Článek
Je výsledkem jejího téměř třicetiletého vědeckého úsilí, vynaloženého na získání primárních pramenů k problematice odboje v politickém okrese Uherský Brod v letech 1939 až 1945.
Pod stejnou hlavičkou byla 2. května zpřístupněna expozice, jejíž vernisáže se mj. zúčastnili pozůstalí a potomci příslušníků druhého domácího odboje Uherskobrodska. Pojednává o lidech, kteří měli odvahu žít. Naplno, poctivě. Jelikož znali hodnotu života, svobody, uvědomovali si, že má-li být nacistické Německo poraženo, nesmějí stát stranou. Musejí být připraveni dát všanc to nejcennější, co mají. Vlastní životy.
* * *
„… v dnešní těžké době přijměme Masarykovu víru v Prozřetelnost a v člověka – v konečné vítězství člověka, v konečné vítězství spravedlnosti a práva, ve vítězství lidí u nás, v Evropě a ve světě.“
Tato slova 5. března 1939 přineslo vydání Zpráv města Uherského Brodu. V té době sotva kdo tušil, co následující měsíce a léta přinesou. Protiněmecká rezistence v protektorátu se až do září 1939 také na Uherskobrodsku formovala z osobního přesvědčení vlastenců. Počítali s brzkým vypuknutím války a rychlou porážkou Německa. Žel, nebylo tomu tak.
K nejvýznamnějším odbojovým organizacím patřila Obrana národa. Také ve zmíněném kraji se stala největší odbojovou organizací. Stranou však nestáli ani členové Orla, Sokola, zástupci ilegální KSČ, jejíž členská základna v roce 1939 v Uherském Brodu nebyla nijak početná.
Nejdůležitějším podnikem ve městě pro wehrmacht byla místní zbrojovka. Bez přerušení se v ní vyráběly letecké kulomety a signální pistole. Třebaže za sabotáže hrozily vysoké tresty, našli se odvážní muži ochotní produkci ničit. Soustružníci Jaroslav Frýdek a Ladislav Hojač, strojní dělníci Josef Vráblík a Rudolf Bedřich patřili k prvním, kteří zbraně poškozovali. Nezůstali osamoceni. Připojili se k nim další. Josef Buráň, Josef Jurča, Jan Šobáně…
Vzhledem k blízkosti slovenské hranice prostor k sabotážím, šíření letáků, k převážení uprchlíků na hranice se Slovenskem, poskytovala Vlárská dráha. V materiálech gestapa byli odbojáři na dráze označeni jako „teroristická skupina železničářů“.
Řada mužů, jimž se podařilo hranice přejít, se různými cestami dostala do britského Královského letectva. Expozice připomíná např. četaře Jana Křivdu - pilota 311. bombardovací perutě a poručíka Vladimíra Kubíčka– navigátora u téže perutě. Oba z Uherského Brodu.
Před atentátem na Reinharda Heydricha se ve městě počátkem května 1942 krátce zastavil někdejší student zdejšího gymnázia Josef Bublík, původem z Bánova. Zahynul v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze 18. června 1942. Stále málo se mluví o představitelích církví, kteří se zapojili do odboje. Ke statečným z jejich řad například patřil někdejší člen Obrany národa v Uherském Brodu, dominikán pater Benedikt Hronek. Dne 12. května 1944 byl zadržen gestapem. Na udání kohosi z účastníků kázání během tzv. církevních májovek v Praze u Panny Marie pod Týnem. Ve své řeči tehdy český národ přirovnal k Jobovi, který ode všech opuštěný a z mnoha ran krvácející byl vyhozen na smetiště. Po výslechu v Petschkově paláci byl převezen do Malé pevnosti Terezín, kde 11. února 1945 zemřel.
Válka skončila, otazníky zůstávají
Z područí hákového kříže město Uherský Brod vyšlo se ctí. Radost z nově nabyté svobody však kalilo vědomí, že se jí nedožilo 610 zdejších Židů. Ze 130 romských obyvatel se jich vrátilo pouze dvanáct.
Jak při slavnostním zpřístupnění výstavy zaznělo, válka sice skončila porážkou Německa, nicméně otazníky zůstávají. Kdo byl vítěz? Kdo poražený? Anebo, z lidského pohledu, vítězů nebylo? Rovněž oni přišli o rodiny, domovy, o všechno… To přece nemůže být vítězství v pravém slova smyslu.
Kdy vlastně válka končí? Posledním výstřelem? Posledním padlým? Podepsáním bezpodmínečné kapitulace? Nebo snad posledním osvobozeným vězněm koncentračního tábora? Posledním rozsudkem vyneseným nad válečnými zločinci? Posledním svědectvím bývalého vězně lágru? Či obnovením rozbombardovaného města, vzkříšením obyčejného všedního života? Možná končí až návratem domů posledního válečného zajatce.
Co když válka skončí, až zemře poslední pamětník a vzpomínky na prožité hrůzy zapadnou prachem let? Až se rány na duši pozůstalých, vdov, sirotků zacelí? Zhojí-li se kdy. Jak konstatovala jedna z pozůstalých, válečné trauma si nesou i potomci nejen popravených odbojářů.
Přítomní se zadostiučiněním přijali citovaná slova příslušníka 311. bombardovací perutě, brigádního generála Pavla Vranského.
„Hluboce se skláním před lidmi, kteří se do odboje zapojili doma. Měli to daleko těžší než my, vojáci. Měli jsme jasno, kde je nepřítel, kde my. Armáda se o nás starala. Avšak bojovníci na domácí půdě nevěděli, zda mohou věřit sousedovi, své vlastní rodině… Museli si pracně obstarávat zbraně, papíry na letáky… Prostě všechno. Z mého pohledu byli statečnější než my, vojáci na frontě.“
Zapomenout nesmíme
Závěrem Miroslava Poláková zdůraznila, že v historické paměti národa, lidstva, válka nesmí skončit nikdy.
„Nemáme právo zapomenout. Zvláště ve světle současného, notně rozbouřeného světa, poznamenaného mj. válečným konfliktem jen nedaleko od nás.“
Expozice bude zpřístupněna do 8. června 2025 v Galerii Panský dům v Uherském Brodu.
Zdroj: Poznámky pořízené během vernisáže
