Článek
Kdykoliv do Terezína přijedu, mé první kroky vedou do cely, v níž před transportem do Osvětimi byla vězněna má teta Božena Kopová, příslušnice druhého domácího odboje. Poté směřuji k širokému průchodu v mohutném valu, dlážděném velkými kameny. Pokračuji prudce se svažujícím úzkým tunelem s cihlovým dlážděním a přemýšlím, co se asi honilo hlavou těm, kteří těmito ponurými místy procházeli před desítkami let, než se ocitli na zeleném prostranství uprostřed valů. Jen pár metrů zbývalo k brance vpravo v cihlové zdi. Na popraviště. Vstříc smrti.
Nepřítel neměl slitování
Dne 2. května 1945, ve chvíli, kdy již bylo jasné, že nacistické Německo bude poraženo, došlo v terezínské policejní věznici k poslední a zároveň největší popravě v jejích dějinách. Mezi popravenými byly tři ženy.
Kdo byli ti, jejichž popel odpočívá pod ústředním pylonem Národního hřbitova před Malou pevností? Nebylo jim dopřáno dojít naplnění jejich přání, dostudovat, domilovat, přivést na svět děti… Umožněno jim bylo jedno jediné. Jít s hlavou hrdě vztyčenou na smrt. Jednou z nich byla studentka, původem z Vídně.
Alžběta Schwarzová
Narodila se v prosinci 1923 českým rodičům. Otec pocházel z Úštěku u Litoměřic, matka z Litovle na Moravě. Přestože žili ve Vídni, srdcem byli Čechy. Po pádu Rakouska-Uherska v roce 1918 se přihlásili k československému občanství. Po anšlusu Rakouska Německem se Schwarzovi odstěhovali do Československa, kde hledali bezpečí. Alžbětin otec byl dle norimberských rasových zákonů Židem a jeho dcera tudíž židovskou míšenkou. V rodném listě měla uvedeno německé jméno Elisabeth. Spolužáci jí říkali prostě – Lízo. Uplynul rok a rodina nebyla v bezpečí už ani v Praze. Desítky židovských a smíšených rodin na poslední chvíli uprchly do zahraničí. Možná věk manželů, snad těžké mužovy deprese jim v cestě zabránily. V červenci 1940 je dr. Schwarz hospitalizován v psychiatrickém sanatoriu ve Veleslavíně.
V září 1939 Alžběta z kvinty německého reálného gymnázia přestoupila do Akademického gymnázia v Praze II Na příkopě. Protože se narodila v německém prostředí, měla potíže s češtinou. V pololetí 1939-1940 byla z češtiny klasifikována dostatečnou. Nadání pro cizí jazyky se nakonec projevilo i ve zlepšení známky z českého jazyka. Na konci sexty už z ní měla výbornou. Stejně tak z matematiky, dějepisu, zeměpisu a přírodopisu.
Je pravděpodobné, že příjezd rodiny do Prahy evidoval spolek Vzájemnost, jenž vznikl po roce 1932 jako jedna z náhradních organizací místo zakázané Dělnické pomoci. Členové byli levicově orientovaní. Spolek organizoval mj. pomoc pro uprchlíky z Německa a Rakouska. Schwarzovi byli patrně ve styku s rodinou Altschulových, která ve Vzájemnosti pracovala. Líza k nim docházela do bytu v Žitné ulici č. 15. Občas pomáhala při plnění drobných úkolů protinacistického hnutí. Manželé Altschulovi byli od května 1940 napojeni na krajské vedení ilegální KSČ. Líza jim příležitostně přinášela zprávy z prostředí, do něhož se se svou perfektní němčinou mohla snadno dostat.
Eliška Ledererová-Altschulová po válce vyprávěla, že v roce 1942 se Líza seznámila v jejich bytě s Hankou Schusserovou, pracující rovněž v komunistickém odboji. Upozornila Hanu, že „Líza chce něco dělat“ proti nacistům a hledá kontakt. Hana měla spojení na funkcionáře ilegální KSČ a pozdějšího spolupracovníka třetího ústředního ilegálního vedení Arnošta Weidnera. Ten souhlasil s Líziných zapojením do činnosti.
