Článek
V pondělí 19. února se do Prahy sjely stovky nespokojených zemědělců s peticí, zahrnující požadavky vznesené ministru zemědělství Marku Výbornému a premiérovi Petrovi Fialovi. Na shromáždění na Malostranském náměstí dorazili také odpůrci demonstrace. Dav hlučel, ozývala se nepřátelská hesla jako „Zdechněte!“, „Do plynu!“ nebo „Hoďte je pod tramvaj!“. Došlo i na fyzické útoky.
Pokaždé, když k něčemu podobnému dojde, si kladu otázku: kde jsou příčiny agresivity? Jde o davovou psychózu, která dokáže změnit stav mysli i duše a jindy celkem klidného člověka strhne k jednání, jehož by se jinak nedopustil? Či je to situace, jež ze slabého, možná i zakomplexovaného jedince, člověka naplněného dlouhodobým pocitem bezmocnosti, postupně přetaveného v agresivitu, udělá součástí silného organismu? Je dav obětí někoho, kdo běsnění úmyslně vyvolal anebo roli hraje i jistá míra nevědomosti, nedovzdělanosti, neznalosti historie? Možná jsou příčiny takových projevů kombinací různých prvků.
„… a pak jsem si přikázal: Musíš žít! Musíš o tom všem podat svědectví!“
Léta jsem pracovala ve službách příslušníků druhého čs. odboje, mj. bývalých vězňů nacistických koncentračních táborů. Dokud jim životní síly stačily, podávali svědectví o tom, čím si prošli. S jediným cílem: aby se na zvěrstva nezapomnělo, aby se už nikdy neopakovala.
V pondělí jsem si opět vzpomněla na politického vězně Osvětimi, Osvětimi-Březinky, Sachsenhausenu, Mauthausenu a Ebensee Adolfa Burgra, jehož první žena Gisela zemřela v plynové komoře. I po desítkách let, když její příběh vyprávěl, měl slzy v očích a zdůrazňoval, jak moc se měli rádi.
Po příchodu do Březinky v lágru potkala své dvě sestry. Vyhublé, zmučené, zesláblé. Bez vůle žít. Stala se očitou svědkyní jejich smrti a velice obtížně se s tím vyrovnávala. Strádání, psychické i fyzické, jemuž byla vystavena, se vystupňovalo po přidělení do komanda k odklízení mrtvol. Jednoho dne už nemohla pracovat. Psal se 17. prosinec roku dvaačtyřicátého. Při selekci na ni SS lékař ukázal prstem: „Do plynu!“ Říši už byla k ničemu. Bylo jí pouhých dvaadvacet let.
„Giselina smrt mne hluboce zasáhla.“
V září 2007 jsme v Osvětimi byli se skupinou studentů soukromého Podještědského gymnázia. Až o několik dnů později, když jsme s Adolfem Burgrem seděli u něj doma a popíjeli čaj, jsem si dodala odvahy a poprosila, zda mi může říct, jak se cítil, když se o manželčině strašlivém konci dozvěděl.
„Tenkrát jsem nechtěl žít. Giselina smrt mne hluboce zasáhla. Neuměl jsem si a ani nechtěl představit, co bez ní bude dál. Život pro mne ztratil cenu.“
Mráz mi přeběhl po zádech.
„Co se stalo, že jste po její násilné smrti v sobě našel sílu všechno to utrpení přežít?“ osměluji si položit otázku. Odpověď přišla téměř okamžitě.
„Řekl jsem si, že musím přežít, že se musím dožít konce války, abych světu mohl podat svědectví o nacistických zločinech. Řekl jsem si, že jsem tím povinován nejen Gisele, ale všem, které Hitlerův zločinný režim připravil o život. Proto jsem se bezprostředně po osvobození pustil do práce a začal psát knihu, shromažďovat fotografie dokumentující všechny zločiny Hitlerových přisluhovačů.“
„Jedno ale můžu…“
Petra Quirenzová, mladá třídní profesorka maturitního ročníku mi tenkrát, ještě během cesty, řekla: „Podobné aktivity podporujeme, jelikož se domníváme, že se studenti mají dozvědět všechno. Jedinou podmínkou je: žádná politická agitace! Bavíme se s nimi o tom, co válka znamená, co je to židovství, holocaust…“
Petr Besta, jemuž v době naší cesty bylo 18 let, své pocity shrnul do několika vět: „Bylo to strašné. Teď, když jsem v Osvětimi byl a viděl jsem třeba ty boty, bylo mi jasné, že to byl jen zlomek toho, kolik toho muselo být ve skutečnosti.“
Tehdejší vysokoškolský student Karel Štusák své pocity vyjádřil následovně: „Vím, že mezi námi existují ti, kteří to všechno popírají. … Jedno ale můžu a můžou to dělat všichni, kteří tu byli. Hovořit o tom, co jsem tu viděl a zabránit tak, aby se to někdy v budoucnu opakovalo. Nejen Osvětim…“
Nedělám si iluze, že nebezpečným jevům, podobným těm pondělním, lze snadno zabránit. Nicméně, alespoň ve vztahu k mladé generaci, bychom se měli snažit jim předcházet. Především cestami do bývalých koncentračních táborů, aby každý na vlastní oči viděl, slyšel, přesvědčil se, nezůstal lhostejný… Osobně mám s tímto přístupem velice dobrou zkušenost.
