Článek
Přiměla mě šokující fakta, zveřejněná v deníku Právo (11. října 2023, str. 5). Podle nich třetinu deváťáků trápí úzkosti. Potřebovali by odbornou pomoc. Více se s potížemi potýkají dívky, které depresivními a úzkostnými poruchami trpí více než dvakrát častěji. Roste sebepoškozování dětí, apatie, na ničem jim nezáleží, postrádají jakoukoliv motivaci. Přibývá mezi nimi poruch chování.
Díky za dětství
Pátrala jsem ve vlastní minulosti. Na nic podobného, jako výše zmíněná alarmující zjištění, jsem nenarazila. Samozřejmě, doba se od současnosti výrazně lišila.
Patřím ke generaci narozené pár let po druhé světové válce. Část dětství jsem prožila v česko-německém pohraničí. V pestré společnosti charakterů, povah, mj. ovlivněných původem spolužáků. Byli mezi nimi Slováci, Němci, Maďaři. Vycházeli jsme dobře. Především proto, že jsme po vyučování hodně času trávili spolu. Občas jsme se hašteřili, dělali lumpárny. K dětství to patří. K nejoblíbenějším zálibám patřil sport. V zimě bruslení na zamrzlém rybníku, z něhož jsme nejdříve museli odklidit napadaný sníh. Lyžování. Milovníci zpěvu chodili do sboru k panu učiteli Jarošíkovi, houslistovi karlovarského lázeňského orchestru. Pod jeho vedením jsme se zúčastňovali pěveckých soutěží. Vedl nás skvěle. Na nudu nebyl čas.
Mí rodiče se mně i sestře hodně věnovali. Doma se nahlas předčítalo z knih, jezdili jsme na výlety po hradech a zámcích…
Ani my „poválečníci“ jsme svatoušky nebyli. Jednou, vyzbrojeni štětkami, kbelíky a barvami, jsme tajně vlezli do školy. Po školníkově odchodu jsme se pustili do malování učebny fyziky, která se nám zdála nudná. Šedivá. Vyzdobili jsme ji obrovskými pestrobarevnými puntíky. Pak jsme vyskákali z okna a odebrali se domů. Druhý den nastalo vyšetřování. Kápli jsme božskou a hrdě přijali trest v podobě poznámky do žákovské knížky. Současníkům naše tehdejší budovatelská iniciativa, na niž ráda vzpomínám, asi bude k smíchu. Mají jiné starosti. Zdá se, že zápřah do káry zvané sociální sítě, není pro ně snadné zvládnout.
Kdo je na vině?
Proč tolik žáků psychicky strádá? Kde je chyba? V sociálních sítích, v rodičích nebo ve škole? Největší díl viny zřejmě spočívá v rodině, která potomkům věnuje málo času. Nedostatek pozornosti často suplují chytré telefony, tablety. Internet je skvělý pomocník, ale také nebezpečný živel, který současníky ovládá víc než je zdrávo. Posedlost sociálními sítěmi, lajkováním apod. vidím i ve vlastním příbuzenstvu. Nejsem schopna pochopit, proč si například fotí každé naservírované jídlo, dortík v cukrárně a hned se s tím „ženou“ na sítě. Jejich prostřednictvím stovkám „přátel“ zvěstují, jaký módní kousek v obchodě právě „ulovili“…
Mozek mi nebere, proč už dvouletí prckové „placky“ fasují a usedají s nimi ke stolu, uléhají ke spánku. Starší, školou povinní, sotva se ráno probudí, sáhnou nejdříve po nich. Co kdyby jim v noci něco „veledůležitého“ uteklo?!
Léta jezdím po Evropě s žáky základních a středních škol. Navštěvujeme památníky a muzea zaměřená na druhou světovou válku. Provázejí je rodiče, kteří je na každou cestu teoreticky připraví. Účast je dobrovolná. Zdůvodňují ji různě. Zájmem o dané období. Snahou porozumět předkům, kteří v lágrech byli vězněni. Chtějí tehdejší dobu pochopit a lépe vyhodnotit to, co se ve světě děje v současnosti. Shodují se v jednom: s rodiči si na dané téma hodně povídají, společně sledují filmy, úměrně věku čtou knížky. Ohromně je to spojuje. Mezi nimi a rodiči vládne důvěra, soudržnost, úcta.
Při nedávné cestě do Mnichova a Dachau jsem se proto u nich snažila dopátrat, jak na v úvodu citovaná fakta nahlížejí.
Stěžejní příčina: NUDA
A přemíra času stráveného na sociálních sítích, což má na psychiku negativní dopad. V tom dotazování spatřují největší problém. Upozorňují, že rodiče zpravidla nemají nejmenší tušení, čemu se jejich děti na sociálních sítích věnují ve skutečnosti, že jen marní čas pochybnými aktivitami. Mobily a tablety připojené na internet jim totiž nabízejí mnohem větší soukromí, než jaké měly dříve na počítači, používaném celou rodinou.
Bylo mi řečeno, že se málo sportuje. Chybí pohyb, což kvalitě duševního zdraví také neprospívá. Ne nadarmo se říká, ve zdravém těle zdravý duch!
Jedna z maminek mne vykolejila sdělím, že mnoho dívek se odmítá ukazovat na veřejnosti. Na sítě si umístily fotky upravené tak, aby odpovídaly jejich ideálu krásy, zhusta ovlivněného vysněnou představou. Jelikož se ve skutečností cítí škaredé, nechtějí vycházet ven.
Snad nejvíce mne šokovala informace z úst sedmnáctiletého studenta střední školy. Aktivního sportovce. „Nesmíte všemu věřit. Mnozí vrstevníci k životu přistupují jako k počítačové hře. Žijí virtuální život, vzdálený skutečnosti. Hrají divadlo, protože chtějí být zajímaví. Ono je totiž moderní mít svého vlastního psychoterapeuta. Chlubit se, že jsem u něj taky byl/a.“
Docela mne upřímností vyděsil. A tak se musím ptát? Jak si takové děti poradí s realitou, na hony vzdálenou té virtuální? Není právě tedy zakopaný pes a příčina depresí?