Hana Formanová-Schusserová po válce vzpomínala: „Líza s námi začala dělat. Rozmnožovali jsme ilegální tisk… Líza byla z bohaté rodiny, ale byla prostá, nic ze sebe nedělala. Moje maminka ji měla velmi ráda. Vařila jí na její přání bramboračku, dělala placky, cmundu…“
Podle vyprávění pamětníků se z Lízy stala krasavice. Navíc vzdělaná, přátelská, která se uměla chovat, hodně četla, knížky půjčovala přátelům a ráda o nich diskutovala. Jeden ze spolužáků, Ladislav, se do ní zamiloval. Platonický vztah však nezůstal nepovšimnut. Studentovi začaly přicházet anonymní dopisy, upozorňující na neárijský původ Lízy. To bylo hlavním důvodem, proč musela gymnázium dva měsíce před maturitou opustit. V hlavní protokolu o tom se objevil zápis: „Die Schüllerin ist am 23. IV. aus der Schule ausgetreten – žákyně vystoupila 23. IV.“ A ještě poznámka: „Známky ve druhém sloupci byly zapsány na propouštěcí vysvědčení. Dne 15. května 1943. Dr. J. Kozel, třídní.“
Místo maturity do práce
Podle záznamů Líza dostala pracovní knížku č. 5856401/811. Od 29. dubna 1943 je zaměstnána i firmy Chepa-Orlík, v továrně na chemické papíry v Praze XVI, v Kartouzské ulici 204. Pracovali zde především Židé a tzv. míšenci. Podle pozdějších výpovědí přátel a úředních záznamů se Líza v srpnu 1943 především proto, aby ji v případě prozrazení své ilegální činnost ochránila, odstěhovala od matky.
Eliška Ledererová-Altschulová o tom o válce vypověděla: „Líza brala všechno velmi vážně, zodpovědně. K rozhodnutí zapojit se přímo do odboje nedošla nijak lehce. Byla si vědoma povinností k matce. Otec byl v sanatoriu. Matka na ní přímo visela. Nikoho tu neměla než ji. Žít v hrůze fašismu a nic proti tomu nedělat bylo však pro Lízu ještě horší.“
Na podzim 1943 Líza pracovala v odboji naplno. Podílela se na rozmnožování ilegálních tiskovin a skládání výtisků. V polovině června 1944 po zatčení jednoho ze spolupracovníků – Jaroslava Steinicha - odešla do ilegality. Nevěděla, že všichni včetně Hanky a jí jsou už delší čas sledováni konfidenty gestapa.
Dne 6. srpna 1944 je zatčen Arnošt Weidner a toho dne gestapo odvádí další členy ze skupiny, mezi nimi Lízu. Na Pankrác je přivážejí 7. srpna ve 14.30 hodin. Dne 25. října Lízu odvážejí do Terezína, do Malé pevnosti. V jejím záznamu v pankrácké knize je zápis: „Příprava velezrady – ilegální KSČ. … Jude? (Žid?)…“
V terezínské pevnosti se setkává s maminkou, s Hankou a s dalšími známými. Přichází jaro 1945 a roste naděje na svobodu. Dne 1. května je Hanka Schusserová propuštěna domů. Když jí dozorkyně vyvádí ven, zahlédne Lízu, jak ji ještě s jednou dívkou dozorce vede k ženskému dvoru. Netuší, že ji vidí naposledy.
Zdroje: FAPT, inv. č. PM 3652; https://skolakemvprotektoratu.pamatnik-terezin.cz/index.php/perzekuce-mladee?id=1096; Alena Hájková, Dušan Tomášek, XYZ Poslední poprava v Terezíně, Nakladatelství Svoboda, Mladá fronta, 1988
Pracovnicím Památníku Terezín děkuji za vstřícnost při poskytnutí podkladů pro tento článek.
