Článek
Místy po hříchu černý. Pomáhal překonávat útrapy. Zaháněl smutek ze ztráty domova, blízkých. Posiloval vůli a odhodlání bít se s nepřítelem.
„Ve dnech, kdy už nebylo téměř léto a podzim ještě nezačal, bylo náhle objeveno, že jsme také vojáky. Polní práce už byly přede dveřmi a advokáti, úředníci, obchodníci, studenti medicíny, mladí filosofové, žurnalisté a jiní zemědělští odborníci zapomněli na to, že znají pole jen z pohlednic a hlásili se houfně na tyto práce, pokud příslovečná pohotovost výkonných rotmistrů je předem neuvedla do seznamu prácechtivých. Teď se pojednou rozneslo, že pluk konečně zase pojede na ostrou polní střelbu.
A to je věc, na kterou se každý voják velice těší. … Je to změna a voják, který hnije na fleku, podobá se jednou vepři … jindy starému vagonu na slepé koleji, jindy hromádce neštěstí, která z přemíry dlouhé chvíle dumá nad svým osudem a je schopna vymýšlet si celé pyramidy fikcí. Ale ostrá polní – to už je jakoby ouvertura skutečného koncertu pušek, těžkých i lehkých kulometů, granátů, minometů i dělostřelecké palby – … už čpí polem a liniemi… Voják má dojem, že je zas po čase voják a ne nějaký symbolický ležák nebo blanický rytíř, který stejně dobře spát nemůže samou starostí o to, aby byl v čas vzbuzen a aby nepřišel ke všemu pozdě. Je krásné vědět, že křídla letců nesou a zbraň pěšákova podepírá téměř vše to, čemu se říká politika, posice a representace. Ostrá polní střelba dává mysliti mužům ve stejnokroji na poslední věci vojáka a na hlavní a jediný smysl vojančení: na boj.
Když zpráva ta se roznesla mezi lidem vojskovým, mnoho pěšáků náhle propadlo tak zvanému neodůvodněnému optimismu. Někteří ti, kteří slouží dvě i šest let se začali strachovat, že bude konec ranním půlhodinkám, se špačkem cigarety za plotem, že pominou apelová cvičení a i velmi vtipné, proslulé k poctě zbraň a jiné, pro boj na frontě nesmírně důležité prostocviky. … spočítali myšlenkou dlouhé měsíce presenční služby, mobilisace, dvě léta odboje a pojali strach, že za tu dobu se ještě dosti dobře nenaučili v pravo v bok a čelem v zad. A už mají jít na ostrou střelbu.
Jiní pošetilci šli ještě hlouběji ve svých nadějích. Když viděli pobíhat skladníky, kuchaře a hospodáře, když čela zbrojířů byla zpocená, když řidiči se váleli pod vozy s hadrami, kleštěmi a kladívky … když kancelářské krysy pobíhaly s různými spisy na velitelství a když důstojníci zachmuřeni nad mapami, jako malí Napoleoni – tu si řekli idealisté, pokud ještě zbyli – že se začíná dít něco vážného. … Ostrá polní… Že by invasička do Evrůpky? … Ono už to tak bývá, že jeden něco plkne jako touhu a sto jiných povídá o hotové věci. Potom, že vojáci nejsou básníky!“
Slavní Čechoslováci na postupu
Kraj, do kterého rota vnikla, byl půvabný. Lid, s nímž se muži setkávali, vlídný.
„Cestou do města projelo táborem několik děvčat. Jela na kolech v lehkých letních šatech, ukazovala bílá kolena a smála se na vojáky rozmárně. - Aha – pravil desátník Snop – to je předzvědný oddíl. Skočte jim do cesty, okouzlete je svou perfektní angličtinou a svými mužnými zjevy, jinak se obávám, že nás do města vůbec nepustí! … Dívky přejely jak vítr a je naprosto nepochybné, že svým družkám zvěstovaly, že slavní Čechoslováci jsou na postupu, že stojí před branami města. … Polní cestou se táhly skupinky vojáků. Dychtivost popoháněla jejich kroky.
