Článek
Poslední blízká bytost, která jí zbyla. Rodiče, tři bratři, starší sestra se třemi dětmi – všichni byli zavražděni. Zuřivě začala bušit na dveře baráku a křičela, že chce za sestrou. Zaskočený esesák ji pustil ven. Vyrazila k plynovým komorám. V téže chvíli jedna z jejích kamarádek zamířila ke kancelářím pro Wunsche. Helena už měla na dohled šatny, do nichž vcházeli lidé z nového transportu. Před vchodem stál velitel tábora Josef Kramer s obávaným Josefem Mengelem.
Soudní spisy promluvily
Helena zahlédla sestru s miminkem a dcerkou Avivou. Zastavila na šest kroků od Kramera a Mengeleho.
„Co tu chceš?“ obořil se na ni Kramer, pro pověstnou krutost přezdívaný Bestie.
Z Helenina vytetovaného čísla okamžitě poznal, že s tímto transportem nepřijela.
„Jsem tu už dlouho. Támhle je má poslední sestra. Stejně nás tu všechny povraždíte. Pusťte mne dovnitř. Chci zemřít s ní a s Avivou!“ vmetla oběma do tváří šokující prosbu.
„Jsi dobrá?“ zlověstně zabarveným hlasem se zeptal Mengele.
Co tím myslí? Na co se ptá? Zmatená Helena neví, jak odpovědět.
Bezděčně vyhrkne: „Ne!“
„Tak to nepotřebujeme ani tebe, ani tvou sestru. Jdi k čertu!“ jízlivě se uchechtli, z pouzder vytáhli pistole a namířili na ni.
Vtom se stalo něco, co vypjatou chvíli zvrátilo. Osud zvolil těžko uvěřitelný scénář, který sepsal snad ďábel sám.
„To je moje vězeňkyně,“ vykřikl esesák Franz Wunsch a zastavil se před nadřízenými. „Pracuje pro mne dlouho. Potřebuji ji. Pracantů s podobnými čísly jako ona už moc nezůstalo.“
Tvrdě s Helenou praštil o zem, začal ji kopat a nevybíravě nadávat. Pak ji popadl a táhl pryč. Ještě na dohled Kramera a Mengeleho se zastavil. Kopl ji podruhé, potřetí… Jen tak, aby jí příliš neublížil. Přihlížející příslušníci SS nesměli pojmout podezření, že hraje divadlo. Cítil na sobě jejich upřené pohledy. V živé paměti měl stále udání, že má něco s židovskou vězeňkyní. Kvůli němu byl vyslýchán a nakonec, jelikož mu nic nebylo prokázáno, propuštěn.
„Udělám, co bude v mých silách! Její jméno!“
„Růženka Grauberdová. Má s sebou dvě děti,“ špitla.
„Pro ty tu není místo!“
Zvedla se na všechny čtyři, popolezla, pomalu vstala a vrátila se na pracoviště.
Scéna jak ze špatného filmu
Odehrála se před plynovými komorami. Sám Satan na šachovnici osudu rozdal figurky. Někomu život! Někomu smrt! Wunsch se otočil a za zády nadřízených se protáhl do šatny sousedící s plynovou komorou.
„Rózy Grauberdová, ke mně!“
Vtom ji spatřil. Jako by Heleně z oka vypadla. Znovu zařval, aby k němu přistoupila. Váhala. Má opustit to nejdražší, co má?! Pomalu se s dětmi drala ven, k Wunschovi.
„Čeká na tebe sestra. Jestli se s ní chceš setkat, musíš okamžitě ven. Děti tu zatím musejí zůstat.“
Přes ženino nahé tělo přehodil plášť od stejnokroje a táhl ji za sebou.
„Tuhle potřebuju na práce. Ještě bude užitečná,“ prohodí, když procházejí kolem Kramera a Mengeleho.
Pokaždé, když nahlédnu do soudního spisu, si kladu stále stejné otázky. Jak je možné, že ho nezastavili, že se nezeptali, proč právě tuhle Židovku a vůbec, co to znamená? Vysvětlení neexistuje. Možná byli příliš zaneprázdněni tím, co se právě s příjezdem nové várky lidí odehrávalo. Možná se těšili, až se dveře plynové komory zase otevřou a oni uvidí výsledky své píle. Až ve statistice zplynovaných přibude další číslo. Další důkaz důsledného plnění služebních povinností. Nebo je Wunschova nevídaná drzost zaskočila natolik, že se na žádnou reakci nezmohli?! Kdo ví?! Život Rózice zachránil, ale její duši navždy zničil. Jako matka se těžko mohla smířit s tím, co se dozvěděla později…
Zdroj: Prozess Otto Graf und Franz Wunsch (Hauptverhandlung von 25. 4. – 27. 6. 1972); Verfilmungsbuch IV, Film – Nr.: 1092-1118; Sign. - Nr.: V441/1-31 bis V569/1-5; Dokumentationsarchiv des österreichischen Widerstandes (DÖW); Jana Vrzalová, Láska v Osvětimi, Nakladatelství Epocha, 2025
