Článek
Když někdejší mauthausenský vězeň Josef Klat podával písemné svědectví o utrpení žen, neopomněl zdůraznit:
„U každého jména se musíme zastavit a pomyslet, že to byla žena, matka, žena, která milovala, vychovávala, měla rodinu, byla milována, či dívka, která ještě nepoznala život.“
K takovým hrdinkám rovněž patřila Inka (Irena) Bernášková, rozená Preissigová (1904-1942), první Češka, nacisty odsouzená k trestu smrti. Z protektorátu po pašeráckých cestách vyváděla vojáky čs. armády, velice intenzivně se podílela na vydávání ilegálního časopisu V BOJ.
Kromě dalších činností promýšlela, jak podpořit sebevědomí žen, aby byly iniciativní a ukázaly mužům, že bez nich se v odboji neobejdou. Rozčílilo ji, když se dověděla o zábavě v jednom pražském závodě. Všude plno nepřátelských uniforem. Němečtí fešáci se ukláněli před českými dívkami a ty s nimi ochotně tančily.
Netrvalo dlouho a na stránky ilegálního časopisu se dostalo provolání Českým ženám.
„Neoddávejte se optimismu…“
„Ano – ženy! Ne, nemáme dnes lehký úkol. V našich rukách neleží jen hmotné starosti, co a jak uvařit, když pomalu a jistě z trhu mizí maso a potraviny všeobecně stoupají na ceně. … Z německé iniciativy byly zvýšeny našim dělníkům mzdy… Ty mzdy byly zvýšeny průměrně o 10-15 procent. Byly dělnické ženy nadšeny, že spravedlivé Německo rozumí potřebám dělnictva? Spusťte sprchu na to jejich nadšení: mzdy byly zvýšeny o 15 procent, ale hovězí maso například stouplo o 40 procent. Čili ta oslněná dělnická žena doplácí na německou dobročinnost jen na jediném kilogramu hovězí flákoty – 25 procent!
… Ženy, připravte se na stoupající nedostatek a zvyšující se drahotu. Neoddávejte se optimismu, který říká: Bude všeho dost! - Ano – hladu a bídy, tak jako v Německu. Připravte se, abyste nebyly překvapeny, že jste na tom jednoho dne jako hospodyně v říši, kterým ovšem – aspoň podle propagandy soudíc – stačí k nasycení pohled na rudou vlajku s černým hákovým křížem. A vždy si přitom uvědomte, že to všechno nám vynesla – říšskoněmecká ochrana!“
„Skryjte své obavy na dně srdce.“
Matky a ženy se bojí o své blízké. Je to jejich přirozeností. Občas, ve snaze ochránit je za každou cenu je srážejí, odrazují od jejich kroků. Brání jim udělat to či ono z obavy, aby se jim něco zlého nepřihodilo. Raději samy nastaví krk.
„Ilegální válka je obrovským náporem na psychiku. Voják v poli to má do jisté míry snazší. V ruce drží zbraň a přesně ví, tady jsem já a tamhle nepřítel,“ reagoval před lety na osud Inky Bernáškové brig. gen. Pavel Vranský, veterán bojů v Sýrii a u Tobruku, příslušník 311. čs. bombardovací perutě RAF.
Maminka tří dcer, manželka významného grafika a malíře Vojtěcha Preissiga, Irena Preissigová, se o své nejbližší, kteří se bezprostředně po okupaci v březnu 1939 zapojili do ilegální práce, také obávala. Komu z cizích věřit a komu ne? Hlavou se jí honily všelijaké úvahy, které její neklid a strach o manžela a dcery zvyšovaly. Nikdy jim to však neřekla. Nechtěla je zviklat, bránit jim v ilegální činnosti. Pomáhala alespoň tím, že jim doma vytvořila klidné zázemí.
Nestyděla se za to, že je strážkyní rodinného krbu, že je především milující manželkou a matkou. Musela a chtěla pro své nejbližší zůstat bezpečným přístavem, v němž kdykoliv najdou klid a úkryt. Byla hrdá na to, že je ženou, jejímž posláním je udržovat život v mnoha podobách. Zahřívat svou rodinu pohledem, pohlazením, být pilířem, o nějž se mohou opřít. Laskavou jistotou bez ohledu na to, co se děje venku. Tak svůj přínos odboji v neklidné protektorátní době vnímala.
Snažila se, aby ji její pověstný motýlí úsměv neopouštěl, aby si za všech okolností zachovávala rozvahu. Nebylo to vůbec snadné. Věřila, že manžel ani dcery nemají tušení, čím se obírá, jaké emoce se v ní perou. Jak jen se mýlila! Všichni v její duši uměli číst. Chtěli maminku i ostatní ženy povzbudit. Jaké bylo překvapení paní Ireny, když v jednom z čísel časopisu V BOJ četla:
„Bojíte-li se o své drahé, skryjte své obavy na dně srdce… nesrážejte je od úkolu.
… Nezničí nás, nevyvrátí z kořenů, budou-li si české ženy vědomy svých vlasteneckých povinností, budou-li stát po boku svých mužů a dokáží-li, že jsou svých mužů – dobrých Čechů – hodny!“
A ženy začaly přemýšlet o výzvě, aby svým mužům zabránily v odchodu za prací do Německa, kam už bylo odvezeno na tři sta tisíc párů rukou. V článku se psalo, že je to obrovská škoda „na národním majetku, že těch tři sta tisíc je vystaveno odnárodňovací akci, nebezpečí na zdraví ze špatné stravy a té nejtěžší práce“.
Zdroj: Jana Vrzalová, Zasnoubena se smrtí, JOTA, 2017; V BOJ, edice ilegálního časopisu, svazky 1-6, Historický ústav čs. armády, Památník odboje, VHÚ, Praha 1992; Archiv Památníku Terezín A 10962; Josef Klat, Vzpomínka na ženy, Úděsné svědectví bývalého mauthausenského vězně, Národní Osvobození č. 7/2009, str. 7
