Článek
Svůj příjezd do Terezína ohlásili dva úředníci gestapa. Poté, co Wilhelm Schmidt, zástupce velitele Malé pevnosti Terezín, převzal zalepenou obálku, události nebraly spád.
„Dne 2. května 1945 řekl mi sám Jöckel, že … přijedou z Prahy úředníci, … asi 60 až 70 osob má být popraveno. A mne poslal do Litoměřic, abych vyjednal jejich zpopelnění…“ vypověděl během procesu 11. listopadu 1946 v Litoměřicích Schmidt.
Podle výpovědi Heinze Jantura, bývalého vedoucího protikomunistického referátu gestapa, opravdu Georg Friedrich v Terezíně W. Schmidtovi odevzdal zalepenou obálku. Obsahovala listinu, která pro lidi na ní zapsané znamenala smrt. Po jejím rozlepení se začalo s vyhledávání jmen ve vězeňské kartotéce a zjišťováním, v které cele se nacházejí. Zpočátku se vyvolaní vězni domnívali, že budou propuštěni. Kdo ví, co se jim honilo hlavou, když, kráčeli širokým průchodem v mohutném valu, dlážděném velkými kameny a pak postupně, seřazeni do skupinek, směřovali dál prudce se svažujícím úzkým tunelem s cihlovým dlážděním na zelené prostranství uprostřed valů. Zbývalo jen pár kroků. Projít brankou vpravo v cihlové zdi. Na popraviště.
Konfidenti, informátoři, provokatéři
Gestapo potřebovalo proniknout do ilegální sítě. Intenzivně, zejména od roku 1942, budovalo síť konfidentů, k nimž se přidávali informátoři a provokatéři. Popravení z 2. 5. 1945 se stali buď přímými nebo nepřímými oběťmi některého z konfidentů. Především Jaroslava Fialy.
Heinz Jantur, bývalý vedoucí protikomunistického referátu gestapa 7. dubna 1947 v pražském vězení napsal:
„V průběhu služebního pohovoru, jemuž byli přítomni i vedoucí venkovních služeben pražské úřadovny – asi koncem 1944 nebo začátkem 1945 – nařídil stapoleiter dr. Gerke, aby s okamžitou platností všichni vězni, kteří by podle tehdy platných německých zákonů za svou ilegální činnost normálně mohli počítat s trestem smrti, dostali na přijímacím záznamu označení XYZ…“
To znamenalo likvidaci vytipovaných osob bez alespoň formálního soudního řízení, na něž se na jaře roku 1945 už nedostávalo času čili vraždu.
V protokolu pořízeném s bývalým pracovníkem Janturova protikomunistického referátu Josefem Böhmem (bez data) se uvádí:
„Asi 24. dubna 1945 vydal komisař Jantur rozkaz všem referátům, aby byl sestaven seznam všech osob, které byly nějak činné v ilegálním komunistickém hnutí, a jakou měly funkci. … Já jsem podával informaci o činnosti Hoška, Dvořáka a Tichého…“
Podobně vyznívá vyjádření Heinze Jantura z 2. dubna 1947.
„Koncem dubna 1945 jsem obdržel od velitele dr. Gerkeho příkaz, abych mu předal seznam nejdůležitějších vězňů s úplnými osobními daty a s prokázanou ilegální činností. Dr. Gerke přitom vysvětlil, že tento výkaz bude muset předložit K. H. Frankovi. Stejný úkol jako já dostali také vedoucí referátů krim. rada Fuchs a krim komisař Leimer… Z jednotlivých záznamů podřízených spolupracovníků sestavila moje stenotypistka souhrnnou listinu. Jednalo se asi o 40 až 45 osob. Když jsem chtěl tento seznam odevzdat dr. Gerkemu, přikázal mi, aby tam byl na zvláštní nařízení Franka uveden také ve vazbě se nacházející konfident Jaroslav Fiala… Po několika dnech mi dr. Gerke opět tento seznam předal a vysvětlil, že K. H. Frank nařídil pro uvedené osoby sonderbehandlung. … Dne 2. května 1945 jsem tento seznam předal v zalepené obálce podřízenému pracovníkovi Georgu Friedrichovi, který měl s krim. sekretářem Hermannem Zanderem jet do Terezína osobním automobilem a zároveň tam přepravit bývalého konfidenta Jaroslava Fialu z Pankráce…“
„Vězni se před popravou chovali hrdě a statečně.“
„Dne 2. května 1945 v odpoledních hodinách dostal jsem rozkaz od Vogta (Fritz Vogt, poslední velitel strážní jednotky SS v Malé pevnosti), abych odvedl celou strážní rotu v síle asi 60 mužů na popraviště,“ vypověděl 27. března 1946 na oblastní správě Státní bezpečnosti v Litoměřicích Josef Lewinsky, jeden z velitelů dvou popravčích čet, které se střídaly.
„Věděl jsem o tom, že bude provedena poprava ve větším rozsahu, neboť k našim zásobám jsme obdrželi asi 100 ostrých nábojů. … vězni se před popravou chovali hrdě a statečně …“
Nejstarší z popravených byla Veronika Čiperová. Dne 16. března jí bylo padesát sedm let. Nejmladšímu – Jiřímu Balabánovi, pouhých osmnáct. Bývalý terezínský dozorce Theodor Hohaus potvrdil, že rozkaz k hromadné popravě dal osobně Frank.
Za každého popraveného jeden živý
Léta v květnu do Terezína přijížděli studenti Gymnázia Uherské Hradiště. Cesta s jejich profesorkou, v současnosti starostkou Uherského Brodu PhDr. Miroslavou Polákovou, Ph.D., se pro ně stala součástí výuky dějepisu.
„Je to nepatrné splácení dluhu, plnění povinnosti českého národa, aby na své statečné nikdy nezapomněl,“ odpovídali studenti na otázku, co jim cesta dává.
Zdroj: Alena Hájková, Dušan Tomášek, XYZ Poslední poprava v Terezíně, Nakladatelství Svoboda, Mladá fronta, 1988
