Článek
Dita Krausová účastníkům letošní Terezínské tryzny vyprávěla, co nedaleko od místa, kde se vzpomínková akce konala prožila, co následovalo, když nastoupila do transportu směr Osvětim.
„Stojím dnes na tomto místě jako svobodný člověk. Uplynulo již téměř 82 let od doby, kdy jsem byla deportována do ghetta pro Židy… Nazývali ho Ghetto Theresienstadt a já se svými blízkými jsme se stali jeho vězni. Nejprve jsem se v listopadu roku 1942 spolu se svými rodiči musela dostavit do shromaždiště v bývalém Radiotrhu v Praze. Stejně jako všichni ostatní, kteří byli předvolaní do transportu, směla jsem mít s sebou zavazadlo vážící ne víc než 50 kg. Před shromaždištěm musel můj tatínek podepsat formulář, ve kterém stálo, že veškerý svůj majetek zanechává dobrovolně německé Říši. Od toho dne jsem přestala být svobodným člověkem.“
Po třinácti měsících v ghettu, během nichž zemřel její dědeček, byla i s rodiči deportována do Osvětimi. Tam v pouhých 44 letech zahynul tatínek.
„Trpěla jsem hladem a zimou. Po selekci u doktora Mengeleho jsme byly, maminka, já a několik set dalších žen, v červnu roku 1944 odeslány do Hamburku. Pracovaly jsme těžce. Uklízely cihly z trosek domů a kopaly příkopy pro vodní roury ve zmrzlé zemi. … denní jídlo sestávalo jen z polévky a kusu chleba s margarinem. V březnu roku 1945 nás odvezli do tábora v Bergen-Belsenu. Ten už byl v rozkladu, kopce mrtvých těl lemovaly cestu. Nebylo už denní sčítání, nebyla ani polévka. Většina dozorců uprchla po tom, co uzavřeli hlavní přívod vody. Po dvou nebo třech dnech jsme se dočkaly osvobození britskou armádou.“
Co takové hrůzy způsobilo?
Záhy jsem pochopila, odkud Dita Krausová obrovskou vnitřní sílu čerpá.
„Cítím, že mám ještě úkol - snažím se vyprávět mladším generacím o osudu Židů za vlády nacistů, a o tom co jsem sama prožila. Chtěla bych působit na své posluchače tak, aby se zamysleli nad tím, co způsobilo takové hrůzy, jaké jsme my Židé prožili. Ptám se jich, z čeho vznikl antisemitismus? Proč se vedou války kvůli náboženství? … Jak přimět lidi, aby tolerovali jiného? Dívám se na malé děti, oblečené ve žlutých vestičkách, jak pochodují po ulici za paní učitelkou, ruku v ruce ve dvojicích. Vlásky mají světlé nebo černé, obličeje růžové nebo hnědé, očička modrá, černá nebo dokonce šikmá. Drží se za ruce a není mezi nimi nenávist. Odkud ji tedy mají, když vyrostou? … Jsme to my dospělí, kteří je vychováváme k nenávisti ke všemu odlišnému. Nedůvěřujeme lidem, kteří jsou jiní než my, nejsou to naši.“
Jak tento postoj změnit?
Tři dny po Terezínské tryzně jsme si s Ditou Krausovou povídaly v Praze, v Jeruzalémské synagoze. Plné dojmů z překrásné závěrečné skladby Césara Francka nazvané Piéce héroique, v podání zdejšího varhaníka Václava Petera, jsme se k tématu tolerance, jemuž se věnuje již mnoho let, vrátily.
„Vím samozřejmě, že je těžké, téměř nemožné, vymýtit tisíciletý názorový proud jakým je antisemitismus. Avšak stálo by zato se o to pokusit. Mohli bychom například, pro začátek, založit ve školách vyučování nového předmětu. Jmenoval by se TOLERANCE. Mládež by se učila respektovat osoby jiné rasy a jiné víry. Mohl by to být první krůček k lepším vztahům mezi lidmi. A snad by bylo i méně válek…“
Po několika týdnech, to už jsme si povídaly po telefonu, jsem znovu podotkla, jak moc se mi její nápad, přednesený během tryzny, líbí. Navrhla jsem, že se pokusím dostat ho do povědomí co nejširší veřejnosti.
„To by bylo fajn. Čím víc lidí o něm bude vědět, tím větší naděje, že se ve školách ujme. Třeba se svět stane hezčím, lidé mírumilovnějšími.“
Zdroj: projev Dity Krausové přednesený na Terezínské tryzně 2024
Památníku Terezín děkuji za poskytnutí fota a paní Ditě Krausové za souhlas s jeho zveřejněním.
