Článek
Mohou přispět k poučení, jasně ukazujícímu, co bylo příčinou zvěrstev a jak se jich vyvarovat.
Z průzkumu organizace Claims Conference, který proběhl koncem roku 2023 v USA, Velké Británii, Francii, Rakousku, Německu, Polsku, Maďarsku a Rumunsku mj. vyplynulo, že každý druhý Američan nedokáže jmenovat ani jeden koncentrační tábor. Snad nejvarovnější zjištění se vztahují k Francii, v níž 46 procent mladých ve věku 18-29 let o holocaustu neví zhola nic. V Rumunsku je to 15 procent, v Německu 12… Zhruba 76 procent lidí v USA se domnívá, že k masovému vyvražďování Židů by mohlo dojít znovu. V Británii je o této možnosti přesvědčeno 69 procent respondentů, v Německu 61, v Polsku 54 procent.
„Co komu udělala?“
Na sociálních sítích pravidelně sleduji stránky cílené na Osvětim a holocaust. Třebaže obtížně snáším zejména pohled na snímky zavražděných dětí. Při čtení jejich příběhů pokaždé děkuji osudu, že ani já, ani moje děti jsme nemusely projít peklem koncentračních táborů, na jehož konci čekala smrt.
V židovské komunitě mám přátele. V koncentračních táborech přišli o desítky členů svých rodin. Pravidelně se scházíme a povídáme si také o tom, co se u nás doma i ve světě děje. Vím, že z obavy o své bezpečí se mnoho z nich k židovství veřejně nehlásí, příslušnost ke komunitě tají.
Na výše zmíněných stránkách, pod snímkem dvouleté Judit, zavražděné v Osvětimi, se tatínek dnes stejně starého syna táže, co komu udělala, že musela zemřít?! A zdůrazňuje, že nesmíme zapomenout na to, co se před desítkami let v srdci Evropy stalo. Souzní s mými přáteli, když upozorňuje, že nikdy „nesmíme zapomenout, co k tomu vedlo a kde to všechno začalo. Nezačalo to plynovými komorami. Začalo to předsudky, xenofobií a konspiračními příběhy“. Stejně jako oni připomíná, že v současnosti se rovněž setkáváme s rasismem, antisemitismem, xenofobií. Vyzývá k důraznému odporu, „než to udusí nás“.
Jeden příběh za všechny. Rózy Grauberdové, které v plynu zavraždili děti
Při studiu soudních spisů z procesu s příslušníky SS Franzem Wunschem a Otto Grafem jsem narazila na výpovědi, v nichž se uvádí, jak Wunsch z prostor těsně před plynovou komorou vyvedl Rózy Grauberdovou. Obelhal ji příslibem, že děti, které s transportem přijely s ní, opustí jen na chvíli. Zachránil ji pouze z lásky k její sestře Cipoře Tahori, tehdy Heleně Citronové.
Nešťastná žena pravdu o koncentračním táboře Osvětim-Březinka ještě neznala, logicky se tedy záhy začala domáhat práv matky novorozeného chlapečka, kterého svěřila starší dcerce Avivě. Chtěla ho nakojit. Trpěla hrůzou, že malý má hlad. Toužila děti obejmout, postarat se o ně. Marně. Instinkt matky našeptával, že něco je špatně.
Ani její sestra dlouho nenacházela odvahu přiznat, co se s dětmi stalo. Lhala, když tvrdila, že jsou naživu. Jen nesmějí být mezi dospělými.
„Kdy se s dětmi setkám? Nemůžou být přece v dětském domově věčně, když mají mámu!“ zatvrzele odmítala Rózika zmlknout.
Dny plynuly.
„Tak už jí konečně řekni pravdu!“ nevydržely to spoluvězeňkyně, jimž bědování zoufalé mámy drásalo nervy.
Co je horší? Krutá pravda nebo milosrdná lež?
Všechny už v Osvětimi ztratily někoho z blízkých. Rodiče, prarodiče, sourozence… Žádná však dítě. Třebaže zatím neokusily slast mateřství, třebaže nezažily ten krásný okamžik, kdy si matka novorozence poprvé přiloží k prsu, třebaže ještě nenavázaly pouto nejpevnější, pouto matky a dítěte, a možná ho nikdy nezažijí, protože v lágru najdou smrt, bolest Róziky vnímaly jako svou vlastní. Prožívaly ji s ní. Chápaly, že lepší pro ni bude znát pravdu než ji dál konejšit smyšlenkou, stojící na vratkých nohách. Lží, která se může kdykoliv provalit.
„Rózinko, Franz Wunsch udělal něco velkého. Zachránil ti život,“ spustila důrazným požadavkem spoluvězeňkyň zaskočená Helena.
„A děti?“ upřela na ni sestra pohled plný naděje, v mžiku zahnané poznáním.
„Skončily v plynu. Tady pro děti není místo,“ neochotně ze sebe soukala Helena.
Drásavý nářek se odrazil od stěn baráku. Žal nešťastné matky nelítostně udeřil zkoprnělou Helenu. Rózčino srdce se náporem kruté pravdy roztříštilo na drobné kousky. V duši prázdno. Život bez dětí pro ni rázem ztratil smysl.
„Proč jsi mne zachránila? Za jakou cenu?“
To nebyla otázka, nýbrž obžaloba. Obžaloba vlastní sestry. Vězeňkyně číslo 1971.
„Jsi moje sestra. To poslední, co mi z naší rodiny zůstalo.“
Helenina chabá obhajoba spustila lavinu obvinění.
„Umíraly beze mne. Určitě trpěly, protože jsem nebyla s nimi. Je to tvá vina!“
Zdroj: Auschwitz & the Holocaust | Facebook;Jitka Zadražilová, Mladí Francouzi neznají holocaust, Právo, 25. 1. 2025; Děti zahynuly v plynové komoře v Osvětimi aneb Scénář sepsaný ďáblem – Médium.cz; Německé děti hajlovaly v Osvětimi. A ještě se tím chlubily – Novinky; Prozess Otto Graf und Franz Wunsch (Hauptverhandlung von 25. 4. – 27. 6. 1972); Verfilmungsbuch IV, Film – Nr.: 1092-1118; Sign. - Nr.: V441/1-31 bis V569/1-5; Dokumentationsarchiv des österreichischen Widerstandes (DÖW); Jana Vrzalová, Láska v Osvětimi, Nakladatelství Epocha, 2025
