte, že jste byli lidmi…, Nakladatelství Epocha, Praha, 2012; Soukromé poznámky pořízené během mnoha setkání s Miloslavem Moulisem; Jana Vrzalová, Achtung! Achtung! Blíží se nejtěžší zločinci!, Přísně tajné!, č. 3/2018 str. 113-123
