Článek
Post-traumatický syndrom způsobený holocaustem. Má zkušenost ukazuje, že většina lidí z nežidovské komunity o něm nikdy neslyšela. Nejinak tomu bylo i se studenty Gymnázia a Obchodní akademie z Orlové, kteří se ve dnech 11.-13. prosince 2023 v Magdeburských kasárnách Památníku Terezín (PT) zúčastnili semináře zaměřeného na holocaust. Připravilo jej tamní vzdělávací oddělení. Součástí byla mj. beseda s psychoterapeutkou a spisovatelkou PhDr. Zuzanou Peterovou.
Nebyl totiž kdo…
„Moje babička mě jako malou brávala často na procházky. Nechodily jsme ale do parku nebo na hřiště jako ostatní, nýbrž na židovský hřbitov. Byl tam vzácný klid, zpívali ptáci, sem tam rostly zjara i jahody. Málokdo sem zavítal. Nebyl totiž kdo… Občas se mnou postála u hrobu nějakého příbuzného nebo známého, pak zpravidla ukázala prstem na náhrobní kámen a podívala se na mě: ˛Vidíš, tenhle umřel včas…ʼa bez dalšího slova jsme pokračovaly v procházce.“
Co tím asi myslela? Pětiletá vnučka se neodvažovala zeptat. Kuráž nabrala až o mnoho let později.
„Umřít včas, znamená před Hitlerem. Před likvidací nás, Židů,“ vysvětlila babička vnučce, která na svět přišla pět let po válce.
Kdo to podle jejích slov takhle „stihl“ - ušetřil si hrůzy koncentráku, ze kterého se ona, na rozdíl od více než šedesáti dalších příbuzných, vrátila. Zavražděni byli v Majdanku, Sobiboru, v Osvětimi…
Zuzana Peterová posluchačům přiblížila holocaust tak, jak to žádná učebnice dějepisu nezvládne. Poutavě vyprávěla o nacisty vydaném zákazu pro Židy vlastnit zvířata, chodit po chodníku, o jejich vynuceném vystěhování z bytů, o zabrání jejich majetek… O terezínském ghettu a životě v něm, o cestě do neznáma, z níž pro většinu nebylo návratu.
Žily v neustálém strachu
Septimáni a oktaváni s pokorou naslouchali vyprávění ženy, která od narození žila s traumatem svých předků. Obě ženy, které plynovým komorám unikly, na ni vědomě přenesly útrapy koncentračního tábora.
Po osvobození se ani jedna z nich hrůzných vzpomínek nedokázala zbavit. Stále myslely na to, čím prošly, což se odrazilo na přístupu k dívčině. Žily v neustálém strachu, že zase něco zlého může přijít. Soustavně zdůrazňovaly, že holčička je také Židovka. Její výchova se tudíž nesla v přísném duchu. Bez objetí, bez pomazlení, bez pusy, jen aby se k rodičům příliš nepřimkla. Kdyby přišel nový Hitler, věděla by si, jak se domnívaly, na rozdíl od předků rady, jak se zachovat. Byla by připravena na nejhorší. Židovské děti narozené po válce, tak tomu bylo i v jiných rodinách, byly citově otužovány. Citové vazby se v nich udržovaly jen do určité míry. Učily se na nikoho nespoléhat.
„Žila jsem izolovaně. V padesátých letech, když mého tatínka v politických procesech odsoudili do vězení, se to ještě zhoršilo. Spolužáci se mi vyhýbali. Byla jsem TA Židovka, navíc dcera kriminálníka. Jedinou mou kamarádkou byla holčička, kvůli lehkému postižení z kolektivu vyloučená jako já. Nezměnilo se to ani po tatínkově plné rehabilitaci.“
Na otázku z pléna, zda si minulost předků v sobě nesou i čtyři děti Zuzany Peterové, upřímně přiznala: „Ano! Je to trauma, které se dědí z generace na generaci. Jak pravil jistý moudrý muž: ˛I kdyby na světě nežil jediný Žid, antisemitismus tu bude stále!ʼ Vinu za vše špatné je přece potřeba na někoho hodit.“
Závěrem setkání se na mladé posluchače obrátila s prosbou.
„Učte se vnímat zlo. Není totiž normální. Nelze mu ustupovat.“