… Vždy je to stejné a nikdy tomu nebude jinak: Když vojáci vyrukuji z kasáren na ulici, omámí je tužby. … Party se rozdělily, při čemž se pivo osvědčilo jako vhodný dorozumívací prostředek. V místnostech byl obrovský nával… Občané … sdílní… Z celkového počtu přítomných jeden se tázal, je-li v naší zemi také zvykem míti okna ve staveních, a byl poněkud zklamán, když mu pohotový Snop s úsměvem prohlásil, že nebydlíme na stromech a že jsme bohužel až dosud nepřišli na způsob, jak pěstovati květiny v klíčové dírce. Též nechodíme bosi, neboť by nám byla zima a co se týče obilí – pámbu zaplať za optání – pokročili jsme již tak daleko, že pecny chleba sekáme přímo na poli i s marmeládou a čaj nabíráme rovnou z potoka. … Když se návštěvníkům dostalo zvonových důkazů, že Čechoslováci umějí také pít, bylo jim přece jen uvěřeno, že jsou rovněž lidé. Tím pádem se přítomní Angličané velmi zaradovali, neboť konečně zjistili, že nejsou na světě sami.“
Na tomto vánočním a novoročním přání je citát J. A. Komenského z knihy Kšaft umírající matky Jednoty Bratrské: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český.“
Syčáci, mažte spát!
Silnice ožila pestrými hlasy. Vojáci se předháněli v líčení zážitků z prvního „výletu“. Posměleni chmelovým mokem se jali na plné hrdlo zpívat. Služba musela jednat.
„Desátník Mydlinka stereotypně opakoval úřední výzvu: syčáci, mažte spát, všichni jste v hlášení, nedá se svítit, ve službě jsem pes a neznám bratra. Kapitán říkal, že s vámi zamává jak s vybledlým praporem. Duch služební měl s tím stejně velkou starost. … v seznamu hříšníků byly mezery a on chtěl spravedlivě, aby v tom lítali všichni. Měl už sepsánu bezmála celou rotu… Nakonec se dožral a vzal to z obráceného konce. Zapsal si moudře ty, kteří zůstali doma a byl s tím hotov docela po stachanovsku. … Když skončilo první mravní ponaučení, spojené s křikem, přiměřeným kapitanské hodnosti, zanechal velitel … gest a dodal: … Na bejkárny, na to vás užije. Uvidíme, jak budete střílet! … Rozchod!“
„… i rakve jsou přítomny vítěznému pochodu“
Ostrá polní střelba. Družstvo za družstvem…, prapor za praporem, pluk za plukem a stejně tak hodnosti. Svobodníkem za svobodníkem … generál za generálem.
„Muž, ví-li, že nebýti myšlenky, sotva by pozvedl zbraň, byl-li by vůbec schopen ji unésti – tak mnoho se zalíbil bohům, že mu propůjčili všechny vlastnosti a všechny výhody nepřemožitelnosti. Ano, i rakve jsou přítomny vítěznému pochodu, živí nikdy nejsou sami. … trubač nasazuje polnici, ostrá polní střelba se končí. Vojáci pozutírají čela červenými šátky nebo rukávy, napijí se vody a odpochodují na seřadiště, aby vyslechli mzdu chvály. Potom odjezd slavobranou vzpomínek a návrat. Kam? Dozajista, ne ještě domů, naopak, v šedou zemi čekání, kde budou muži opět vydání na milost a nemilost únavám a rozmarům, kterými se honosí všechna šílenství války. Voják povede řeči hanlivé dál… Nezahořkne, - ba nedá si nikým vzít právo na smích.“
Zdroj: Druhá rota na ostré polní. Rozmarné líčení napsal vojín František Klátil, obrázky nakreslil četař Alois Majzlík… a pro členy druhé roty 2. praporu a pro autorovy kamarády v počtu 350 výtisků k Vánocům 1941 vytiskli vojáci čs. vojska v Anglii; Komenského citáty jsou moudré v každé době. Pojďte se spolu s námi nad některými zamyslet | Zlín (rozhlas.cz)
